Panelové dědictví: Jak proměnit betonovou historii v kvalitní bydlení

Panelová sídliště jsou nedílnou součástí městského prostředí v mnoha evropských zemích a jejich rekonstrukce je tak rozšířeným společenským tématem. Pro povedené příklady se můžeme vydat do východního Německa, Francie, ale i na Slovensko. Architekti z ateliéru gutgut dali paneláku nový život a z původní jasné investorské vize vytvořit byty k prodeji se v průběhu stal pronájem. Nakonec se investoři do domu sami nastěhovali.

„Proměnou panelového bytového domu jsem zhodnotili naši vlastní odpověď na aktuální téma rekonstrukce panelového bytového fondu,“ uvádí projekt architektonické studio gutgut, které stojí za rekonstrukcí panelového domu v Rimavské Sobotě. Investoři vydražili dům v dražbě, kdy se město rozhodlo prodat zchátralý panelový dům. Architektonické studio pak oslovili s jasnou vizí, pro kterou chtěli aby jim architekti nakreslili dokumentaci pro stavební povolení.

„Došli za námi s tím, že ví přesně jak chtějí aby dané dispozici vypadaly, abychom jim na to udělali stavební povolení, my ty věci většinou odkývneme, ale poté je i tak uděláme podle sebe“ komentoval začátek spolupráce s investory jeden z dvojice zakladatelů Štefan Polakovič pro pořad Českého rozhlasu, Bourání.

Práce o odmítáním a negativitou

Finální návrh je pak výsledkem několikátého procesu. „Úvodní zadání bylo vytvořit dům s byty, které by byly na prodej, ale již v průběhu rekonstrukce došlo k rozhodnutí, že majitelé si celý bytový dům ponechají a budou ho pronajímat…tím pádem ho budou držet pod vlastní kontrolou, což ovlivnilo kvalitu celé rekonstrukce.“ komentuje jeden ze zakladatelů slovenského ateliéru, Lukáš Kordík.

Stěžejním tématem celého projektu bylo jak pracovat s výrazem celé stavby zatížené odmítáním a negativními konotacemi části společnosti. „Snažili jsem se tu „panelákovost“ potlačit, ne přímo, že nám by ten výraz vadil, ale chtěli jsme otestovat možnosti, kam až se můžeme dostat…“ popisuje Polakovič. Místo typického zvolení křiklavé barvy omítky se však architekti ze studia gutgut vydali jinou cestou.

Přidali lehké betonové boxy pro akcentaci vstupu a vytvořili pobytovou krytou terasu. Hustě nadělený půdorys kójí sklepů a kočárkáren nahradili prostory pro sport a oddych, které se otevírají do nově vytvořené zahrady. Do často kritizovaných nekvalitních společných prostor tak architekti přidávají posilovnu, saunu, kavárnu a novou pivnici, které by měli napomoci upevňovat vztahy místních a lokální komunitu.

Různorodé byty

Změny se odehrály také v půdorys, opakující se bytový modul čtyř identických jednotek na jedno jádro nahradila větší variabilita: „Dostali jsme se k různorodé bytové skladbě a vytvořili jsme tak dvanáct dvoupokojových, 3 pokojových bytů a 4 pokojových bytů doplněné o dva velké byty s pěti pokoji umístěné do nové střešní nástavby.“

Původně jedno straně orientované byty teď mají vždy přístup minimálně na dvě světové strany. „Návrh redukuje panelové konstrukce, co umožňuje otevření dispozic napříč hloubkou domu.“ dodávají k zvýšení standardu architekti. „Nejvyšší standard mají dva byty v nové střešní nástavbě.“ Právě tady si vybrali své místo i investoři.

Od „panelákového“ výrazu nás dál odvádí i přidání nových balkónů, architekti na fasádu zavěsili 30 balkónových jednotek o rozměru 2×2 m, které rozbíjí výrazovou uniformitu. „Řezali jsem otvory do štítových stěn, co se normálně u paneláků samozřejmě nedělalo a hráli jsme si výškami parapetů abychom narušili tu stereotypnost té fasády.“ komentuje Polakovič.

Architekti ze studia gutugut tak vyvrací často zaznívající kritiku, která je s panelovou výstavbou u nás spojována, že panelák nikdy nebude vypadat dobře, že tzv. králíkárny jak jsou panelové domy často hanlivě označovány, nenabízejí dobré dispozice a že nejde docílit kvalitních společných prostor.

Privátní a veřejné

Dalším často zaznívajícím argumentem v souvislosti s panelovými sídlišti je jasné vymezení privátního a veřejného prostoru. Na rozdíl od míst, kde existuje přirozený přechod mezi těmito sférami, sídliště často trpí ostrou hranicí, která nenapomáhá sociální interakci.

„Projekt nenápadně reaguje na své okolí a otevírá dům zevnitř ven,“ uvádějí architekti v popisu své realizace. Otevřenost je zde však minimálně k zamyšlení. Zvětšené okenní otvory, nová vrstva balkónů zavěšených na fasádě i zastřešený vstup do přízemí bezpochyby podporují propojení s exteriérem a částečně narušují původní bariéru mezi soukromým a veřejným prostorem. Zároveň se ale projekt paradoxně ještě více uzavírá – součástí rekonstrukce je totiž oplocení celého pozemku, které jednoznačně vymezuje hranice a mění dojem z celkového vyznění stavby.

Ačkoliv se jedná o příkladnou rekonstrukci, jež může sloužit jako inspirace pro další projekty, myšlenka otevřenosti, která byla součástí původní koncepce sídlišť, se zde do značné míry vytrácí. Další vrstvou na kterou by se tak při úvahách rekonstrukcí bytového fondu, který jsme z druhé poloviny minulého století zdědili by pak měli směřovat právě na uchopení této hranice. Obohacení této zóny o meziprostory, jako jsou předzahrádky či sdílené pobytové plochy, by mohlo přispět ke zjemnění sídlištní struktury a podpořit komunitní život.