Problematika ochrany stavebních památek v ČR. Kde je problém a jak z něj ven?

Při pohledu na chátrající či demolované památkové objekty vyvstává otázka, co pro nás vlastně znamená naše architektonické dědictví. Nyní je otázka ještě aktuálnější, a to poté, co se na začátku roku začaly množit zprávy o tom, že by až 2 000 památek mohlo pozbýt ochranu kvůli tomu, že je úředníci zapsali na seznam památek, aniž by za ně byly prohlášeny.

Zmíněný zákon o státní památkové péči 20/1987 Sb., který vešel v platnost 1. července 1988, je platný dodnes. I přes to, že má již 21 novelizací a některé jeho části působí značně zastarale. Na novém památkovém zákoně se již více jak deset let pracuje, výsledkem ale bylo pouze jeho několikeré zamítnutí.

Podle stávajících zákonů tak k pozbytí statutu památky, nesprávně zapsané v roce 1988, stačí to, aby její majitel vznesl dotaz na ministerstvo kultury a dostal oznámení, že byla nemovitost špatně zapsána. V té chvíli má majitel, co se zacházení s památkou týče, volné ruce.

V Brně se hned začalo bourat

Tohoto postupu bylo využito hned u několika brněnských staveb, které byly následně zbourány (ze zmíněných 2 000 chybně zapsaných budov se jich jen v Brně a okolí nachází na 1 500). Pokud se tedy majitel objektu ozve dostatečně brzy, nedává možnost památkářům zasáhnout. Ti totiž musejí připravit dokumentaci pro (znovu)prohlášení stavby za kulturní památku, kterou následně zašlou ministerstvu k projednání.

Naopak dokud se vlastník na statut objektu na ministerstvu nezeptá, památková ochrana trvá – stejně tak pokud ministerstvo začne jednat o prohlášení stavby za kulturní památku; i v takovém případě je majitel povinen nakládat s objektem, jako by chráněn již byl.

Problém památkové ochrany se však netýká jen těchto chybně zapsaných budov. Zcela specifická je i situace týkající se brutalistní architektury a obecně architektury 60. a 70. let. Z tohoto období je památkově chráněno pouze několik málo staveb. Národní památkový ústav již sice díky grantu dokázal sestavit databázi a mapovou aplikaci Architektura 60. a 70. let, nicméně samotná databáze nemůže nahradit pomalý proces zápisu památek, které tak často mizí ještě před tím, než byl vůbec proces zápisu zahájen.

Aktivisté i odborníci se snaží o záchranu

Změnit přístup k památkám se u nás daří pouze pozvolně. Je to zásluha především několika jedinců či uskupení – jmenujme například Adama Gebriana a jeho pořady na internetové televizi Stream a Mall.tv, či architekta Petra Kučeru nebo nově založený spolek Za Brno. Právě ten se v poslední době zasadil o prezentaci krás brněnské Mosilany, která, jak uvádějí, „patří do zlatého fondu brněnského industriálního dědictví“. Nyní se soustředí na zachování a zfunkčnění dalších (nejen) industriálních prostor, např. Briessovy sladovny v Brně-Husovicích.

Jednání o ustanovení nové památkové zóny v rámci Brna jsou navíc poměrně složitá a jsou do nich zapleteny i osobní zájmy zástupců jednotlivých politických stran. Celá věc se tak komplikuje a protahuje. Kancelář architekta města Brna proto uspořádala již na přelomu roku (tedy v době, kdy se záležitost s chybně zapsanými památkami začala projevovat v plné síle) tři besedy o městské památkové zóně, které se zúčastnili starostové jednotlivých městských částí, architekti i experti na územní plánování. Záznam od těchto kulatých stolů je k vidění online:

Kulatý stůl: Městská památková zóna

Kulatý stůl: Městská památková zóna II

Kulatý stůl: Městská památková zóna III

Na závěr snad lze říci, že východiskem z této (vůči památkově chráněným objektům nepříznivé) situace by mohl být jednodušší systém prohlašování budov za nemovité kulturní památky, dále vyšší pokuty při poškození památky nevhodnou údržbou či stavebními zásahy a v neposlední řadě celospolečenská osvěta dokazující, že historické budovy je třeba chránit, stejně jako je nutné znát vlastní historii. I když se nám některé její produkty nemusejí líbit, stále tvoří naši národní identitu.