Kapucínský konvent – tradice v moderním hávu
Kapucínský hospic s kostelem svaté Máří Magdalény představuje jednu z nejpozoruhodnějších sakrálních realizací v Liberci. Areál vybudovaný v letech 1909 až 1911 je nejmladším kapucínským konventem na našem území. Jeho stavbu lze zasadit do kontextu s výraznou dobovou vlnou moderních sakrálních staveb, které byly pro severočeskou oblast příznačné.
Autoři konventu Max Kühn a Heinrich Fanta patří mezi čelné představitele liberecké architektury první poloviny 20. století a jejich význam potvrzuje celá řada realizací nejen v Liberci, ale i blízkém a vzdáleném okolí. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu tři výjimečné secesní kostely, které byly shodou okolností postaveny během pouhých pěti let. Ty spojuje vedle osobností tvůrců rovněž identické konstrukční řešení, které bylo takřka k dokonalosti dovedeno právě v případě kapucínského kostela.
Kladné ohlasy současníků
U kořenů těchto pozoruhodných sakrálních objektů stojí nerealizovaný návrh nazvaný Kaple pro Liberec, který byl publikován v časopise Der Architekt v roce 1905. Ačkoliv se tento projekt poněkud vymyká následující tvorbě obou autorů a svým formálním řešením má blíže spíše k evangelickému kostelu v Hrobě od drážďanských architektů Schillinga a Gräbnera, lze zde již spatřit několik prvků uplatněných i v rámci jejich pozdější tvorby.
První společnou realizací Kühna a Fanty byl kostelík Panny Marie U Obrázku postavený na známém poutním místě v Liberci – Ruprechticích v letech 1906 až 1907. Po jeho dostavbě následoval farní kostel sv. Antonína Paduánského, postavený tamtéž v letech 1909 až 1910, a nakonec kapucínský hospic v Liberci s kostelem Máří Magdalény z let 1909 až 1911.
Hlavní kvality uvedených objektů spočívají především v nedogmatickém užití historizujícího tvarosloví, které lze v uvedených případech označit za soudobou formu eklekticismu, přičemž důležitou roli v tomto případě sehrála rovněž místní pozdně barokní a klasicistní architektura. Lokální tradice hrály klíčovou roli i v pozdějších, již samostatných realizacích Maxe Kühna, a vyvrcholily posléze v jeho inklinaci k tzv. heimatstilu.
U sledovaných staveb lze secesi spatřovat především v moderním tvůrčím principu a následné tvaroslovné skladbě objektů a pouze minimálně v rámci jejich formální stránky. Ta se omezuje víceméně jen na několik izolovaných prvků (např. sanktusník kostela sv. Máří Magdalény). To, že byl současníky tento přístup kladně hodnocen, dokládá řada zmínek v dobovém regionálním tisku i v archiváliích uložených ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích.
Při zevrubnějším pohledu na pozdější samostatné práce obou tvůrců lze předpokládat, že Max Kühn řešil v rámci společných prací zejména jejich formální stránku a Heinrich Fanta se věnoval spíše technickému řešení.
Spojení tradice a modernity
Na stavbě se velkou měrou finančně podílela průmyslnická rodina Liebiegů, která se zasloužila (s libereckým arciděkanem Buderem) o povolání kapucínů z tyrolské provincie. Výstavba kapucínských klášterů byla svázána přísnými řádovými regulemi, v případě Liberce to však úplně neplatí díky pozdní době vzniku, v níž již byl kladen důraz na jiné aspekty řádového života. I přesto se však můžeme setkat s dílčími reminiscencemi na řádová statuta, svérázně uplatněnými v rámci novostavby.
Pro stavbu kostela byly Marií Paulinou von Liebieg zakoupeny značně svažité pozemky a na stavbu byly použity peníze z fondu Nadace pro stavbu třetího katolického kostela v Liberci. Rozlehlá zahrada, která obklopovala konvent, sloužila podle dochovaných fotografií patrně z části jako městský park. Proto se zde můžeme setkat také se značně kuriózním řešením veřejných toalet, pro které byl využit prostor pod schodišťovou rampou po straně kostela. Značná svažitost terénu následně ovlivnila dvouetážové řešení kostela. Celý areál byl postaven ve dvou fázích: nejdříve kostel (1910) a posléze kapucínská rezidence (1911). Mimořádně zajímavý je fakt, že autorem prvotní koncepce konventu byl bratr Linus Mörner z Mnichova, řádový architekt bavorské provincie, jehož návrh byl posléze Heinrichu Fantovi a Maxi Kühnovi svěřen k dopracování. Stavbu provedl místní stavitel Alfred Hübner, který již s oběma architekty spolupracoval u obou ruprechtických kostelů.
Dispozičně kostel vychází z typu raně barokní baziliky typu Il Gesu se silně převýšenou hlavní lodí a bočními kaplemi vloženými mezi opěrný systém. Inspirace vrcholným barokem se omezuje pouze na hlavní průčelí, zejména na konvexně-konkávní portikus, který vzdáleně připomíná řešení vstupu Fischerova Kollegienkirche v Salcburku. Pozoruhodné je především technické řešení kostela, při kterém bylo užito nejmodernějších materiálů používaných u průmyslové architektury. Díky skořepinovým železobetonovým klenbám, které jsou zavěšeny na unikátním ocelovém krovu využívajícím systému příhradových vazníků, bylo docíleno jejich značného převýšení vůči přízemí s bočními kaplemi.
Jednotlivé kaple a závěr kostela jsou architektonicky orámovány klasicizujícími železobetonovými sloupy. Pozoruhodným technickým prvkem je podlahový systém vytápění kostela průduchy, vedenými do prostoru lodi z kotelny v suterénu pod kněžištěm, který byl využíván také jako skladiště dřeva a koksu.
Z někdejšího vybavení kostela se dochoval (a to jen částečně) pouze hlavní oltář. Původně byla každá z bočních kaplí nadána oltářem spolu se zpovědnicí a na překladu velké mariánské kaple a po stranách vítězného oblouku se nacházela sochařská výzdoba. Ve vítězném oblouku to byly alegorie Víry a Naděje, na překladu mariánské kaple skupina Kalvárie. Koncept oltářů odpovídal kapucínské ikonografii, ale zároveň byl ovlivněn pojmenováním kostela Kaiser Franz Josef Jübilaumskirche, což se projevilo v případě zasvěcení dvou nejdůležitějších bočních oltářů u závěru sv. Františkovi a sv. Alžbětě Duryňské na počest panovnického páru. Formální řešení mobiliáře bylo v jednotě s barokizující architekturou kostela.
V nedávné době byl konvent převeden do soukromého vlastnictví a současný majitel zamýšlí areál zrekonstruovat a využít jako zázemí pro plánovanou novostavbu hotelu. Zůstalo však jen u slov a klášter tak stále tiše chátrá a čeká na své znovuzrození.
| Heinrich Fanta (1877 Vídeň–1941 Brno) Studoval v letech 1896 až 1900 architekturu na Vysoké škole technické ve Vídni. Po studiích zde krátce působil jako asistent na katedře užitkových staveb a roku 1904 byl jmenován profesorem Státní průmyslové školy v Liberci. Během 1. světové války se jako velitel účastnil stavby železnice v tyrolském Val di Fiemme (dnešní Itálie). Po jejím skončení byl jmenován řádným profesorem užitkových staveb na Německé vysoké škole technické v Brně, kde přednášel pozemní stavitelství, a v letech 1924 až 1925 a 1931 až 1933 se stal děkanem oddělení architektury, později rektorem. Zároveň byl dlouholetým předsedou Moravského uměleckého spolku (Mährisches Kunstverein) v Brně. Max Kühn (1877 Trutnov–1944 Liberec) Vybrané společné realizace: Pavilon Jablonecké a Trutnovské pivnice na Německo-české výstavě v Liberci (1906), kostel U Obrázku v Liberci – Ruprechticích (1907), vila a hospodářské budovy pro Felixe Cžižka v Hejnicích (1908), obytný dům pro úředníky jabloneckého pivovaru v Jablonci nad Nisou (1909), přestavba zámku Malá Skála (před 1910), kostel sv. Antonína Paduánského v Liberci – Ruprechticích (1910), areál tkalcovny firmy Johann Liebieg & Co. V Liberci (1911), Česká eskomptní banka v Liberci (1913), administrativní budova firmy Ginzkey ve Vratislavicích nad Nisou (1913). |
Jaroslav Zeman
Autor je spolupracovníkem redakce a studuje Dějiny umění na FF UK v Praze.
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
