Úpravy udělaly z kanadské čtvrti důstojnější místo pro život

Upřímná výpověď surového materiálu a brutalistické pojetí architektury bylo pro montrealskou čtvrť Saint-Michel typická. V průběhu 70. let tu vznikla řada zdařilých místních adaptací tohoto stylu a práce Philipa Bobrowa k nim nepochybně patřila též. Jenže trendy se mění.

V posledních letech v kanadské metropoli spíše narůstala poptávka po civilnější a přístupnější formě bydlení, jež by navenek vyjádřeným materiálem nepřipomínala bunkr nebo protiletecký kryt. Dvoupatrové bytové domy podél severního bulváru se proto nutně musely změnit.

Změna, kterou přinesl projekt Dina Barabeseho z ateliéru Saia Barbarese Toupouzanov Architectes, přitom neměla podobu klasické rekonstrukce, ale přímo komplexní proměny habitatu. S cílem posunutí kvalit místa k vyšší obyvatelnosti. Přímo v terénu se pak díla zhostil sám šéfarchitekt Vladimir Topouzanov, který po náležitém zhodnocení stavu přišel s návrhem remodelace budov i veřejných prostranství.

Z přirozeně uzavřených a pochmurně seskupených masivů jednotlivých domů vytvořil stavebními i krajinnými zásahy radostnější místo plné světla. „Důstojnější místo pro život, které zachovává respekt k lidem i životnímu prostředí,“ jak sám dodává.

Italské prvky, nizozemské postřehy, kanadské dřevo

Úprava severního bulváru Saint-Michel měla několik navazujících fází, přičemž směr jim udala prvotní studie. Na jejím základě totiž architekti odůvodnili, které prvky existující zástavby zachovat a jaké je třeba nutně změnit.

Nedílnou součástí projektu byl požadavek na zachování/rozšíření bytové kapacity na 185 jednotek, čehož bylo dosaženo přístavbou třetího patra, a úprava kompozice veřejné zeleně, pro niž se vytvořil prostor uvnitř bloku budov. Zajímavým aspektem realizace pak bylo „rychlené“ provedení, při němž pro konstrukce nadstavby bylo využito dřevěných konstrukcí. Kvůli udržitelnosti.

Poněkud netradiční spojení stavebních materiálů přitom představoval jen jednu z mnoha výzev, které architekti museli svou invencí udolat. Chtělo to strategii pro otevření bloku budov a demolici několika objektů uvnitř vymezené zóny, jež nesměla postihnout ostatní obyvatele. Odstraněním staveb se vytvořil prostor pro malá náměstíčka, piazzetty.

A napojování pater i domů na okolí vycházelo z inspirace nizozemským „sousedstvím“ woonerf. Dodávat hlubší smysl veřejnému a sdílenému prostoru ale mohli architekti až poté, co vyřešili u všech osmi budov nové opláštění a zaizolování.

Na vlně ekologických trendů

Udržitelnost, jak vnitřní (energetická efektivita budov), tak i vnější (bioretenční nádrže, terénní úpravy a svejly, propustná dlažba na parkovišti), tu totiž byla velmi podstatným aspektem. Do země na volném prostranství se nesadily jen stromy a keře, vytvářející velmi příjemnou atmosféru.

Zahloubení se dočkaly zapuštěné kontejnery na odpadky. Ulice tedy nehyzdí svou přítomností popelnice a boxy na tříděný odpad, ale přítomné tu jsou. Napomáhá to i větší hygieničnosti veřejných prostranství a jejich bezpečnosti. Ta byla další prioritou.

Místo má vynikající dostupnost MHD a slušnou vnější obslužnost, a proto je uvnitř bez pohybu automobilů. Zóna piazzett nabízí dvě hřiště pro děti (pro starší a mladší, Petite Maison a Maison des Jeunes), pečovatelskou službu, denní centrum se školkou a rodinnou restauraci. Skladba a tvar přístaveb nelimituje prostup denního světla, boji s horkem napomáhají zastiňující prvky.

Interiéry bytů se dočkaly proražení a rozšíření nových oken, které komfort vizuálního kontaktu s líbivým prostředím umožňují. Architekti odvedli dobrou práci i při zachování identity budov.

Jednak v tom, že se snažili co největší měrou zachovat jejich původní výraz a modifikovaný stavební odkaz, ale také prakticky, členěním podle barev. Čtyři základní barvy v paletě sedmi tónů tu označují jednotlivé budovy zřetelněji než popisná čísla a dodávají celému habituovanému bloku nové, veselejší a hravější vyznění.

Saint-Michel Nord zůstává i nadále primárně sociálním bydlením, ale pro trojletém cyklu stavebních úprav už rozhodně nenese stigma bydlení pro chudé. Je to místo k životu, jaké si všichni obyvatelé Montrealu mohou přát.