Brutální konec brutalismu
Česká republika se v poslední době zbavuje celé řady objektů vystavěných v dobách socialismu. Negativní konotace nesvobodné doby se přenášejí i na domy, které v této době vznikly, bez ohledu na architektonické kvality, které mohou mít. Typickým příkladem je bourání budovy Transgasu na pražské Vinohradské ulici.
Brutalistní budově se nepodařilo zbavit se nálepky „normalizační architektury“, přestože je svým architektonickým pojetím směle srovnatelná s dobovými budovami v západní Evropě. Okamžitě rozpoznatelný objekt z betonu a skla má být během následujících dvou let zbourán a nahrazen administrativním centrem podle návrhu architekta Jakuba Ciglera.
Demolice budov z roku 1978 umožnilo nezařazení na seznam kulturních památek. Ministerstvo kultury v roce 2016 své rozhodnutí odůvodnilo mimo jiné tak, že „architektonické kvality budovy nevyvažují její závažné urbanistické nedostatky“.
Proti tomuto názoru se okamžitě ozvaly námitky odborné veřejnosti, která kritizuje pokračující likvidaci české poválečné architektury. Jen z mapy hlavního města tak v nedávné době zmizely například bývalá tiskárna Rudého práva v ulici Na Florenci nebo dejvický hotel Praha.
„Jsem z toho nešťastný. Pořád jsem pevně věřil, že nakonec to, jak je stavba hodnocená jako architektonický příklad brutalismu, převáží,“ posteskl si nad osudem stavby jeden z jejích autorů, architekt Václav Aulický. „Za svůj život jsem realizoval asi 22 baráků a možná dojde k tomu, že je budou jeden po druhém bourat.“
Přečtěte si také: Zaniklé interiéry sedmdesátých let
Text: RED
FOTO: VÁCLAV AULICKÝ
