Chrám vody Antonína Engela

Tato stavba zavedla do tehdejšího předměstského prostředí měřítko a kultivovanost velkoměstské architektury, zbavené však už všech historických prvků 19. století. Vysoký sloupový řád, klidná vyrovnanost horizontál a vertikál, maximální abstrakce a symetričnost činí z Podolské vodárny opravdový chrám vody, ve kterém stále cítíme jisté napětí mezí vnějším povrchem stavby a vnitřní vodárenskou technologií. Velkolepým dojmem působí interiér. Všechny náznaky klasického tvarosloví ustupují před smělými železobetonovými oblouky. Prostor je prosycen světlem a záblesky vodní hladiny se podobá pozdně gotickým sálovým kostelům včetně podobného a téměř mystického zážitku umělého a přitom přirozeného prostoru. „Je-li kde v Českých zemích archetyp funkcionalistického prostoru, je to právě zde.“ Holá pravda betonu, odlesk vodní plochy (bohužel dnes tak řídce k vidění), světlo pronikající svislými okny ze všech směrů, jsou oslavou inženýrské práce. Abstrakce geometrizované konstrukce přitom není v rozporu se strohým vnějším pláštěm. Jsou to dvě podoby jednoho uměleckého a technického uvažování. „Není to rub a líc, ale přesně zhmotněné Engelovy zásady o výtvarné podobě inženýrských staveb.“

Pražský vodárenský komplex, který svou architekturou po všech stránkách převyšuje veškeré stavby tohoto typu nejen u nás, ale i ve střední Evropě, stojí na místě dvou starších vodáren. Byla to Pražská vodárna v Podolí, jak zněl její úplný název, která zahájila pravidelný provoz 12. listopadu 1885 a zásobovala přirozeně filtrovanou vltavskou vodou území tehdejší Prahy. Umožnila postupné rušení veřejných kašen a dokonalejší zavádění pitné vody přímo do pražských domácností. Ukončila provoz po zkušebním zavedení káranské vody do pražské aglomerace dne 25. listopadu 1911 a zbořena byla během roku 1922, aby uvolnila místo vodárně nové. Sousední Vinohradská vodárna v Podolí zásobovala od roku 1882 území Královských Vinohrad stejným typem pitné vody. Byla v činnosti do zahájení provozu nově postavené moderní filtrační stanice v Podolí v roce 1929, ale dále zůstala jako rezervní zdroj vody. Zbořena byla až v 50. letech 20. století, kdy ustoupila dostavbě a modernizaci Podolské vodárny postavené na konci 20. let.

Vytvořením Velké Prahy se hlavní město stalo rázem více než půlmilionovou metropolí s možností dalšího velkolepého rozvoje. Stavební, kulturní i společenský rozmach muselo podpořit i řádné a spolehlivé zásobování vodou. Bylo jasné, že Káranská vodárna nemohla trvale krýt zvýšenou potřebu pitné vody, a proto bylo zapotřebí připravit a postavit zejména nový zdroj pitné vody.  Po různých průzkumných pracích  bylo rozhodnuto využít říční vodu z Vltavy. Bylo zvoleno na tehdejší dobu velmi zajímavé a moderní uspořádání filtračního procesu. I po stránce stavební byla budova filtrační stanice velmi zajímavá. V užší architektonické soutěži zvítězil návrh architekta Antonína Engela. 

Po druhé světové válce bylo třeba znovu řešit otázku zásobování vodou, protože byl pražský vodárenský komplex plně vytížen a výhled signalizoval další zvyšování spotřeby pitné vody. Projekční kanceláří Vodáren hlavního města Prahy pod vedením ing. Ivana Dobřického byl v roce 1953 předložen projekt rozšíření a doplnění vodárny v Podolí, stavební část včetně architektonického řešení byla opět svěřena architektu Antonínu Engelovi. Byl také vymyšlen speciální postup výstavby, protože výroba vody ve stávající vodárně mohla být pouze dílčím způsobem omezena, ale ne zastavena. Nová stavba byla situována jižně od vodárny na plochu sousední pily a vinohradské vodárny. 

Nestává se tak často, aby se mohl architekt po mnoha letech vrátit ke své stavbě a novými objekty dotvořit dokonalý areál. Přitom podmínky pro jeho tvorbu na počátku 50. let 20. století nebyly zdaleka ideální. Antonín Engel navíc byl po roce 1948 penzionován, pouze občas přednášel na Českém vysokém učení technickém, a jeho tvůrčí potenciál nebyl  plně využit. Když přišla v roce 1952 objednávka na projekt druhé části Podolské vodárny, byl velice šťastný, že má zase pořádnou práci a plně se jí věnoval. Pracovat však musel v rozděleném bytě, kde mu zbyla část obývacího pokoje. Rýsovací prkno měl položené na kozách, vedle psací stůl a knihovna. Trápil ho nedostatek světla. Mezi mocipány nebyl také příliš populární, což se projevovalo různými naschvály. Například část honoráře za projekt vodárny dostal ve výši jednoho milionu korun zcela programově několik dní před měnovou reformou. Architekt Vladimír Opálka, který překresloval Engelovy tužkové kresby tuší na pauzovací papír, byl za tuto práci „na černo“ uvězněn, atd., atd. „Když Antonín Engel dne 12. října 1958 náhle zemřel, našel se na jeho rýsovacím stole výkres domku pro hlídače, či spíše vrátného, který byl vlastně poslední tečkou za celou stavbou.

Druhá část Podolské vodárny vznikala ve velmi pochmurné a temné době počátků komunistické hrůzovlády plné strachu a persekucí, omezování a nedostatku. Je pozoruhodné, že právě architektura této části působí optimistickým dojmem. Myslím, že není tak přísná jako budovy, které postavil za první republiky. Komunistická totalita se jí nedotkla.“  V roce 1954 zahájil hlavní dodavatel n. p. Ingstav Brno stavební práce. Na tuto činnost navazovaly práce na technologii prováděné n. p. Vodotechna Teplice a jejími subdodavateli. Stavba se v důsledku „dodavatelsko odběratelských vztahů“ neuvěřitelně vlekla. Zejména technologické dodávky se velmi zpožďovaly. V roce 1958 zemřel Antonín Engel, aniž by se dočkal dokončení svého díla. Dne 21. dubna 1960 byla vodárna provizorně spuštěna do provozu, ale stavba pokračovala za provozu až do konce roku 1965. Úprava vltavské vody byla v té době založena na chemickém předčištění na čiřičích, které vymysleli inženýři Jindřich Binar a Karel Bělský, a dočištění na otevřených pískových rychlofiltrech. Jižní fasáda nové monumentální budovy „nesovětského typu“ byla doplněna sochami žen představujícími Vltavu a její přítoky. V rámci „sjednocení“ okenních otvorů byla v původní budově filtrace nahrazena okna sklobetonovými tvárnicemi. Zda s tím souhlasil Antonín Engel, se nepodařilo zjistit. Je možné, že se ho ani nikdo neptal. V tomto období byla postavena budova chemického hospodářství s čerpací stanicí, halami čiřičů, laboratoří a velínem, trubní most a řada dalších drobných staveb.

Dlužno dodat, že po dlouhých 25 let se pro rozvoj Podolské vodárny neučinilo téměř nic a její osud byl, zejména po uvedení do provozu vodárny na Želivce (1972), nejistý. Z kdysi technicky a architektonicky dokonalé vodárenské stavby se postupně stával zchátralý objekt vhodný spíše pro natáčení hororových či akčních filmů. Teprve koncem 80. let se začalo uvažovat o nutnosti udržet vodárnu v provozu na dalších 15 let. Přestárlá vodárna ale stále více hrozila výpadkem ve výrobě, který by znamenal kolaps v zásobování hlavního města Prahy vodou.

V roce 1992 se konečně začalo s rozsáhlou rekonstrukcí. Projektově byla zajišťována Hydroprojektem Praha, a. s., investorem byl pražským magistrátem určen ZAVOS, s. r. o., dodavatelem stavební části se stal IDOS Praha, a. s. a generálním dodavatelem technologie ČKD Praha, a. s. Tato rekonstrukce proběhla opět za provozu vodárny a byla dokončena v roce 2000. Navíc bylo také přikročeno k rehabilitaci architektonické podoby všech objektů. Velkou zásluhu na prosazení obnovy Engelových myšlenek o estetické úrovni technických staveb měl tehdejší ředitel společnosti ZAVOS, s. r. o. ing. Jan Moravec. K tomuto záměru přizval tým architektů Navrátil – Páv – Frýdecký. Úkol, před který byli postaveni, nebyl jednoduchý. Bylo nutné vrátit původního génia loci do těchto staveb při respektování potřeb moderní technologie.

Podstatným zásahem do původního interiéru haly filtrace bylo provedení vestavby ocelové konstrukce pro nový dispečink a pro potřeby expozice Muzea pražského vodárenství spolu s oddělením tohoto prostoru od výrobní části skleněnou stěnou. Dlužno zdůraznit, že se tento záměr zdařil. Snad jediným záporem byl nedostatek „klidných stěn“ v prostoru pro výstavní činnost. Tento nedostatek se podařilo odstranit instalací muzejní expozice podle projektu ing. arch. Martina Tröstera a ak. mal. Jiřího Hanžlíka. Scénář expozice připravil Jaroslav Jásek ve spolupráci s Jaroslavem Benešem a Magdalenou Undasovou.

Důležitým zásahem do pláště všech budov vodárenského komplexu byla výměna oken. V původní stavbě z roku 1929 byla členitá okna se skleněnými výplněmi. Ta byla rekonstrukcí v 60. letech nahrazena skleněnými tvárnicemi, a tak „sjednocena“ se stejnými okenními výplněmi použitými v nové části vodárenského areálu. Při rekonstrukci v 90. letech byla do haly filtrů „vrácena“ okna se skleněnými výplněmi stejně jako do ostatních budov, kde původně vůbec nebyla. Celá stavba tak dostala zcela nové dimenze a rovněž  tato úprava přispěla k návratu génia loci. Snad jen nová vrátnice postavená na samotném sklonku tohoto snažení kazí celkový dojem. Nově zabudovaná technologie pro výrobu pitné vody má špičkové parametry. Bohužel přebytek kapacity pitné vody v Praze na počátku tohoto století znamenal zastavení výroby. Od roku 2002 je Podolská vodárna pouze záložním zdrojem pitné vody pro hlavní město Prahu.