Marcio Kogan: žijeme v ošklivém městě

Jednoduché betonové bloky, otevřené prostory, často pouze pomyslná hranice mezi interiérem a exteriérem. Domy od Marcia Kogana jsou poklonou modernismu, okořeněné špetkou moderní brazilské rebelie.

Když nedávno navštívil brazilský architekt Marcio Kogan Bratislavu, nemohli jsme si nechat ujít setkání s ním. Jeho architektonické studio MK27 má základnu v Sao Paulu, ale v posledních letech pracuje na projektech po celém světě. Na bratislavskou přednášku si připravil fascinující prohlídku různých projektů a nezapřel v sobě ani své druhé filmařské já. Přestože je prý náročný šéf, během rozhovoru s ním jsem se utvrdila v tom, že za zevnějškem zkušeného architekta se opravdu skrývá malý chlapec z Bergmanova filmu. Prozrazoval to jeho nezbedný pohled.

Přestože jste studoval architekturu, tvůrčí kariéru jste začal ve filmu jako režisér. To je poněkud neobvyklý start.
Byl jsem velmi ovlivněn filmem. Chodil jsem do školy v Sao Paulu a jednou, když mi bylo patnáct nebo šestnáct let, jsem šel za školu. Začalo pršet, tak jsem se běžel schovat. Vběhl jsem do kina, kde právě dávali film Ticho od Ingmara Bergmana. V té chvíli jsem měl něco jako zjevení. Můj život byl tehdy také jakýsi černobílý. Zemřel mi otec a já jsem se cítil velmi osamělý. Chlapec z toho filmu mi vlastně pomohl přežít. A nejen to, začal jsem milovat filmy. Studoval jsem architekturu, ale natočil jsem třináct krátkých filmů. V roce 1988 jsem založil architektonickou kancelář. S jedním přítelem jsem režíroval i dlouhometrážní film, který se jmenuje Oheň a vášeň. Pak jsem se rozhodl být jen architektem. Důvod byl ten, že filmový průmysl v Brazílii byl teprve v začátcích a nedalo se moc mluvit o profesionalitě. Klienti mé architektonické kanceláře se mezitím rozprchli a musel jsem začínat od nuly.

Co vás fascinuje víc, svět filmu, nebo svět architektury? Vidíte mezi nimi i paralely?
Myslím, že paralely tam jsou. Tyto dva světy jsou v podstatě stejné. Vždy pracuji s chvilkovou emocí, světlem, scénářem. Proporce a konstrukci přirovnávám k širokoúhlému plátnu. I práce se světlem, umělým či přirozeným, je podobná. Je tam mnoho společných postupů.

Mluvíte o širokoúhlých plátnech. Myslím, že právě ta jsou poznávacím znakem vaší tvorby.
Považuji za velmi důležité pracovat s výhledem, uchopit ho, zarámovat.

A v každém vašem objektu je trochu cítit i kus barcelonského pavilonu od Miese van der Rohe.
Máte pravdu. Barcelonský pavilon je jistým způsobem širokoúhlé plátno. Je velmi nízký, rozložitý, široký. Vnímám to stejně. Přitom je zvláštní, že v roce 1928 ještě širokoúhlé plátno ani nespatřilo světlo světa.

Co vás při navrhování domů nejvíce inspiruje?
Koncem třicátých let minulého století měl Le Corbusierův pohled na svět velký vliv na mladou generaci brazilských architektů. Le Corbusierovy teorie převedli do brazilského modernismu. Tento proud byl velmi silný a nešlo pouze o Oscara Niemeyera, ale o mnoho dalších, kteří vytvářeli skvělou ­architekturu. V šedesátých letech se ­vybudovalo nové hlavní město Brazílie. Byl to velmi silný moment pro brazilský modernismus.

I současní architekti jsou tedy ovlivněni modernismem?
Ano, vliv modernismu je stále cítit, jde však o současnější pohled. Následujeme tvorbu našich otců, ale používáme moderní technologie a jsme ovlivněni celým světem. Pracujeme s potřebami současných lidí, ale s respektem k našemu dědictví.

Vaše kancelář pracuje po celém světě, od Brazílie přes Čínu až po Kanadu. Ať je prostředí jakékoliv, jednoduché linie vašich staveb jsou v kontrastu s okolím, ale zároveň je v nich cítit jakási vyrovnanost, harmonie. Jak je to možné?
Nuže, hlavní tajemství je v tom, že víte, jak to je třeba udělat (smích). Posledních pět nebo šest let pracujeme i mimo Brazílii. Snažíme se porozumět mechanismu práce na jiných místech. Dobrým příkladem je dům v Kanadě. Prostředí je zcela odlišné. Už jen samotná návštěva parcely byla pro nás velmi dobrodružná. Klient se neustále bavil tím, jak jsme se my, lidé z tropů, sápali na zasněžený kopec. Důležité je ale to, že velmi pozorně nasloucháme, co klient žádá. Vždy se také snažíme pracovat s místními architekty, kteří přinášejí do projektu kus místní kultury.

Nebojíte se použít výrazné barvy, netradiční materiály jako corten, či dokonce přepravní kontejnery, ale vše velmi disciplinovaným způsobem.
Milujeme materiály. Zpočátku jsme navrhovali čistě bílé domy. Pak přišel jeden klient a řekl: „Nechci bílý dům, chci dům z příjemných teplých materiálů.“ Stalo se to před patnácti lety a úplně to změnilo směřování naší kanceláře. Začali jsme například používat místní kámen, který naše bílé stavby trochu „potřísnil“. Líbilo se nám takové mixování materiálů.

Stále však zůstáváte u rovných harmonických linií. Nikdy jste nebyli v pokušení použít ornament nebo alespoň oblé tvary?
Ve dvou či třech projektech jsme použili křivky, ale určitě ne ornamenty (smích). Vaše domy, ať už se dřevem, nebo kamenem, vypadají velmi disciplinovaně. My sami jsme velmi disciplinovaní. Precizně řešíme všechny detaily, použití materiálů, světla. V každém projektu je však i kousek rebelie. Někdy použijeme vnější materiál v interiéru, křivku nebo zvláštní barvu, či právě ty zmiňované kontejnery.

Jak si vybíráte klienty? Nebo si klienti vybírají vás?
Klienti si vybírají nás. Vidí naši práci například v časopisech a další kontakty jsou na bázi vzájemné empatie. V začátcích bylo těžké naučit se dělat správná rozhodnutí a nepracovat na nevhodných projektech. Pracovali jsme pod velkým tlakem a neradi na to vzpomínáme. Dnes, když k nám přijde klient, většinou už umíme odhadnout, co můžeme očekávat. Stane se, že klient chce takový dům, jaký jsme postavili už dříve. Raději však zkoušíme vždy něco nového. To, co jsme kdysi vytvořili pro jednoho klienta, nemusí dnes vyhovovat jinému.

Zdá se, že jste přísný šéf. Jak ­vypadá práce na projektu ve vašem studiu?
Moji kolegové jsou vždy spoluautory projektu, na kterém se podílejí. Snažíme se rozdělit odpovědnost. Někdy hledáme inspiraci i formou takové malé interní soutěže. Tým rozdělíme do malých skupin po čtyřech-pěti, celý den pracujeme na návrzích a k večeru prodiskutujeme jednotlivá řešení.

Jak se dnes daří architektům v Brazílii?
Před dvaceti lety byla v Brazílii velká krize. A práce architekta je většinou jedna z prvních, kterou krize zasáhne. Někteří tehdy ztratili úplně všechno. Posledních dvanáct let je však pro nás příznivých, situace se stabilizovala a dobře se nám pracuje.

Pojem architektonické dědictví v Brazílii znamená modernismus. Je to pro vás snazší ve srovnání s kolegy v Evropě, kde při dědictví máme na mysli stavby staré stovky let?
Lina Bo Bardi, architektka italsko-brazilského původu, říká, že je snazší pracovat v Brazílii, kde je jiné historické pozadí. Brazílie je nová země, proto v ní rezonuje zejména modernismus. Když jsem si připravoval bratislavskou přednášku, našel jsem i fotku Sao Paula před sto lety. Nevěřili byste, ale nebylo tam nic postavené. Dnes žije v Sao Paulu 20 milionů lidí v milionech budov, a to vše jen za sto let. Horší stránka věci je ta, že zde máme neuvěřitelný mix stylů, od neoklasicismu přes středomořský až po francouzský.

Co si o tom myslíte jako architekt?
Upřímně řečeno, žijeme v ošklivém městě. Má však neuvěřitelnou energii. Žijí zde miliony lidí, kteří se denně přesouvají, produkují nové věci. To v Evropě nezažijete. Je to živý organismus, který se neustále vyvíjí různými směry.

Když se ohlédnete zpět a srovnáte své rané projekty s dnešními, co vidíte?
Jakožto perfekcionista nikdy nejsem spokojen. Vždy, když vstupuji do nového projektu, sou­středím se na to, jak co nejlépe vyřešit všechny problémy a jak příště udělat věci ještě lépe. Na jedné straně je naše práce stále dokonalejší, na druhé straně tento proces s sebou přináší hodně stresu.

TEXT: Mária Nováková
FOTO: DANO VESELSKÝ, FERNANDO GUERRA

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.