Architektonické navrhování v digitálním věku 2.

„... architektura hraje určitě jen malou roli v každodenních starostech lidského žití. Ale my, kdo architekturu tvoříme a pro něž je architektura životním posláním, věříme v její schopnost měnit svět, osvítit a obohatit životní zkušenost člověka, prorazit bariéry nedorozumění mezi lidmi a vytvořit nádherné pozadí životního dramatu.“
Frank O. Gehry

Bylo by velmi zjednodušené chtít hodnotit současné trendy v architektuře jen z estetických či čistě uměnovědných hledisek. Podstatné je porozumět souvislostem dnešního společenského vývoje a trendům ve vývoji dnešní architektury. Zdá se, že velmi dramatický příchod digitálních technologií do architektonických kanceláří v poslední dekádě 20. století zastihl většinu – a architekty zvlášť – úplně nepřipravenou. Vývoj počítačových programů, především těch, které umožňují navrhování domů přímo v trojrozměrném prostoru, znamená kvalitativní změnu v architektuře a zároveň představuje nástroj umožňující praktickou realizaci těchto návrhů.

Zároveň – při pohledu na současnou architektonickou scénu – se dá jen těžko ubránit pocitu, že v mnoha případech se architektura redukuje jen na estetickou a vizuální zkušenost. Pokud však studujeme mistrovská díla velkých architektů, styl a estetika se nezdají tím nejdůležitějším, o co jejich tvůrcům šlo a dodnes vlastně jde.

Zdá se, že tu jde o něco zásadně podstatnějšího. Že jde o „ztělesněné obrazy autentického života,“ říká Juhani Pallasmaa a podotýká, že „…autentičnost se obvykle ztotožňuje s myšlenkou umělecké autonomie a originality.“ Avšak problém můžeme sledovat v reflexi kultury, ve zhmotnění pocitu doby a ve vyjádření kvality kulturní zakořeněnosti.

Identita a autenticita
Identita architektury a její autenticita se přes určité podobnosti nedají zaměňovat. Neznamenají totéž. Zatím co identita se bezprostředně váže k charakteru domu, autenticita se vztahuje k prostorovému a dobovému kontextu. Autentická architektura se vždy vztahuje k hodnotovému systému období. Vztahuje se na kvality, které se nevyčerpávají jen v estetických kategoriích, ale zahrnuje to, co společnost považuje za důležité.

Závisí na kvalitách a symbolech, které ji konstituují. Moderní doba například neodmítla bohatost dekoru a řemeslnou pracnost z čistě estetických principů a intelektuálních doktrín, ale proto, že společenská rovnováha a ideály se dostaly do konfliktu s její realitou. A tak autentická „ikonická architektura“ je architekturou, která vyplňuje vakuum, které vzniklo po neschopnosti moderní architektury stát si za svými programy a vyhlášeními. Zjednodušeně by se dalo říci, že jedním z problémů současné architektury je hledání jejího autentického charakteru. A digitální technologie jsou právě tím médiem, které otevírá architektuře nový prostor a v tomto směru hraje velmi pozitivní roli.

Autentické prostředí ustanovuje náš osobní svět. Pouze s autentickým prostředím jsme totiž schopni se identifikovat a vytvořit si osobní emoce a vztahy. Ty dokážou vytvořit v našem povědomí ucelený obraz světa, jehož součástí můžeme být a v němž můžeme pravdivě existovat. Heidegger vysvětluje tento princip ve své práci nazvané Věc, kde poukazuje na rozdíl mezi autentickou věcí a reprodukovaným předmětem. Současná veřejná média – ať už jde o televizi, noviny, časopisy nebo internet a další – manipulují nejen lidským vědomím, volbou a rozhodnutími, ale i fyzickým prostředím. A architektura je součástí této manipulace.

Například obchodní domy a nákupní arkády se organizují ve smyslu maximálního efektu na podvědomí nakupujících. Architektura je součástí manipulace lidských emocí. V tomto umělém prostředí, uprostřed nepůvodnosti a falše, se člověk snaží najít kus originálního, autentického a poctivého světa. Avšak smysluplný lidský život není možné zakládat na manipulativních principech, stejně jako smysluplná architektura nemůže v žádném případě vytvořit uspokojivé prostředí, když bude jen reflektovat svět manipulovaný médii, politiky nebo mocenskými skupinami.

Cyberspace
Před architekty stojí úkol nejen navrhnout a postavit více kvalitnějších domů na bydlení, práci a všechny další aktivity – musejí pro ně také najít autentickou formu. Stojí před úkolem vytvořit legitimní prostor, který by reflektoval postavení člověka ve světě. Měl by to být prostor demokratický, všeobecně přístupný, bez náboženské, rasové a kulturní diskriminace, prostor otevřený všeobecné komunikaci, výměně informací a zboží, prostor, který umožňuje demonstraci nového společenského hodnotového systému globálního člověka.

Nabízí se odpověď, že novým prostorem pro člověka je tzv. cyberspace. I když se zdá, že tento prostor je schopný akceptovat velkou část z požadovaných vlastností, je nesporné, že je příliš abstraktní a neuchopitelný. Cyberspace není schopen uspokojit potřebu člověka po lidském dotyku, po zkušenosti přímé interakce, po všem, co člověka dělá člověkem. Cyberspace přes svou všeobecnou přítomnost nemá vlastní adekvátní fyzickou podobu, nemá kvality architektonického prostoru a přesně definovaný charakter. Lze ho vnímat, je mnoho důkazů o jeho existenci, nelze se ho však dotknout, nedá se uchopit, nelze v něm žít a prožívat city.

První – ještě trochu idealistické – představy avantgardních architektů o architektuře v digitální době, které byly osvobozeny od zákonů gravitace a všeobecně od reality, se dnes nahrazují realizovanými stavbami s více či méně dokumentovanou představou o novém prostorovém konceptu. Mnohé z nich představují integraci fyzického prostoru s virtuálním a integraci časoprostorové globální komunikace. Především však představují zásadně nový prostorový a estetický koncept.

East Darling Harbor – Sydney, Austrálie. Soutěžní návrh na přestavbu existujícího přístavu na nové polyfunkční ­centrum. Celková zastavěná plocha: 333 000 m²; návrh: 2005; nerealizováno.

Prostor se nevymezuje, prostor se generuje. Objemy tohoto prostoru dostávají novou kvalitu svých povrchů. Umožňují to stavební systémy založené na digitálních technologiích, které je podporují. Pravidelná mechanická opakovatelnost architektonických článků, jako jsou okna, sloupy, římsy a podobně, se určuje pořádkem, jehož základním principem je algoritmus náhodných čísel. Nejde o anarchismus či o náhodný zmatek navzájem nekorespondujících prvků – spíše lze mluvit o reprezentaci dynamického pořádku současnosti. Klasičnost architektury nespočívá v klasickém historickém tvarosloví jednotlivých článků, ale v klasičnosti jejich proporcí.

Avšak navzdory všemu optimismu, který je možno cítit ze současné architektury tvořené s pomocí digitálních technologií, nutno říci, že na skutečné změny v architektuře digitálního věku si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Avšak nový prostorový koncept se už dnes dá pozorovat i na stavbách produkovaných často ještě tradiční, i když velmi zdokonalenou stavební technologií.

A tak se můžeme spolu s kanadským guru současného světového designu Brucem Mauem domnívat, že masivní změny v současném globálním digitálním světě nejsou „ve světě současného architektonického návrhu, ale v návrhu současného architektonického světa“.

Ing. arch. Jan Benda
Foto: Allied Architects International Inc.

Autor působí v architektonické kanceláři Allied Architects International Inc.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.