Rondokubistický „chrám smrti“ v Pardubicích

Pardubické krematorium bylo chápáno jako programový manifest. „Toto pozoruhodné dílo mělo dozajista působit jako nejúčinnější nástroj ku propagaci ideje pohřbu ohněm a také jako vzor dalším projektantům“.² František Mencl již z většího časového odstupu hodnotil výrazovou stránku díla v časopise Žeh: „Pardubické krematorium nese zřejmou pečeť předchozího poválečného období svého vzniku… Svou nápadnou výrazností utkví však každému dobře v paměti a líbí se obecenstvu.“³ Funkcionalističtí architekti a teoretikové Oldřich Starý a Jan E. Koula pokládali tuto stavbu za naprosté fiasko. Od negativní kritiky se odvrací svými studiemi o Pavlu Janákovi až Marie Benešová.

Krematorium v Pardubicích spadá do řady staveb a návrhů z let 1922–1923, kdy se Janákův plošně abstrahovaný ornament mění v hutný a plastický organismus, vrcholící v budově pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtá v Praze na Jungmannově náměstí (1922–1925). Pardubické krematorium lze označit za první českou realizaci tohoto typu na našem území, neboť úplně první krematorium vybudované v Liberci (1917, architekt Rudolf Bitzan) bylo postaveno přičiněním německého spolku Die Flamme. 

Architektura Janákova krematoria, charakterizovaná pojmy „národní sloh“, „obloučkový dekorativismus“, „rondokubismus“, „sloh Legiobanky“ či „sloh popřevratový“, v sobě spojila národní ideje, hledané v slovanském dávnověku, českém humanismu i v lidovém selském umění, s demokratizačními ideály a panteistickými představami spolku Krematorium. Ten stavbu pomáhal financovat. Janák předčil ostatní architekty svou zkušeností s projektováním staveb tohoto typu.  

Koncepce vnitřního architektonického prostoru krematorií se vyvinula ze tří typů: antického chrámu, jednolodní baziliky a centrální sakrální stavby. Janák se nechal inspirovat prvním typem. Podobně jako u předešlých návrhů řešil půdorysnou dispozici ukázněně symetricky s přihlédnutím k pečlivému studiu provozu. Logickému seskupení hmot dominuje čtvercová obřadní budova, obehnaná systémem arkád. Vstup do obřadní síně hlídají kamenné postavy Světlonošů od olomouckého sochaře Karla Lenharta. Tyto symboly intelektuální svobody odkazují k negaci katolicismu a k anarchistické minulosti kremačního hnutí.  Dvoubarevnou fasádu Janák rytmicky členil tvaroslovím vycházejícím z florentské renesance: kruhy, obdélníky, kruhové výseče, zubořez. Tento architektonický jazyk je inspirován v plošné podobě, jak již poukázali Vladimír Šlapeta, Pavel Liška a Rostislav Švácha, Behrensovým krematoriem v Hagenu z roku 1906. Janák však již po zkušenosti s kubismem geometrickou ornamentiku zhmotňuje.

S hmotou i ornamentem pracuje Janák volněji než Peter Behrens, když směšuje sakrální prvky s profánními. Kompozice geometrických prvků užitá na fasádě se podle Janákova původního návrhu měla objevit v jiné skladebné podobě i v interiéru, podobně jako u Behrense. V archivních materiálech je zaznamenáno, že zamýšlená výzdoba interiéru měla být pouze dvoubarevná, abstraktnější. Jak měl interiér podle Janáka vypadat, lze vyčíst z plánové dokumentace: měl se stát kompoziční hrou kruhových a pravoúhlých tvarů,  fasádou počínaje, klenbou a interiérem konče. Realizace však dopadla jinak. Ornamentální malbu rabicového stropu nakonec vytvořil František Kysela.

Časté hodnocení této architektury jako „národnostního bludu“ vycházelo z mylného dojmu, že vitální Janákova a Kyselova barevnost s důrazem na červenou, bílou a modrou souvisí s českými národními symboly a folklórem. V interiéru se sice přímo citují některé vybrané prvky z dřevěné vesnické architektury jako vyřezávané zábradlí zpěvácké tribuny nebo nápadná analogie klenby krematoria s malovanými dřevěnými trámovými stropy, nicméně vedle těchto významových rovin má interiér pardubického krematoria mystičtější, panteistický význam, patrný již v nápisu na vítězném oblouku, který byl v padesátých letech zamalován: „Já živ jsem, i vy živi budete“. Text ujišťoval o Boží existenci a nesmrtelnosti duše, v druhém plánu snad i o nesmrtelnosti národa (symbol lípy). Malba na stropě obřadní síně – žluté hvězdy na modrém podkladu – měla evokovat nebe či Vesmír. Stylizované květiny nad katafalkem celý panteisticky laděný koncept výmalby doplňují. Magický vliv východní filozofie na výzdobu interiéru potvrzuje i projev architekta Bohumila Korbela při slavnostním zahájení: „A jaké jsou ideje, které byly mocnou vzpruhou pro zájem celé veřejnosti, jak bylo i během stavby potvrzeno?… Když v letech 80. ušlechtilý filozof dr. F. Čupr tlumočil některé z prastarých staroindických Upanišád, netušil, jak široký a ideově krásný základ k výkladům našich idejí kremačních položil… I my jsme nepatrnými součástkami vesmíru a navzájem spojuje nás v jednu velikou rodinu jedině náš prapůvod, ke kterému se po mnohých a mnohých proměnách stále vracíme. Není smrti – jest jen neustálá změna – jsou jen různé formy života!“⁴