Památková péče v Praze a vyhlídky do budoucna

Tento článek bude o Praze, mimopražští prominou. Je to proto, že Praha je město jedinečné, a proto také otázky ochrany nemovitých památek a stavění nových jsou zde jedinečně složité.

Hovoří se dnes velmi často o „divokých devadesátých letech“, která Prahu poškodila architektonicky, urbánně i esteticky. Hovoří se o „zdivočelých developerech“, firmách typu „Zakoupil&Zbořil“, o nezodpovědných odpovědných úřednících ve střetu zájmů… Všechny tyto jevy existují ve větší či menší míře a Praze škodí.

Ve větší či menší míře existovaly vždy, minulost nedávná jedinečná není. Existuje také silná skupina odborníků a vlivných osob, která negativní stránky stavebních zásahů vnímá jako nutnou daň rozvoje velkoměsta.

Přičemž není sporu o tom, že se mění způsob života ve městě, mění se životní styl jeho obyvatel a fungování jeho ekonomiky, průmyslu a služeb, zásobování, dopravy. Papírenské sklady v Maiselově ulici na Starém Městě či v jádru Žižkova jsou dnes pro Pražany tak málo představitelné, jako byly kancelářské areály pro obyvatele Libně nebo Karlína v polovině 80. let.

Chce-li město žít, musí podobné změny účinně reflektovat a pokud možno předvídat. Problém je ale v tom, že Praha tvoří kompaktní urbánní celek, jaký nemá ve světě obdoby.

Nejen její historické centrum, vymezené, řekněme, památkovou rezervací registrovanou v seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO, nejen ochrannou zónou, která poměrně velkorysým límcem památkovou rezervaci obklopuje ze všech stran, ale do historického kontextu města zapadá i mnoho míst na periferiích a v aglomerovaných obcích. Velmi mnoho – a doufejme, že většina – sporů kolem stavebních aktivit v Praze vyvěrá z této její vlastnosti.

Moderní středověk

Město bylo založeno na křižovatce obchodních cest v údolí řeky Vltavy, na nivě meandru mezi dvěma výraznými návršími. Lepší geomorfologickou „lokaci“ bychom v již tehdy hustě osídlených středních Čechách pro město hledali jen stěží. Na konci 9. století byl na levobřežním návrší založen Pražský hrad.

Jeho topograficky významné umístění, architektonická, historická i symbolická hodnota dominují městu dodnes. Po založení druhého hradiště Vyšehradu na pravém břehu se od 10. století mezi nimi rozvíjelo osídlení.

Z hlediska urbanistické struktury jsou zde charakteristické různé druhy zástavby. Rostlá struktura Starého (Většího) města v okolí Staroměstského náměstí vznikala živelně podél historických cest. Na levém, malostranském břehu byl vývoj pomalejší.

Přemysl Otakar II. sem povolal v roce 1257 německé osadníky k založení „Nového Menšího Města“. Praha se stala dvojměstím. V polovině 14. století živelný rozvoj pravobřežního města usměrňuje císař Karel IV. Zakládá Nové Město na kompozičním principu tří os, jež byl natolik velkorysý, že s jeho potenciá­lem a strukturou vystačila Praha šest dalších století.

Praha si zachovala nenarušenou strukturu i širokou škálu památek od románského období přes gotiku, renesanci a baroko až po secesi, kubismus a modernu. Zvolené místo a metropolitní plán Karla IV tvoří dva základní kameny pražské jedinečnosti.

Tím třetím je, že Praha, ačkoliv právě v ní začala i skončila třicetiletá válka, zůstala válečných vřav uchráněna, a to včetně, či především, té druhé světové. Většina evropských metropolí takové štěstí neměla.

I laik, který mohl Prahu porovnat s jinými významnými evropskými městy, sezná, že tu je památka, pak sídliště, tam je památka, pak administrativní downtown, a tuhle hrad na kopci, pod ním pěší zóna s obchody a restauracemi.

Kompaktním historickým jádrem, jaké má Praha, se projde jen výjimečně, např. v saské Pirně, belgických Bruggách, nebo v rakouském Pasově. Pochopí také, že zásadní škody v evropských velkoměstech nezpůsobila jen válka, ale i poválečná obnova.

Názor na rekonstrukce a dostavby se vyvíjel všude v Evropě a všude nepochybně kontroverzně. Praha zažila bombardování v dubnu 1945 a následná obnova je dnes charakteristická dvěma objekty. Tím prvním je mimořádně zdařilá dostavba klenby a dvou věží gotického kostela v Emauzském klášteře.

Rekonstrukci komplikovala dlouhá diskuse o tom, která z historických podob kostela má být obnovena. Opravy se táhly až do roku 1968, kdy bylo západní průčelí nahrazeno betonovými křídly podle návrhu F. M. Černého.

Jejich neobvyklý tvar připomíná jak dvě barokní věže, v roce 1890 novogoticky upravené, tak také vysoký štít předchozí středověké střechy bez věží, jak je zachycen na starších vedutách Prahy. Tím druhým objektem je dosud nevyřešená rekonstrukce Staroměstské radnice na Staroměstském náměstí.

Praha se až do 2. poloviny 19. století rozvíjela v rámci barokního opevnění. K jeho narušení došlo v roce 1845 zbudováním prvního nádraží (dnes Masarykova) a v roce 1860 bylo rozhodnuto o zbourání hradeb. Otevřel se tak prostor pro výstavbu předměstí, která byla rovněž kvalitně založena a stala se předmětem památkové ochrany.

Mezi ně patří například Karlín, šachovnicově založený městský útvar klasicistního charakteru z počátku 19. století, nebo Dejvice, které byly založeny na kompozici typu pařížské „Etoile“ zhruba po stu let. Namísto války Praha utrpěla velkou asanaci na přelomu 19. a 20. století.

Byla to jedna z největších asanací v Evropě, během níž bylo zbořeno židovské ghetto Josefov, Podskalí, sousední oblasti Starého Města, Vojtěšská čtvrť na Novém Městě aj. Důvodem pro tak rozsáhlou likvidaci ulic a domů byly nevyhovující hygienické podmínky v daných lokalitách, kde byla závadná studniční voda a kde neexistovala kanalizace.

Kromě toho úzké a křivolaké uličky v bezprostřední blízkosti Staroměstského náměstí a na některých místech Nového Města neodpovídaly tehdejším představám o moderním velkoměstě na prahu 20. století. Proti asanaci se zvedla vlna veřejného odporu.

Konala se veřejná protestní shromáždění a na obranu bouraných památek se postavili četní umělci i významní mladí architekti a stavitelé, např. Osvald Polívka, Antonín Wiehl či Jan Zeyer. Spisovatel Vilém Mrštík sepsal již v roce 1897 manifest Bestia Triumphans, který v roce 1900 inicioval vznik dodnes činného a čilého Klubu Za starou Prahu.

„Asanační zásahy konce 19. století do charakteru Josefova a Nového Města jsou dnes chápány více jako pozitivní změny struktury města, než jako její újma, nehledě na velmi kvalitní realizované stavby respektující staré památky v jejich okolí,“ hodnotí výsledek z dnešního pohledu Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR).

Z oněch nových staveb zmiňme Rašínovo nábřeží, tvořící dnes soubor hodnotných domů, které odrážejí charakter a styl doby, v níž vznikaly, a to včetně Tančícího domu, který nábřeží uzavírá na Jiráskově náměstí. Tato stavba dokončená v roce 1996 podle návrhu architektů Vlada Milunice a Franka O. Gehryho je v Praze ojedinělým novodobým počinem, před kterým se denně fotografují houfy turistů (bez přehánění).

Srovnání s ním snese snad jen Trojský most přes Vltavu, smělý ocelový oblouk navržený architektonickou kanceláří Romana Kouckého a dokončený v roce 2014. Symbolicky uzavírá město Prahu na jejím jihozápadním konci a vzdává hold její rozmanitosti a kráse.

„Historické jádro Prahy je celosvětově výjimečným a neopakovatelným celkem, jehož konfigurace je v harmonickém souladu s vnitřním urbanistickým a architektonickým charakterem města. Jeho hodnota je určena mimořádně působivými přírodními komponentami (terén, zeleň, řeka), početností jednotlivých vynikajících památek i jejich kvalitou,“ konstatuje IPR.

„Celý jedenáctisetletý vývoj Prahy je dokumentován jedinečnými architektonickými projevy všech slohových období. Urbanistická struktura historického jádra Prahy přitom po staletí respektuje její velkorysé středověké založení, navazující na raně středověký vývoj. Architektura románského období, gotiky, renesance a baroka, stejně jako vývoje před 1. světovou válkou či v době meziválečné, se projevila v obraze historického jádra Prahy stavbami, jež patří k vrcholům evropského či dokonce světového vývoje daného slohu. Architektonické dominanty jsou doplněny kvantitativně mimořádnými soubory dobových obytných staveb, a to jak měšťanských domů z 12. až 18. století, tak velmi zajímavými příklady činžovních domů z 19. i 20. století.“

Chránit, nebo rozvíjet?

Výše napsané vysvětluje, proč Praha potřebuje důslednou „památkovou“ ochranu nejen několika objektů v historickém centru, ale jako celek. Rozvoj a modernizace města nemohou být v antagonistickém vztahu, ale je nutné zvažovat každou asanaci, každou rekonstrukci a dostavbu v širokém kontextu města, nejen v mantinelech „má nebo nemá památkovou ochranu“.

Z tohoto vědomí pramení veřejná diskuse, případně vzdor, vůči asanaci brutalistního objektu Trans­gasu na Vinohradské třídě, nebo zbourání domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Z tohoto kontextu pramení i rozpaky nad administrativními nebo víceúčelovými objekty z 90. let na Karlově náměstí či u Anděla na Smíchově.

Nedá se říci, že by tyto objekty Praze ublížily, ale slovy jednoho architekta jsou to „promarněné příležitosti“.
„Osmdesát procent domů je bezcenných, architektonicky a výtvarně,“ říká architekt Filip Ziegler v rozhovoru pro ASB.

Zároveň však dodává: „Cenný je dům, který má svůj výraz a odpovídá místu, kde byl postaven, a času, kdy byl postaven. Některé domy jsou hezké v tom místě, a nemusejí být staré. A stejně se dá místo pokazit historickým domem.“

Jako příklad této kontroverze lze uvést nekonečnou diskusi o Prioru uprostřed středověkého náměstí v Jihlavě. Filip Ziegler jej celkem trefně charakterizuje slovy: „Nevím, jestli je ten dům blbý, ale je na blbém místě.“ Jak je na podobné experimenty citlivá Praha, dokládá stavba na konci Vinohradské třídy na křižovatce s ulicí Želivského.

Kompaktní fronta činžovních domů s obchody a restauracemi v parteru byla ukončena prolukou, jež poskytovala dostatečný odstup od moderního mrakodrapu Strojimportu (dnes palác Vinohrady, Vinohradská 2396), postaveného v roce 1971 podle návrhu architektů Zdeňka Kuny, Zdeňka Stupky a Olivera Honke-Houfka. Inspirací byl newyorský mrakodrap Seagram Building z roku 1958, který navrhli Ludwig Mies van der Rohe a Philip Cortelyou Johnson.

V roce 2015 ovšem do jeho sousedství a těsně přisedlý k původní uliční frontě přibyl palác Crystal, administrativní budova čnící do výše 60 metrů, tedy hluboko pod Strojimport, ale bohužel vysoko nad uliční frontu.

Dílo studia Atelier 15 vedeného Liborem Hrdouškou a Radkem Lampou v roce 2016 obdržela celkem právem titul nejošklivější stavby v Praze. Crystal tak v hodnocení vystřídal na dohled stojící hotel Don Giovanni. Zdaleka nešlo o zásah do „historického centra“, ale i v případě projektu Crystal rozhodovali památkáři a rozhodovali špatně.

Sporné objekty vznikají i blíže centru. Na Florenci v sousedství Masarykova nádraží budovy někdejšího Rudého práva – zčásti nehodnotné z 80. let 20. století, zčásti památkově zajímavé, meziválečné a poválečné – byly nahrazeny předimenzovanou novostavbou administrativně-obchodního centra Florentinum. Developerem je slovenská skupina Penta, autorem návrhu studio Cigler Marani Architects.

Původně pražské pracoviště Národního památkového ústavu projekt schválilo, ovšem s několika zásadními podmínkami. Nejdůležitější byl požadavek snížení celkové výšky stavby a nahrazení fasádního rastru za vhodnější řešení fasády.

K urbanisticky významnému projektu se vyjádřil také tehdejší pražský Útvar rozvoje města, který kritizoval příliš velké dimenze stavby, její architektonické pojetí i nesoulad se stávající urbanistickou strukturou oblasti. Přesto stavba byla vztyčena tak, jak byla původně navrhována, se souhlasným stanoviskem památkového odboru Magistrátu hlavního města Prahy.

Předimenzované je také Quadrio (dříve COPA Centrum) na nároží Národní třídy a Spálené ulice, tedy už v památkově chráněném území. Objekt vznikl v proluce po domech zbouraných v 70. letech kvůli stavbě metra.

S jeho opětovnou zástavbou se počítalo. Autory projektu jsou opět Jakub Cigler a studio Cigler Marani Architects. Jedná se o šest objektů vzájemně spojených pasážemi. Útvar rozvoje města se opět snažil regulovat výšku budov tak, aby souzněla s přilehlým obchodním domem Máj.

Národní památkový ústav v Praze projekt odmítl celkem třikrát kvůli výraznému převýšení stavby. Poukazoval na porušení závazných zastavovacích podmínek. Realizovaný objekt zhruba o 3 patra tyto podmínky převyšuje, a to díky konečnému schválení odborem památkové péče pražského magistrátu.

Podobně v únoru 2010 pražské pracoviště NPÚ jednoznačně označilo za vyloučený záměr demolice již zmíněného domu v Opletalově ulici, a to s ohledem na vládní nařízení o památkové rezervaci, které demolici památkově zajímavých staveb v jádru Prahy zapovídá.

Pročež ji pražský magistrát schválil a dům již neexistuje. Na jeho místě má vyrůst tzv. The Flow Building (dříve Květinový dům) od architektů Johna Haleho a Jana Pokorného (kancelář ChapmanTaylor) v režii developerské společnosti Flow-East.

Ať už za podobnými stavebními „událostmi“ stojí klientelismus na pražském magistrátu, jak se snaží dokazovat Klub Za starou Prahu, nebo jen odlišné názory různých skupin expertů na stavební aktivity v Praze, jeden základní motiv je zde platný univerzálně.

Tím je velká poptávka po nemovitostech, rezidenčních, obchodních i administrativních, v centru Prahy, a velmi málo vhodných pozemků k výstavbě. To silně prodražuje ty, co jsou k dispozici, a investoři jsou tak vedeni k jejich co největšímu komerčnímu vytěžení.

Vztah k památkové ochraně území je opět nejednoznačný. Existuje spor, zda domy v Opletalově ulici byly „cenné“ či nikoliv, zda měly být památkově chráněny nebo ne. Ale – je to podstatné? „Těch domů je škoda,“ říká Filip Ziegler. „To, co tam má vzniknout, nemá hodnotu těch domů, které tam byly.“

„Nechceme mít z města skanzen!“

„Tak zní jeden z mála ‚argumentů‘, na které se dnes omezuje obhajoba developerských projektů v centru města. Používají ji investoři, architekti i zástupci města, a to v takové míře, že se z tohoto tvrzení stal folklor pražské památkové péče,“ píše v jednom ze svých bulletinů Klub Za starou Prahu.

„Strašení skanzenem totiž není nic víc, než obecná vějička odvádějící pozornost od věcné kritiky konkrétních zásahů v centru. Skanzen vzniká tam, kde je vytlačován přirozený městský život, takže z města je jen mrtvá kašírka. To ale nesouvisí s památkami jako takovými, ale s tím, jak s nimi zacházíme. Za to, že je z Malé Strany skanzen, přece nemohou památky, ale nepromyšlená koncentrace hotelů, poslaneckých objektů a turistického pozlátka do jednoho místa v Praze. Je zarážející, že vedení města a jeho památkové orgány se ani po dvaceti letech nedopracovaly k promyšlenějšímu konceptu. ‚Nechceme skanzen‘ je dosud nejkomplexnější formulace toho, jak hodlá město s památkami zacházet. Celé tvrzení hlavně ale sugeruje, že památky jsou něčím neživotným, strnulým a město umrtvujícím, kdežto novostavby jsou nová energie a život.“

Také architekt Ziegler vnímá rozdíl mezi Národním památkovým úřadem a magistrátem. „Nemáme dobré zkušenosti,“ říká. „Záleží na referentovi. Hodně se tam střídají. My máme o památkách jiné představy.“
Ovšem představy architekta jsou jedna věc, pravidla pro nakládání s nemovitými památkami věc druhá.

„Pravidla jsou dána, manuál existuje a je to správně,“ říká F. Ziegler. „Na Úvozu teď rekonstruujeme památkově chráněný dům, máme dobré referenty z památkového úřadu a domu nijak neubližujeme.“
Rekonstrukce obecně znamená uvedení stavby do původního stavu. V praxi se ale vždy hledá kompromis zachování původní památky s jejím užitím v moderní době.

„Ono to ani jinak nejde,“ vysvětluje F. Ziegler. „Například musíte zabudovat nové technologie: topení, elektriku, odpady, odvětrání… K tomu potřebujete prostor. Zpravidla jej naleznete, i způsob, jak vše citlivě instalovat. Přitom zachováváme důležité historické prvky, například špaletová nebo vídeňská okna. Dům si zachová svůj původní charakter.“

Změna účelu u užívání budovy nebývá u památek nijak dramatická. „Přeměna například barokního paláce na hotel není problém. Pokud se třeba nepřepažují místnosti s klenbami, proč ne. Zkazit se to může spíše určitou necitlivostí,“ říká F. Ziegler. „Složitější to bývá u technických památek, když se například továrny mění na loftové byty.“

S tímto druhem památek má Praha jistý problém. Na jednu stranu dokáže uchovat třeba Vinohradskou a Podolskou vodárnu a vodárenské věže na Letné či v Michli, na druhou stranu tovární areály v Karlíně a na Smíchově, podobně jako objekt bývalých kasáren na náměstí Republiky, padly za oběť fasádismu.

To je styl, který přišel z Francie a spočívá v tom, že se zachová pouze průčelí, ale vše za tím se zbourá a místo toho se vztyčí novostavba. Někdy to dopadne docela brutálně, jako právě v případě obchodního domu Palladium stojícího na místě zmíněných kasáren, ale ani fasádismus nelze odmítnout generálně.

„Některé domy se tak stavěly: krásné průčelí, ale uvnitř to byly pastoušky. Například na Ořechovce je mnoho takových domů a památkáři to vědí. Já s fasádismem nemám problém. Zachová se to hezké, stylotvorné, dům má původní vzhled, ale uvnitř už je úplně jiný. Nejde o rekonstrukci a památkáři to pochopili. Závažnější problém mám s tou demolicí domů v Opletalově ulici, to se nemělo stát.“ „Jsou stavby, které mají památkovou ochranu neoprávněně. A jsou domy, které ji nemají, ač by mít měly. Když se s nimi pak něco nepěkného stane, je to chyba památkářů a oni to vědí,“ doplňuje F. Ziegler.

Taková situace nastává v pražské památkové zóně docela často. Klub Za starou Prahu se k tomu vyjádřil ve svém bulletinu takto: „Na území Pražské památkové rezervace se nachází 26 národních kulturních památek a 1348 nemovitých kulturních památek, takže naprostá většina z několika tisíc dalších objektů na jejím území chráněna jako kulturní památka není. Pokud je ale začneme bourat, ztratí myšlenka rezervace smysl. Vyhlášením památkové rezervace v Praze roku 1971 bylo totiž deklarováno, že daná lokalita je hodna ochrany jako celek, jako celistvý soubor i s domy, které by jako kulturní památka samostatně neobstály. Avšak památkové rezervace vznikly z velké části právě kvůli nim! Proč? Protože vytvářejí autentické historické prostředí, bez něhož by významné památkové solitéry ztratily svou urbanistickou souvislost a místo svůj charakter. Zatímco prohlášené kulturní památky bez složitého procesu sejmutí památkové ochrany bourat nelze, fyzickou existenci ostatních domů, které samy o sobě statut kulturní památky nemají, chrání v rámci rezervace pouze, ale zato jednoznačně první odstavec § 3 vládního nařízení č. 66/1971 Sb79.: Veškeré úpravy nemovitých kulturních památek i jejich souborů a objektů, které vykazují dílčí památkové nebo urbanistické hodnoty (objekty památkového zájmu), dotýkající se vnitřní i vnější architektury, musí být řešeny a prováděny se zřetelem k trvalému zabezpečení jejich hmotné podstaty, k jejich přiměřenému společenskému využití a dalšímu zhodnocování výtvarných a dokumentárních funkcí.“

Je čas bořit, i čas budovat

Jeden zdroj potíží zvolna utichá. Je to problém ve vztahu investorů, architektů a památkářů. „Už se nestává, že investor koupí památku, má s ní určitý záměr, ale zjistí, že to nejde realizovat,“ popisuje F. Ziegler. „Dnes nás většinou pověří tím, abychom zjistili, prokonzultovali, co lze podniknout. Konflikty dříve bývaly, ale už nebývají, jsme zkušenější my i ti investoři.“

Diskuse o stavebních aktivitách v Praze nebude mít konce. Potíže byly s přijetím Obecního domu, protesty nastaly proti velké asanaci, odborníci varovali před stavbou Paláce kultury na Pankráci… Lehké to neměl ani Tančící dům a politický odpor se vzdul proti Kaplického „blobu“ na Letné.

Dále se povedou disputace kolem Nákladového nádraží Žižkov, pochybnosti vzbudil projekt 135 metrů vysokého „Titaniku“ v Nových Butovicích atd… A je to tak dobře, protože Praha už je taková a dokud se o projektech bude takto diskutovat, snad taková i zůstane. I když už by to také chtělo sebrat odvahu a něco nového, zajímavého a užitečného také postavit.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2019.