Stavba roku a protikorupční legislativa
Co má společného Stavba roku a protikorupční legislativa? V soutěži Stavba roku 2010 byly rozděleny ceny a odměny již v říjnu loňského roku, nyní jsou postupně na oceněné stavby umisťovány pamětní plakety. Je to dobrou záminkou k organizaci dne otevřených dveří na oceněné stavbě a pro setkání všech zúčastněných, kteří se na vzniku stavby podíleli, ale i těch, kteří ji užívají, nebo kterým významným způsobem dotváří vystavěné prostředí jejich města. Je to příležitost pro malou slavnost.
Po desáté hodině přivítal Ing. Milan Kuršel (předseda představenstva společnosti HYBLER GROUP, a.s., jež je hlavním akcionářem investora, společnosti VODNÍ ELEKTRÁRNA ŽELEZNÝ BROD, akciová společnost) ve strojovně přítomné hosty. Následoval proslov Ing. Kuršela za investora, dále pak proslov architekta Ing. Arch. Borise Šonského (A R K, spol. s r.o.), dodavatele Ing. Davida Štursi (SYNER VHS Vysočina, a.s.) a projektanta Ing. Oldřicha Neumayera, CSc. (Pöyry Environment a.s.).
Po prezentaci zobrazující historii a výstavbu nové elektrárny se všichni přítomní hosté odebrali k plaketě. U ní pak měl několik slov Ing. arch. Jan Fibiger, CSc. (Nadace ABF). Následně pak společně s Ing. Kuršelem odhalili plaketu STAVBA ROKU 2010. Po té byli přítomní hosté pozváni k pohoštění ve strojovně, ke kterému jim hrála kapela JAZZ PALUBA.
Mezi významnými hosty byli přítomni například Mgr. Václav Horáček, bývalý starosta Železného Brodu, nyní poslanec, Ing. Miloslav Louma, místostarosta Železného Brodu, Ing. Marcela Volšičková, první místostarostka Semil, členové zastupitelstva Železný Brod, členové realizačního týmu a další.
Každá stavba je svým způsobem příběh: Malá vodní elektrárna Železný Brod není rekonstrukcí, ale novou výstavbou na místě, kde vodní elektrárna, co paměť sahá, vždy existovala. Ta stará elektrárna již dlouho nefungovala a téměř se rozpadla, ale po sametové revoluci byla výzvou pokusit se vrátit takovou funkci do území. Jakub Kuršel, který se svojí firmou k rekonstrukci území přistoupil, musel projít dlouhou cestou. Téměř 16 let papírové přípravy, na jejímž konci po roční realizaci vznikla stavba oceněná titulem Stavba roku 2010, Cenou Státního fondu životního prostředí a tato stavba získala i nejvíce hlasů veřejnosti v internetové soutěži mezi 15 nominovanými stavbami na Cenu veřejnosti soutěže Stavba roku 2010. Zisk hned tří stavebních Oskarů“ není náhodou, komorní objekt s vyváženou architekturou výrobní funkce, zapadá do upraveného přírodního prostředí údolí Jizery, které svým přínosem významně kultivuje. Jeho energetický a ekonomický přínos je nesporný.
Stavba podle původního řešení a rozpočtu, zpracovaného dle položek URSU, měla stát 240 milionů a právě zde začala spolupráce investora a projektanta. Stavba vlastního elektrárenského objektu byla posunuta poněkud dolů po proudu, níž se vytvořilo snazší staveniště, i lepší výškové poměry pro vlastní provoz elektrárny, zmenšily se nároky na nákladné opěrné zdi výtokové části. Důsledně byla řešena optimalizace přesunu a využití zemin při formátování 482 metrů dlouhého náhonu i řádné uložení a zhutnění těchto v místě vytěžených materiálů. Výsledný efekt: cena 97 miliónů, vznikající kvalita stavebních prací i architektonických úprav a ztvárnění průmyslového objektu.
V této souvislosti člověka maně napadá, jak nesmyslný je požadavek nejnižší ceny, prosazovaný jako „protikorupční opatření“ do novely zákona o Veřejné zakázce pro zadávání projektových prací. Smyslem projektu totiž není jen splnit všechny, často až formálně stanovené podmínky různých správců (povodí řeky, ochrany přírody, správy komunikací a dalších, které v tomto případě uplatňovaly své požadavky), ale hlavně použití všech znalostí k racionálnímu řešení konečné podoby celé stavby. Soukromý investor v tomto případě ušetřil více jak 50% původně předpokládaných nákladů a cena projektu pro něj nebyla tou rozhodnou, kde šetřil. Naopak, rád by se s projektantem rozdělil o úsporu, která mu z této spolupráce vzešla, neb byla mnohonásobně vyšší než i ten nejvyšší „tabulkový“ honorář projektanta. Veřejný sektor, který v sousedství investoval do úpravy údolní komunikace, zcela podle zákona „vysoutěžil“, zadal a následně z velké části zrealizoval opěrnou zeď za mnoho desítek milionů, která mohla být řešena násypem sousedního náhonu, realizovaného v souvislosti s oceněnou stavbou, násyp by byl dvakrát využit a jeho cena je až o řád nižší než opěrná zeď. Absurdní výsledek je, že veřejná investice vysoké opěrné zdi je dnes zasypána a byla tudíž vlastně nepotřebná a nadbytečná, veřejný sektor neumí šetřit. Snad povzbuzením je, že tato zbytečná stavba nebyla celá dostavěna, po realizaci náhonu jí již nebylo vůbec zapotřebí.
Naskýtá se otázka jak nastavit stanovení ceny projektu jinak než je zatím praxe veřejné zakázky s nejnižší cenou? Příklady jsou v nejbližší cizině. Koncepční řešení by měla hledat projektová soutěž, která by aktivovala širší okruh možných technických i ekonomických námětů. Projekt, respektive jeho cena by mohla být stanovena podle faktických požadovaných výkonů na přijatou koncepci a projektant by měl být prémiován za úspory proti srovnatelným cenovým normativům z minulých projektů. Takové normativy dodnes zpracovává URS. Efektivnější řešení by potom bylo přirozeným tlakem na snižování konečné ceny stavby a uplatňování lepších a efektivnějších technických řešení, při dodržení vysoké funkční technické i estetické kvality.
–>–>
Samozřejmě takové zlepšení v průběhu přípravy a realizace stavby vyžaduje spolupráci investora, jeho pravomoc přijímat změny, zlepšení, ochotu a zainteresovanost všech zúčastněných na docílení úspor. K tomu správce veřejného rozpočtu stavby zatím nemá pravomoc. Dnešní stav, kdy vysoutěžená cena projektu a následně stavby je jednou pro vždy přijatou cenou, je v praxi často základem ne pro snižování, ale pro zvyšování ceny a nikdo: veřejný investor, dodavatel ani projektant není zainteresován na jejím snížení. „Hra“ o zakázku orientována jen na otázku o kolik lze vysoutěženou cenu zvýšit je cesta, která nemá „protikorupční východisko“. Tou není aspoň u projektové činnosti jistě ne nejnižší cena projektové práce. Cestou by však mohla být výše naznačená snaha o využití praxe soukromého investora a nastavení „prémií za šetření“.
V Praze dne 22. 4. 2010
Jan Fibiger
