Chrám Matky Boží před Týnem

Nejvýraznější sakrální dominantou pravého vltavského břehu je bezesporu staroměstský kostel Matky Boží před Týnem, který se díky své úzké vazbě na pražskou univerzitu stal brzy jedním z duchovních center Prahy. Tato národní kulturní památka zároveň představuje jednu z nejvýznamnějších gotických staveb na našem území.

Monumentální gotické trojlodí stojí na místě staršího románského kostelíku sloužícího jako špitální kostel při kupeckém dvoře (Týnu). Se stavbou se začalo v období stavebního rozmachu za vlády Lucemburků, ale na rozdíl od jiných pražských kostelů byla vybudována na náklady měšťanů. A pražský patriciát usiloval o to, aby chrám velikostí a výstavností předčil všechny pražské kostely a vytvořil důstojný protipól k souběžně budované katedrále svatého Víta.

Husitské centrum
Se stavbou se začalo kolem roku 1360 a po dvaceti letech bylo dostavěno kněžiště a boční lodě. Stavitel první etapy kostela, nejspíše domácího původu, byl ovlivněn slezskou architekturou (především Vratislaví), ale patrný je i vliv arrasovské hutě, pracující na katedrále svatého Víta. Druhou etapu stavby vedl pravděpodobně umělec z okruhu Parléřovské hutě. Začátkem 15. století se stavělo západní průčelí a do husitských válek byla provizorně zaklenuta hlavní loď.

Díky úzké vazbě na pražskou univerzitu zde působili církevní reformátoři Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže a po smrti Václava IV. (1419) se až do bitvy na Bílé Hoře stal hlavním pražským kostelem. S utrakvistickou etapou kostela je spjatý i kališnický arcibiskup Jan Rokycana, jediný arcibiskup, který nebyl nikdy potvrzen ve své funkci papežem.

Další stavební práce pokračovaly až po konsolidaci království za Jiřího z Poděbrad, a tak teprve roku 1457 byl zhotoven krov kostela. Západní štít byl dokončen v roce 1463; další tři roky trvala stavba severní věže a jižní věž vystavěla v letech 1506 až 1511 huť Matěje Rejska.

Kostel je trojlodní bazilika, jejíž závěr tvoří chór ze tří polygonálních apsid. Hlavním stavebním materiálem je opuka, jen na nosné části opěrných pilířů, oblouky arkád a kamenosochařské prvky byl použit mšenský pískovec. Hlavní průčelí vrcholí charakteristickým dvouvěžím, svírajícím ­fiálami bohatě zdobený štít s mramorovou sochou Panny Marie v slunci oděné od Jeronýma a Melchiora Barthela (1626 až 1627). Tato socha v období rekatolizace nahradila zlacený kalich a jezdeckou sochu Jiřího z Poděbrad umístěnou v nice. „Mramor, ze kterého je Panna Marie vytesaná, by možná mohl pocházet ze saských lomů poblíž Drážďan,“ říká r­estaurátor Petr Piekarz, který na restauraci štítu pracoval.

Duchovním těžištěm chrámu je severní portál, nejhodnotnější ukázka vrcholně gotické plastiky na našem území, dílo parléřovské huti, vznikající od 80. let 14. století do jeho konce. Má složitou katedrální kompozici s otevřenou předsíní, rámovanou baldachýny a pozoruhodnou reliéfní sochařskou výzdobu s pašijovými výjevy.

Vnitřek chrámu působí dokonale vyváženým dojmem, vertikalita interiéru je v dokonalé symbióze s výzdobou z dalších slohových období. Hlavní loď byla po požáru v roce 1679 zaklenuta raně barokní klenbou a boční lodě završují křížové klenby hruškovitých profilů. Oltáře představují cennou galerii barokního malířství, sochařství a uměleckého řemesla, nejvíce je tu zastoupen malíř Karel Škréta.

Regotizace a očištění
Vedle svých nepopiratelných architektonických kvalit je Týnský chrám mimořádně zajímavý také z hlediska památkové péče, neboť takřka nepřetržitě od konce 19. století prochází řadou restaurací. V letech 1876 až 1895 byl chrám puristicky regotizován, na počátku 20. století byla restaurována sakristie a v letech 1906 až 1908 severní portál. Poté byly realizovány kontinuálně dílčí opravy erodovaného zdiva a k nové generální opravě kostela došlo v letech 1973 až 1995. Bezprostředně po jejím dokončení se začalo s restaurováním interiéru a mobiliáře a zatím poslední velkou restaurací prošel štít chrámu včetně sochy Panny Marie relativně nedávno (v roce 2007, autorem restaurace byl Petr Váňa), jelikož předchozí zásahy neodpovídaly hodnotě památky.

Restaurátoři se během prací museli potýkat s obtížemi, neboť řada původních i novějších článků (zejména fiál) byla i přes předchozí opravy v havarijním stavu a hrozilo, že spadnou. Způsobovaly to hlavně vápenné spáry absorbující množství vody, které při zmrznutí vytlačovaly fiály od zdiva. Praskliny byly injektovány roztokem polyesterové pryskyřice a toluenu, aby se zabránilo dalšímu vsakování vody. Polámané a popraskané kamenné dílce a části restaurátoři důkladně očistili a po vysušení slepili epoxidovým lepidlem na kámen.

Další problémy způsobila eroze, k níž přispělo použití několika různých druhů pískovce s rozdílnými vlastnostmi (mšenský, žehrovický, hořický a božanovský) a vysprávky z tvrdé cementové malty a cihel. Tam, kde to bylo možné, doplnili restaurátoři erodované části mšenského pískovce minerálním tmelem se zrnitostí a barevností odpovídající struktuře původního kamene a silně zvětralé kameny vyměnili za kopie z téhož materiálu. Neesteticky působící žehrovický pískovec nahradili novými kusy vysekanými z mšenského pískovce a restaurované kameny zaspárovali vápennou maltou s lepšími fyzickými a mechanickými vlastnostmi.

Rušivé dozdívky z cementové malty a cihel pak vyspravili kamennými plombami a vložkami z kamene téhož druhu, tvarovaného do původní formy. Při volbě materiálu je kladen důraz na požadavek přirozeného stárnutí, zvláště jedná-li se o architekturu v jedinečné dominantní poloze. Jak říká další z restaurátorů Petr Beneš: „Pokud musíme během restaurace použít umělý kámen, tónujeme ho jednotně s okolní horninou, abychom dosáhli co nejlepšího estetického výsledku. V tomto případě jsme novodobé materiály použili jen tehdy, kdy nebylo možné původní materiál zachránit a kvůli dnešnímu agresivnějšímu ovzduší jsme museli přihlížet k jeho odolnosti a trvanlivosti.“

Jaroslav Zeman
Foto: archiv autora

Autor je historikem umění.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.