Dům v domě. Rekonverzi bývalé sýpky pojali autoři jako architektonický manifest

Není nezbytně nutné přijít o autenticitu stáří, není nezbytně nutné demolovat, ale ani rekonstruovat dogmaticky památkářsky. Zároveň je možné stavět ekonomicky za použití současných materiálů a dosahovat požadovaných parametrů. Tak komentují architekti Jan Hora, Barbora Hora a Jan Veisser ze studia ORA osobitý přístup k rekonverzi bývalé usedlosti, sýpky, na rekreační objekt.

Staré stavení v malé vsi v Zadním Arnoštově u Jevíčka v Pardubickém kraji autory od první návštěvy fascinovalo. Šlo doslova o znásilněný dům, bývalou usedlost, která byla za minulého režimu přestavěna na sýpku. Domu byly vyrabovány jeho vnitřnosti a přeorganizovány pro jiný účel. I takto osekaný dům ale neztratil nic ze své velkoleposti. Způsob, jakým se vzpíná k nebi, jak je situovaný a jak jeho syrová hmota odolává času, se ukázal být jeho nejvyšší kvalitou.

Z původního domu zbyla jen cihelná obálka se střechou. Po prvním ohledání četli architekti spáry, niky a výstupky a objevovali původní formy. Společně se stavebníky si kladli otázku, zda se mají kam vracet. Při jakékoliv snaze o tradiční opravu by charakter ruiny zanikl. Relativně brzy proto zavrhli spekulativní rekonstrukci původního stavu i jakékoliv další imitace. Navrhli zafixovat stávající stav romantické ruiny a vstoupit do domu nově.

Architektonický manifest

Architekti navrhli místo tří pater vrátit do domu patra dvě a s nimi i původní měřítko. S tím souvisí i návrat k původnímu dělení fasády. Dle potřeb dispozice otevřeli další velké otvory tam, kde bylo třeba. Do stávající kulisy ruiny architekti vystavěli nový izolovaný dům, který díky tomu může splňovat všechny současné energetické standardy. Zdravé druhotně použité dřevěné konstrukce použili znovu jako konstrukční prvky stropů a výměn v krovu.

Většina materiálu na místě zůstala, jen se přeskládala. Architekti do domu vložili další současnou vrstvu, která se svým účelem liší od všech předešlých. Mezi novou a původní strukturou je udržovaná větraná mezera, konstrukce se nedotýkají. Nová struktura je místy vůči staré lehce posunutá. Okna nesedí úplně přesně na otvory ve staré zdi a stává se, že stará zeď je díky tomu přítomná i v interiéru.

Novostavba se skrze otvory ve staré zdi dere ven, naopak stará zeď skrze nová okna vstupuje dovnitř. Dochází k vizuálnímu prolínání obou světů, starého a nového. Projekt se stal jakýmsi manifestem autorů, jak je možné zacházet se starými domy – s respektem i odvahou, soudobě. Dům je nyní využíván jako rekreační objekt.

Hosté Sýpky Arnoštov se setkávají ve velkorysém obytném s kachlovými kamny a vybavenou kuchyní. V interiéru byly použity materiály jako jsou smrková prkna, jasanová dýha, cihla či skleněná mozaika. Schodiště v hale vede hosty do jednotlivých pokojů se sociálním zařízením. Masivní staré zdi rámují výhledy z oken pokojů do krajiny.

Dům v krajině

Stejně jako dům respektuje svou historii, i zahrada byla řešena tak, aby se stala přirozenou součástí krajiny. Neexistují zde žádné fyzické hranice. Hranici naznačují pouze fragmenty suchých zídek a cortenová brána. Zahrada navazuje na své okolí. Sad, luční trávník a hlohy jsou jen „vypůjčeny“ z bezprostředního okolí. Před domem vzniká otevřená plocha trávníku, ale to, co spojuje dům, jeho výhled a krajinu, je zahrada. Masivní dubový stůl umožňuje posedět venku před domem a být tak okolní krajině nablízku.