Jemná práce a neuspěchaný přístup se vyplácí, demonstruje upravený Byt Ladronka

Napravovat nezhojené rány minulosti není jen doménou chirurgů estetické medicíny, ale i architektů. Když se pustí rekonstrukcí do úpravy nevyhovujícího plánu bytu, špatně rozvržených dispozic anebo intervence v interiéru, musí přitom pracovat stejně precizně, jako profesionálové s ostrým skalpelem.

Příměr s operací je v případě Bytu Ladronka rozhodně na místě. Neprováděla se tu totiž žádná divoká řezničina, demolice a bourání stěn. Ale série chirurgicky jemných zákroků. Praktických úprav a zkrášlujících adjustací, které zvyšovaly životní pohodu bydlení.

Toto polidštění interiéru bylo zapotřebí, protože ve svém někdejším podání byl byt neoptimální. Nenaplňoval to, co od něj jeho obyvatelé čekali: naplnění jejich individuálních potřeb. Každý totiž prostor kolem sebe vnímá trochu jinak, a v těchto pocitech hraje velkou roli věk. Děti si žádají něco jiného, než dospělí. A když se v jednom bytě sejde batole, dvě děti a dva dospělí, záleží na každé drobnosti.

První věc? Vyjasnit si představy

Dispoziční řešení bytu, nacházejícího se v rezidenčním objektu na pražské Ladronce, rotovalo okolo jádra, v němž se nyní nachází v oddělených místnostech koupelna pro rodiče, pro děti, toaleta. Pokoj pro syna navazuje na zádveří, ale je oddělen dveřmi. Lomená chodba pak vede k pokojíku dcery, sousedícím s „pokojem“ pro batole. Ten se nachází příhodně v doslechu ložnice rodičů hned vedle. Anebo můžete hned od zádveří vyrazit k obývacímu pokoji, jež volně přechází v kuchyni a jídelnu.

S tím, že tento otevřený a velmi útulný prostor vyúsťuje k balkonu, zdroji denního světla. Ani plastický chirurg si nemůže dovolit „vylepšovat“ své pacienty tak, jak se mu zrovna líbí. Prostor musí respektovat své uživatele, a proto se tým ateliéru monom (v čele s Michalem Bernartem a Igorem Hobzou), nejprve museli sednout s investorem a vše důsledně probrat. „Je to samozřejmý základ dobrého návrhu, obzvlášť u návrhu interiéru určeného k bydlení,“ doplňují architekti.

Když se mění barvy…

Interiér charakterizují jasné a prosvětlené místnosti, světlé barvy. To, co je v konkrétních pokojích podstatné, je tu vždy zdůrazněno nějakým kontrastem, nápadností. Kde se mění program nebo účel, nastupuje jiná textura, lom, výrazný objem, atypický tvar nebo jiný prvek.

Pozoruhodná je například stěna v obývacím pokoji, jejíž police – zasazené do perforované stěny – mohou růst spolu se svými uživateli a měnit své dispozice. Nápadité jsou rovněž krycí výřezy kolem dětských postelí, a fascinující je i doupě pro čtenáře. Nika vnořená do profilu celostěnné knihovny, napojené na gauč pod oknem.

Jinak si ale prostor zachovává obdivuhodnou jednoduchost a přehlednost, aniž by sklouzával k nějaké formálnosti nebo výrazové sterilitě. Je lidsky zabydlený prostor, který nabízí přívětivé kouty pro každého obyvatele domácnosti. Vizuálním spojením mezi dělenými místnostmi obytné a společenské části pak vytváří dřevěná podlaha.

Zabydlení je proces

Dodatečné prvky většinou servisního charakteru, například úložné prostory, kuchyňská linka nebo pracovní stůl, jsou navrženy s důrazem na detail provedení. Jak zaznívá od architektů: „V jednoduché geometrii a svým výrazem a formou utvářejí neutrální podklad pro věci, které si sem nastěhují obyvatelé bytu a tím přinesou jistou míru barevnosti, zabydlenosti.“

Byt po zákroku architektů konečně procitá z narkózy nedokonalosti a ožívá svými obyvateli. Kteří tu nemají jen střechu nad hlavou a místo k přespání, ale skutečný domov.