Benátské bienále 2022: Rony Plesl vnáší do kostela revoluční skleněné plastiky

Český umělec a designér Rony Plesl zkoumá možnosti skla a skleněné plastiky již čtyři desetiletí. Rovněž ho odjakživa hluboce fascinovala a inspirovala geometrie, italská renesance a opulentnost baroka. Nyní se tyto jeho zájmy střetly při přípravách site-specific instalace vytvořené pro 59. Mezinárodní bienále výtvarného umění v Benátkách.

Do 27. listopadu je možné zavítat do renesančního kostela Santa Maria della Visitazione v benátské čtvrti Dorsoduro a na vlastní oči spatřit čtyři monumentální skleněné plastiky. Jejich autor, český výtvarník Rony Plesl, při jejich tvorbě využil novou revoluční technologii tavení skla Vitrum Vivum, která umožňuje vytvořit skleněnou plastiku bez jakýchkoli omezení.

Studium italských mistrů

Než se stalo, že Rony Plesl představuje svou práci na benátském bienále, uplynula dlouhá cesta. Nejdůležitější byly pravděpodobně čtyři roky, které Plesl v začátcích své kariéry strávil na benátském ostrově Murano. Zde se seznamoval se skleněným materiálem a učil se řemeslu u italských sklářských mistrů.

Veškerá jeho tvůrčí činnost jako by směřovala právě k novátorské technologii Vitrum Vivum, kterou dvanáct let vyvíjel a zdokonaloval sklářský inovátor Jiří Šín. Metoda navazuje na staletou tradici řemeslné výroby českého křišťálu a umožňuje tvorbu trojrozměrných skleněných plastik bez jakýchkoli omezení.

Unikátní proces spočívá v odlévání skla, podobně jako je tomu u bronzu, kdy umělec získává plnou uměleckou svobodu nad tvůrčím procesem, čímž otevírá na poli skla celou škálu možností. Benátská instalace je právě takovou pionýrskou ukázkou nezměrných možností, které se výtvarníkům, designérům i architektům nabízejí při práci se sklem.

Instalace Stromy rostou z nebe se navrací k otázkám o podstatě lidské existence a představuje sklo coby metaforu živého materiálu. Prostorové řešení instalace, jehož autorem je architekt Josef Pleskot, respektuje proporce renesančního architektonického kánonu symetrie a perspektivy. Chrámové lodi kostela z období raného cinquecenta dominují čtyři skleněné monolity.

Stromová kůra i uranové světlo

Tři skleněné plastiky z čirého křišťálu, z nichž každá váží 600 kg a měří přes 2 metry jsou vertikálně vztyčeny v samém středu prostoru a zrcadlí rytmus oltářních sloupů. Povrch je přitom otiskem kůry osmdesátiletého dubu nalezeného v severočeských lesích. Průsvitný povrch vyzývá diváka k pohledu do nitra a vybízí k interpretaci imaginární cesty za pravou podstatou přírody a člověka.

Čtvrtá plastika, poslední strom, je položena jako horizontála protínající předchozí krajinný výjev. Není náhodou, že je umístěna poblíž oltáře, kůra stromu se totiž proměňuje v lidskou figuru a symbolizuje tak duchovní a transcendentální poselství transformace.

Strom pokrytý basreliéfem těl Ježíše Krista je provedený ve smaragdově zářivém uranovém skle a prostupuje kostelní prostor tajemným, mnohoznačným světlem. Tajuplnou vnitřní záři a jasně žlutozelenou barvu mu propůjčuje radioaktivní uranové sklo, využívané v Čechách již od období baroka.

Pleslova instalace se tak prolíná s tématem 59. Mezinárodního bienále výtvarného umění nesoucího název Il latte dei sogni I The Milk of Dreams, který si z knihy Leonory Carrington vypůjčila kurátorka bienále Cecilia Alemani. Vyzývá nás, abychom překročili sebe sama, nahlédli na život prizmatem imaginace a vydali se na pomyslnou cestu skrze metamorfózy těla a definice lidství.