Opera v Sydney: Příběh nejkrásnějšího průšvihu

Ikonická stavba v přístavu v Sydney oslavila 20. října rovných padesát let od svého otevření. Avšak kdyby šlo vše podle původních plánů, toto kulaté výročí bychom si připomínali o celou dekádu dříve. Obrovské zpoždění je přitom jen část velkolepého příběhu.

Je až s podivem, že o přípravách a výstavbě Opery v Sydney nebyl doposud natočen žádný film či rovnou minisérie. Přitom tento příběh rozkročený mezi 50. až 70. léty nabízí vše, co má kvalitní příběh obsahovat. Chvílemi by se mohlo jednat o silné lidské drama o nezlomnosti geniální vůle, chvílemi zase o vypjatý politický thriller plný pletichaření a podrazů.

Velmi často bychom však sledovali tragikomickou frašku. Mnozí diváci i kritici by asi z takového mixu žánrů odcházeli rozčarováni, ale to jen do chvíle, než by zjistili, že ve skutečnosti šlo o ještě větší kovbojku.

Uspěl naprostý outsider

Na samém počátku stál ředitel hudební konzervatoře v Sydney, který si na sklonku 40. let 20. století vysnil nové místo pro pořádání hudebních vystoupení. Podařilo se mu přesvědčit i premiéra Nového Jižního Walesu Josepha Cahilla. V roce 1955 se tak mohla vypsat architektonická soutěž na budovu opery, do které přišlo 233 návrhů z celého světa. Objevovala se zde soudobá významná architektonická jména, návrhy byly pestrou směsicí nejrůznějších stylů.

Že zkusí své štěstí, si v té době řekl i dánský architekt Jørn Utzon. V té době mu bylo 37 let a věnoval se především návrhům rodinných domů, v nichž se snažil dosáhnout syntézy formy, materiálu a funkčnosti. Opera v Sydney byla zatím vůbec největší stavba, kterou navrhl… I když návrh není to správné slovo.

Utzon totiž do soutěže přihlásil spíše předběžné náčrtky, hrubé črty, které byly dokonce v jedné fázi vyloučeny. Jeden z porotců, proslulý architekt Eero Saarinen, byl ovšem jeho vizí uchvácen a svým nadšením přesvědčil i zbytek poroty. Psal se rok 1957 a Utzon se stal překvapivým vítězem. Rozhodl se přestěhovat do Austrálie, aby na výstavbu osobně dohlížel.

Jak to postavit?

Stavební inženýři přitom od začátku upozorňovali na jeden menší problém – nebylo jisté, zda je návrh realizovatelný, hlavně, co se týče statiky střechy. Premiér Cahill přesto vydal v březnu 1959 pokyn k zahájení stavby. Nebyla přitom dokončená projektová dokumentace, nebylo jasné, jak konstrukčně vyřešit samotnou skořepinu, do toho se přidaly problémy s počasím, a jako by to nestačilo, v říjnu 1959 zemřel i hlavní politický hybatel projektu, premiér Cahill.

Po dvou letech už stavba nabrala takřka roční skluz a původně zamýšlený rozpočet sedm miliónů australských dolarů nabobtnal trojnásobně. Bylo jasné, že původně plánovaný termín otevření v roce 1963 se nepodaří stihnout.

Hotovo nebylo ještě ani v roce 1965, kdy byl premiérem zvolen Robert Askin, velký kritik celého projektu. Dohledem nad stavbou pověřil jednoho ze svých ministrů, který se holedbal, že nesnáší umění a architekturu a v minulosti se prokazoval falešným akademickým titulem. Nesváry mezi investorem, architektem, inženýry a dodavateli narůstaly den za dnem. Ani veřejnost nepřijímala problémový projekt s nadšením pro předraženou lasturovitou podivnost v přístavu neměli vlídného slova.

Zápletka graduje

Platby od vlády se opožďovaly a Utzon dlužil i vlastním zaměstnancům. V únoru 1966, pár dní před 7. výročím zahájením stavby, bouchl Utzon do stolu a rezignoval na svou funkci a opustil Austrálii. Když odlétal, byly už ikonické mušle takřka dokončeny. Přesto trvalo dalších sedm let, než byla budova opery slavnostně otevřena samotnou královnou Alžbětou II. Konečná částka se nakonec vyšplhala na závratné sto tři milióny dolarů.

Opera v Sydney se stala prakticky ihned ikonou moderní architektury, symbolem města, ba dokonce spolu s klokanem i celého kontinentu. Ročně ji navštíví miliony turistů a na světě se najde jen málo lidí, kdo by ji neznal. Byl to i velký milník z hlediska projektování. Vůbec poprvé se ve velké míře využily počítače k propočtům, kupředu se posunuly i poznatky v tvorbě stavebních prefabrikátů, ve stavebním strojírenství a v mnoha dalších směrech. Bez opery v Sydney by zkrátka neexistovala architektura, jak ji známe dnes.

Jørn Utzon už svými dalšími stavbami operu v Sydney nepřekonal, obdržel velké množství ocenění, včetně Pritzkerovy ceny. Jako vůbec první žijící architekt se dočkal zápisu svého životního díla do seznamu památek UNESCO. Díla, které přitom nikdy neviděl na vlastní oči dokončené. Do Austrálie totiž odmítal po zbytek života vkročit. Zemřel ve spánku v roce 2008 ve věku devadesáti let.

Článek vyšel v časopisu ASB 5/2023.