Lubľanský flirt s barokem

Není zvykem, že by cenná historická budova získala novou moderní tvář. Většina rekonstrukcí probíhá konzervativně. Přesto však může jít citlivý přístup k historické architektuře ruku v ruce s moderními prvky.

Dokazuje to realizace přestavby bloku barokních domů v centru slovinské metropole. Architekti z renomované kanceláře OFIS arhitekti proměnili bytový dům a nevyužitý dvůr v moderní prostory, jejichž součástí se staly historické prvky – kamenné klenby a sloupy. Projekt zahrnuje rekonstrukci bloku tří domů z 18. století s vnitřním dvorem, které stojí v památkové zóně v těsné blízkosti lublaňské radnice, přímo naproti známé barokní kašně od Francesca Robbia z roku 1751 (dnes nahrazené kopií). Na této prestižní adrese sídlí vydavatelství, které je také majitelem všech tří domů.

V přízemí zůstalo zachováno knihkupectví a papírnictví, prostory nad ním sloužily jako kanceláře a sklad. Naposledy byly tyto prostory upravovány na začátku osmdesátých let minulého století a vnitřní společný dvůr byl uzavřen a využíván jen pro umístění vzduchotechniky. Tento investor se rozhodl zrekonstruovat nejen administrativní část a prodejnu, ale také vybudovat nové luxusní apartmány prosvětlené sluncem pronikajícím i dvorní celoskleněnou fasádou.
 
Světelná šachta s historickými prvky
Rekonstrukce změnila tento původně uzavřený dvůr na moderní prosklené a prosvětlené atrium. Průčelí do ulice zůstalo zachováno podle pravidel památkové péče, vnitřní části domů byly renovovány a díky zasklené konstrukci ve dvoře vznikly nové chodby mezi byty na patře.

Hlavním záměrem projektu bylo propojení domů mezi sebou tak, aby utvořily jeden celek, a to prostřednictvím malého, sluncem zalitého centrálního atria, kolem něhož tak vzniklo dvanáct bytů. Vzhledem k tomu, že dvůr je velmi úzký a ze všech stran uzavřený, bylo potřeba vyřešit problém, jak do něj přivést dostatek světla do interiérů i malé vnitřní zahrady. „Výsledkem je plně prosklený plášť s reflexním povrchem, který zvyšuje hladinu osvětlení v úzkém prostoru, takže do otevřených dispozic bytů může přicházet denní světlo z více zdrojů,“ vysvětluje svůj záměr jeden z autorů projektu architekt Rok Oman.

Prosklená fasáda zároveň chrání a dává vyniknout historickým prvkům na dvorní fasádě, které byly objeveny během rekonstrukce. Jsou jimi části klenby, oblouky, pilíře a kamenné desky. Architekti ponechali všechny tyto historicky cenné části jako součást interiéru a také jako elementy utvářející podobu vnější fasády. Všechny tyto prvky se navíc díky reflexní vrstvě několikanásobně odráží spolu s panoramaty věže lublaňského dómu a hradu.

Nízkoenergetické řešení i u rekonstrukce
Největší část plochy je tak v rekonstruovaném objektu využita k obývání. Provětrání bytů je zajištěno ze dvora, střešní byty jsou ochlazovány prouděním vzduchu, takže klimatizace není potřebná. Všechna nová okna mají trojité zasklení, tloušťka tepelné izolace je navržena tak, aby odpovídala všem požadavkům na nízkou spotřebou energie. Teplo dodává ústřední topení z městské teplárny. Veškeré tyto zásahy do stávající konstrukce museli architekti řešit ve spolupráci s památkáři a výsledná realizace je i přes použití moderních materiálů a odvážnému rozšíření stavby citlivá k historickému dědictví. Nicméně dosažení všech požadavků památkové péče bylo poměrně náročné.

„Zásah do tkáně historického centra je vždy obtížný úkol, ale také velká výzva,“ říká další z autorů projektu Andrej Gregorič a dodává: „Nejproblematičtější součástí takového projektu je, že vždy objevíte nové historické vrstvy, které je nutno konzultovat s odborem památkové péče, který nad jeho realizací po celou dobu dohlížel. Jako tomu bývá vždy v případě takovýchto projektů, vznikla i ve Slovinsku velká diskuse o podobných zásazích do stávající struktury. Vize architekta totiž často není paralelní k ideám konzervativní památkové péče. Proto jsme museli v některých případech ustoupit z našich představ na základě požadavků památkářů.“

Na otázku, zda jsou i přesto architekti s výsledkem spokojeni, odpovídá Andrej Gregorič rezolutně: „Nejlepší část projektu je, když nakonec vidíte jeho konečný výsledek. Nikdy však nesmíte být naprosto spokojen, jinak to nebude znamenat žádný významný pokrok v nějakém projektu příštím.“

Řezy

Půdorys 2. NP	Půdorys 3. NP

Zcela zásadní pro vyhodnocení, zda by podobná realizace byla projednatelná i v našich podmínkách, je výchozí stav objektu a jeho hodnota ve smyslu architektonickém, památkovém, případně míry zachování umělecko-řemeslných (případně uměleckých) detailů. U dobře dochované barokní palácové stavby by podobné úpravy ze strany památkové péče v našich podmínkách asi nenašly příliš pochopení. Jiná je ovšem situace u staveb opakovaně přestavovaných a různě znehodnocených, kde se při radikálnější přestavbě odstraní nevhodné doplňky a závady a části původních konstrukcí se ocitnou v nových a zajímavých souvislostech.  Je na místě připomenout, že je velmi problematické přenášet vzory a realizace mechanicky z jednoho prostředí (společenského či kulturního) do jiného. V prostředí historických objektů má každá stavba svůj individuální charakter, který je třeba zkoumat a podřídit se mu. Památková péče usiluje o to, aby při přestavbách, opravách a rekonstrukcích nedošlo k nevratným a nenahraditelným ztrátám na historických konstrukcích a dílech a aby byla zabezpečena jejich hmotná podstata (dokumentární hodnota), přiměřené společenské využití a případně aby došlo k jejich zhodnocení. To je samozřejmě možno docílit i s použitím moderních výrazových prostředků, přičemž způsob jejich aplikace musí vycházet z poznání vlastního objektu a případně širší odborné diskuse. Ing. arch. Ondřej Šefců, náměstek pro památkovou péči

Kateřina Kotalová
Foto: Tomaz Gregorič, Jan Čeleda

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

–>–>