Bienále architektury v Benátkách je jarmarkem idejí – rozmarných i podnětných

Veletrh idejí, architektura v dotyku s vizuálními uměními, větší, či menší dotyk s tématem, zvučná jména i nezávislí experimentátoři, nápadité instalace, ale i výstavní nuda, impulzy k přemýšlení, ale i rozmary autorských recyklací. Velké akce nikdy nejsou jednoznačné, i proto se už déle diskutuje o jejich opodstatněnosti. Na misce vah však nakonec vždy převáží přirozená touha lidí sdružovat se, případně si zasoutěžit, podívat se, co je nové, a trochu i pomlouvat. Nebylo tomu jinak ani na 11. Bienále architektury v Benátkách (14. 9. – 23. 11.), které si navíc vybralo těžko uchopitelné téma Out There: Architecture Beyond Building (Tam venku: architektura mimo budovy). Co však znamená, když je něco mimo? Něco za procesem projektování a realizace, či za samotným objektem? Interpretace měly geometrickou řadu možností a šéfkurátor Aaron Betsky měl co dělat, aby dal jednotlivým výstupům strukturovanou podobu největší architektonické události roku.

Síť významů
„Možná, že v prvé řadě potřebujeme vidět architekturu jako cestu ztvárňování toho, co potřebujeme nebo možná nepotřebujeme postavit. Jak můžeme vytvořit prostor, který by měl smysl a byl zároveň přitažlivý? Můžeme zkonstruovat scénu doslovných významů, nebo dáme přednost momentům pojmových souvislostí?“ I těmito větami se snažil zdůvodnit Aaron Betsky svůj koncept bienále, které odmítlo tradiční témata. Obrátilo se totiž k široké síti významů obepínajících architekturu.

Aaron Betsky (1958) je zkušeným organizátorem na poli prezentace architektury, to kromě jiného potvrdil během svého šestiletého výkonu funkce šéfa Netherlands Architecture Institute (NAI) v Rotterdamu, jednom z nejdůležitějších muzeálních center architektury ve světě. V současnosti je tento autor známých publikací a vlivných článků ředitelem Cincinnati Art Museum, což je obdoba rotterdamského NAI v Spojených státech. Připomeňme i jeho kurátorství Holandského pavilónu v roce 2002, jemuž byl udělen Zlatý lev za nejlepší zahraniční pavilón. Volba direktoriátu bienále v čele s Paolem Barattem tedy po mnoha tahanicích nakonec padla na jistotu. A ke cti Betskému nutno přičíst, že v rámci zkráceného času na přípravu udělal vše, co bylo v jeho silách.

Samozřejmě, pomáhal mu tým šesti spolupracovníků a ti do hlavního stánku svých vizí – do Corderie v Arsenalu – instalovali práce těch, kdo měli chuť a čas ztvárnit svou představu na dané téma. Dohromady jich je třiadvacet a mezi nimi jen známé značky – počínaje Asymptote, Barkow Leibinger Architects, Coop Himmelb(l)au, přes Franka O. Gehryho, Zahu Hadid, Grega Lynna, Massimiliana Fuksase, MVRDV, až po Philippa Rahma a Matthewa Ritchieho.

Kromě národních pavilonů se další podoba Betského koncepce projevila v Padiglione Italia, kde svou experimentátorskou parketu našlo padesát pět mezinárodních společností. Nechybí zde sekce věnovaná šesti mistrům experimentu, kteří měli svou tvorbou velký vliv na současnou experimentální scénu: Frank O. Gehry, Herzog & de Meuron, Morphosis, Zaha Hadid Architects, Coop Himmelb(l)au a Rem Koolhaas.

K celkovému obrazu bienále patří i výběr z nejlepších projektů studentské soutěže Everyville 2008 na příznačné téma Společenství za místem – Občanský smysl za architekturou, jakož i projekty z nedávné minulosti i současnosti určené pro Řím, sekce Uneternal City a množství průvodních akcí, workshopů, přednášek a diskusí.

Provokace a výzvy
Výzva Aarona Betského byla provokující a jejím důsledkem bylo mnoho „manifestů“, jejichž prostřednictvím uvedli zmínění autoři ve známost své názory. Betsky jen zdůraznil víceméně známý fakt, že „architektura není jen stavění”, a protagonisté reagovali svou artilerií nápadů. Po pravdě řečeno některé instalace mají s klasickým projektováním asi tolik společného, jako vliv tradičních rituálů Siouxů na současnou finanční krizi. Mnohé z nich jsou sondami do motivací různých společenských vrstev, jiné vizuálními reflexemi o estetických atributech architektonického tvarování, další zase zkoumají emotivní bázi návštěvníka a nabízejí mu návštěvy v intimních zákoutích technického poznání.

„Architektura musí jít za stavění, protože ono nevyčerpává téma architektury,“ tvrdí Betsky a jeho výběr instalací tato slova potvrzuje do důsledku. Určitě to nejsou prototypy k realizaci, ale ani příklady na experimentální výstavbu. Instalace se dají přirovnat k různým cestám, jejichž smyslem je klást otázky o architektuře a o tom, jak vytvořit svět, v němž bychom se cítili jako doma. Či lépe řečeno jaký by měl být, abychom se v něm tak mohli cítit.

Záměrem bylo hledání dialogu s divákem a rafinované provokování jeho vnímavosti. Avšak vize a ideje o architektuře jsou na bienále často tak nehmatatelné, že vzájemná komunikace vázne hned na začátku. Divák občas neumí najít tu úvodní nit, aby se ztotožnil s autorskou výpovědí, nebo alespoň pochopil její kontury. Pravda, procházka instalacemi se dá uskutečnit i tak, že se necháte unášet na vlnách vlastní senzitivity a vybíráte si sklíčka do vlastní mozaiky, ale co potom se zbytkem expozice? Neporozuměli jsme nadčasovým významům utopických konceptů, nebo ony neporozuměly našim současným potřebám?

Architektura má určitě právo na svůj vnitřní vývoj, ba i zdánlivě nikam nevedoucí experiment, ale měla by tak výrazně zasahovat do sféry výtvarného umění? Kde začíná oblast za stavěním a kde opět začíná architektura? Pokud se něco Aaronovi Betskému podařilo, tak určitě jedno: jeho koncepce vyvolává otázky… A to mnohé.

Ľudo Petránsky
Foto: Iwan Baan, Giorgio Zucchiatti

Autor je redaktor ASB – architektúra, ­stavebníctvo, biznis.