Koncept univerzálního bydlení ve fázi architektonického projektu

17. června 2015

Partneři sekce:

Bydlení je proces, který je charakterizován souborem činností, které jsou pro každého jedince velmi specifické a které se neustále v průběhu času mění. Aby mohly být tyto měnící se lidské potřeby uspokojeny, neměly by být obytné místnosti bytu určené k přesnému účelu. Univerzální prostor může v rámci jedné domácnosti hostit různé činnosti, aniž by byly nutné stavební úpravy obytného prostoru.

Uplatnění takového typu prostoru může snížit plýtvání financemi a zdroji na přizpůsobování a bydlení se tak může stát daleko udržitelnějším. Univerzální bydlení dokáže snadno reflektovat měnící se požadavky svých obyvatel. Minimální velikost univerzálního prostoru se definuje jako maximální velikost prostoru vyžadovaná pro jednu ze základních obytných činností – pro obývací pokoj. Na univerzalitu mají vliv i další faktory, jako například proporce pokojů a jejich přístupnost. Univerzální prostor by měl mít minimální šířku vhodnou k uspokojení všech obytných činností a měl by poskytovat vysokou úroveň soukromí.

Podle evropských bytových standardů lze rozlišit pět hlavních typů obytných místností. Je zde několik parametrů jako minimální plocha a minimální šířka a omezení týkající se možných vstupů. Většina prostorů zmiňovaných ve směrnici je specializovaná, ale prostřednictvím některých parametrů lze tyto prostory považovat za univerzální. Příkladem univerzálního prostoru může být také výjimečně zmiňovaná „obytná místnost“.

Na pokoje a konkrétní obytné prostory mají jednoznačný vliv klimatické a ekonomické podmínky. Tento vliv byl zjištěn u takových typů prostor, jako je obývací pokoj, kuchyň a integrovaná obývací plocha, nebyl však zjištěn u ložnic. Výše uvedené skupiny prostor, stejně tak jako i celková velikost bytu, rostla v drsných, jak studených tak i horkých, klimatických podmínkách. S růstem příjmu byl zaznamenán růst celkové plochy bytu. Úroveň univerzálnosti bydlení závisí na počtu pokojů, které lze považovat za univerzální a za částečně univerzální. Pro každý pokoj existují čtyři stupně univerzálnosti, podle množství činností bydlení, které je pokoj schopen uspokojit. Univerzálnost pokoje je výsledkem hodnocení podle tří kritérií – plochy, minimální šířky a počtu přístupových míst.

Graf 1. Velikost místností 1-4 podle roku realizace (m2). Graf 2. Univerzalita pokojů 1-4 podle plochy (%)

Univerzálnost v evropských standardech obytného prostoru

Výzkum začíná uvedením všech obytných činností, které jsou uvedené ve standardech pro bytové prostory. Hodnotí se četnost referencí monofunkčních a multifunkčních obytných prostorů. Výstupem tohoto kroku je soubor nejpravděpodobnějších obytných činností, k nimž může v obytném prostoru docházet.

Další analýza standardů vztahujících se k obytným prostorám směřuje ke studiu minimální velikosti bytu. Studie ilustruje následný růst velikosti z jednopokojového na šestipokojový byt. V úvahu jsou vzaty faktory jako jiné podnebí a jiné ekonomické podmínky, které ovlivňují výsledky analýzy.

Aby bylo možné vyhodnotit univerzálnost jednotlivého prostoru podle využití a vzít přitom v úvahu uvedené normy bydlení, je nejprve nezbytné najít vzorec jednotlivých obytných činností a jejich možných kombinací. Základní činnosti podle B. Leupena reprezentují jednotlivé místnosti – kuchyň slouží pro vaření, jídelna pro stravování, obývací pokoj pro setkávání se a bytí spolu, pracovna pro práci, ložnice pro spánek (Leupen, The Polyvalent Dwelling, 2006). Různorodost prostor nabízená normami přesahuje uspokojení jediné činnosti. Spaní může být reprezentováno jednolůžkovým pokojem, pokojem se dvěma lůžky, pokojem s manželskou postelí, pokojem pro hosty, ložnicí rodičů a dětským pokojem. Obývací pokoj se může lišit podle počtu osob atd. Obytné normy poskytují multifunkční využití prostoru – v jedné místnosti mohou být kombinovány 2 nebo 3 činnosti.

Výzkum vychází z bytových standardů 31 evropských zemí a regionů včetně České republiky. Studované dokumenty pocházejí z období let 1968–2012. Z každého dokumentu jsou extrahovány obecné informace jako informace o regionu, minimální velikost bytu podle počtu osob, minimální velikost kuchyně, jednolůžkové ložnice a ložnice pro dvě osoby, obývací pokoj a integrovaný obytný prostor.

Téměř každý bytový standard vychází z definice minimální velikosti čtyř monofunkčních místností, jako je například obývací pokoj, kuchyň, ložnice pro dvě osoby a ložnice pro jednu osobu. Jídelna, pokoj pro hosty, pracovna a obytný prostor jsou zmiňovány jen v malém počtu případů. Analýza standardů ukazuje současnou situaci týkající se obsahu a velikosti obytného prostoru. To umožňuje definování velikosti místnosti spojované s každou obytnou činností a pochopení souvztažnosti mezi monofunkčními a multifunkčními prostory. Univerzalita použití se přímo vztahuje k velikosti místnosti, což znamená, že největší velikost vyžadovaná ke shromažďování, což je představováno obývacím pokojem, je minimální velikostí místnosti, která se stává univerzální. Přesto některé předpisy přímo nebo nepřímo zakazují funkční kombinace v rámci jednoho prostoru, zatímco jiné to podporují.

Vycházíme-li z analýzy standardů, místnosti mohou být považovány za univerzální, je-li jejich plocha větší než 15,4-16,4 m². Šířka místnosti je druhým klíčovým faktorem, který definuje univerzalitu použití. Minimální šířka je stanovena pro obývací pokoj, kuchyň a pokoje a mohou se lišit podle počtu osob. Pro obývací pokoj je vyžadována maximální šířka 3,1 m, která stanoví minimální šířku pokoje, aby jej bylo možné považovat za univerzální.

Třetím faktorem je přístup do místnosti a nejvyšší omezení, pokud jde o přístup, se uplatňují na ložnice. Z tohoto pohledu jsou za univerzální považovány místnosti s jediným místem přístupu.

Graf 3. Šířka pokojů 1-4 podle roku realizace (m2)

Graf 3. Šířka pokojů 1-4 podle roku realizace (m²)

Graf 4: Porovnání minimální plochy obytných prostorů pro jednoho a dva obyvatele v závislosti na rozdílných klimatických podmínkách a průměrných příjmech.

Univerzálnost v soudobé české obytné architektuře

V dalším výzkumu byla testována kritéria univerzálnosti na úspěšných soudobých příkladech české rezidenční architektury. Podle české normy „Obytné budovy ČSN 73 4301“ jediný prostor, který má potenciál být považován za univerzální, je integrovaný obytný prostor nebo kombinace obývacího a jídelního prostoru a kuchyně. Minimální stanovená podlahová plocha pro takový prostor je 16 m². Pokoje pro dvě osoby a pro jednu osobu mají plochu stanovenou na 12 a 8 m², což z takových prostor činí prostory specializované. Kuchyň jako obytný prostor není zmiňována.

Studie se zaměřuje na rozvoj apartmánového typu 4+kk v České republice v posledních 15 letech. Univerzálnost místnosti je chápána jako možnost takové místnosti hostit kteroukoli ze čtyř obytných činností, které jsou v bydlení reprezentovány kuchyní, obývacím pokojem, pokojem pro dvě osoby a pokojem pro jednu osobu. Z 50 studovaných příkladů se jich 12 nachází v regionech České republiky a zbytek v Praze.

České bydlení charakterizuje několik aspektů apartmánové struktury. Celková plocha analyzovaných případů v průběhu času mírně narůstá. Přesto je však plocha většiny bytů větší než minimální plocha univerzálního bytu ze stejné doby, což takovým bytům otevírá příležitost k tomu, aby se na ně pohlíželo jako na univerzální. Koeficient využití mírně klesá, což ukazuje na relativní snížení velikosti obytných místností a nárůst servisních a tranzitních ploch. Odhadovaná celková univerzálnost bytu v průběhu času mírně roste, což demonstruje zlepšení prostorových vlastností bytu a každé jednotlivé místnosti.

Struktura bydlení není homogenní. Mezi největší místností bytu a zbývajícími třemi existuje značný rozdíl. Tato rozdílnost je vysvětlována předem danou funkcí této místnosti, kterou je integrovaný obytný prostor – kombinace kuchyně, obývacího pokoje a jídelny. U každé ze čtyř obytných místností je v průběhu času patrný mírný pokles plochy. Sekundární místnosti vykazují menší tendenci měnit v budoucnosti plochu. Obdobná situace je, pokud jde o minimální šířku pokoje. U menších pokojů téměř nedochází k rozdílu v šířce, zatímco šířka největší místnosti je větší. Rozdíl v nakládání s projektem největší místnosti a ostatních místností lze také nalézt v charakteristice jejich přístupnosti.

Malé pokoje mají pouze jediný přístupový bod, zatímco k největší místnosti mohou být 2 i 3 přístupové body. Celková plocha univerzálních prostorů v analyzovaných obydlích se snížením velikosti místnosti klesá. Každá obytná místnost je zejména schopna hostit 3 ze 4 obytných činností. S poklesem velikosti místnosti roste specializace místnosti, ale ve většině případů jsou analyzované místnosti částečně univerzální a mohou hostit 2 činnosti.

I přes skutečnost, že české obytné standardy vycházejí ze specializovaných místností, jsou mezi 50 analyzovanými příklady případy univerzálních bytů jako rezidenční komplex Sacre Coeur, Dům na kraji sídliště a Rezidence Záběhlice v Praze. 88 procent analyzovaných bytů má celkovou plochu dostatečně velikou k tomu, aby byly potenciálně univerzální. Univerzálnost obydlí může být dosažena stanovením minimální velikosti místnosti na úrovni 16,4 m². Takové rozhodnutí zvětší průměrnou velikost čtyřpokojového bytu z 80,8 na 87,5 m², což je relativně málo. Největší část analyzovaných českých obydlí měla plochu větší, což v rámci aktuálního trendu bytové výstavby demonstruje potenciál k univerzalitě bydlení.

Univerzality lze dosáhnout i jen prostřednictvím jiné vnitřní dispozice bytu, aniž by bylo třeba utrácet další zdroje. Prostorové kvality malých místností, jako rozlohu a následně šířku, lze zlepšit snížením nadbytečné velikosti největší místnosti. Analýzy případových studií vykazují v nově stavěných českých obytných komplexech přítomnost univerzálního bydlení.

Praktickým dopadem výzkumu je poskytnutí souboru vodítek, která mohou povzbudit bytový design a přitom vzít v úvahu univerzalitu využití. Uplatnění konceptu univerzálního bydlení ve fázi architektonického projektu může snížit budoucí náklady vzniklé v důsledku rekonstrukce a přestavby bytové jednotky jejím obyvatelem podle jeho individuálních potřeb a dále snížit konflikt s individualizací bytu. Stavba obydlí, které vychází z principů univerzálnosti, může snížit náklady na bydlení a zajistit, že využití prostor bude efektivnější, při současném zlepšení sociální a environmentální udržitelnosti.