Stoprocentní funkcionalismus

Vila na Babě je dílem architekta Vojtěcha Kerharta z roku 1932. V té době na tomto místě vznikala osada funkcionalistických staveb, která se v roce 1993 stala památkovou zónou právě pro svoji jedinečnou architekturu. Vhodné urbanistické řešení (domy jsou zde vystavěny střídavě tak, že si navzájem nebrání ve výhledu, který je jednou z hlavních kvalit výhodné polohy nad městem) jsou další doménou tohoto místa.

Prvními obyvateli domu byli spisovatel Václav Řezáč se svou ženou a dvěma dětmi. Mezi jejich sousedy patřili například architekt Pavel Janák, designér Ladislav Sutnar, výtvarnice Emilie Paličková a další lidé, kteří byli otevřeni novému modernímu slohu a kteří tvořili poptávku, bez níž by tato osada těžko někdy vznikla.

Proti zdi?
Když manželé funkcionalistický dům objevili, byl ve velmi zanedbaném stavu, čtyři roky neobývaný. Přesto je zaujal svou specifickou atmosférou, a tak se rozhodli jej koupit a zrekonstruovat.

V té době netušili, jak dlouhá cesta ještě povede ke spokojenému žití v něm. Dům byl označen za památku, a protože funkčně nebyl řešen pro běžný život ve 21. století, vyžadoval jisté změny, což se nelíbilo některým architektům a další odborné veřejnosti.

Po počátečních problémech s původním projektantem rekonstrukce se majitelům podařilo najít architektku Eva Heyworthovou, která předělala původní projekt ke spokojenosti zadavatelů.

Vzhledem k tomu, že dům má tolik oken, že již nezbývá příliš místa podél zdí na nábytek, musela architektka vytvořit úložné prostory v každém patře. Dále nechala postavit garáž a vinný sklep. Dům také nutně potřeboval další schodiště (to původní bylo úzké pouhých 60 cm a strmé – předchozí majitelka kvůli němu žila poslední roky jenom v přízemí, protože nemohla po schodech vyjít), které bylo vystavěno ze zadní části domu, aby nenarušovalo charakter stavby.

Osudové setkání
Přes veškeré komplikace se podařilo rekonstrukci dokončit a zbývalo dotvořit interiér. V té době nové paní domu padla do oka dřevěná vana tehdy začínajícího architektonického studia Donlic` – a bylo rozhodnuto. Majitelka brzy našla společnou řeč s Ivanou Dombkovou, k níž získala  takovou důvěru, že jí pouze průběžně sdělovala své požadavky a už neměla potřebu vidět výkresy realizace předem. Kuriózní je, že spolu komunikovaly především faxem.

Patří k sobě
Na střeše domu vznikla nástavba, která je vybavena kuchyňskou linkou – barem, rohovým sezením a nachází se tam také sauna. I když je tak výrazný zásah do původní architektury polemický, nelze mu upřít jisté kouzlo. Nový společenský prostor působí, i díky panoramatickému výhledu na celé město,  otevřeným a vzdušným dojmem. Koupelna v prvním patře je řešena opravdu velkoryse. Velká vana pod oknem, dvě umyvadla oddělená sprchovým koutem a dostatečně důrazně oddělené toalety s praktickým košem na prádlo – šatstvo jím putuje až do suterénu, odkud má blíž k pračce.

V domě je také mnoho dveří, a tak se jako ideální řešení nabízely posuvné dveře, které si obyvatelé domu velmi pochvalují, ostatně stejně jako úložné prostory pod okny podél zdí. Jde o řešení zásadní pro pohodlné bydlení.

Kuchyň a nábytek celkově ladí s exteriérem domu. Nese se v duchu základního požadavku: dům k žití pro starší lidi a psa. Přesně tak to vysvětlila paní majitelka. Šlo jí především o praktičnost, tedy o vlastnost, z níž samotný funkcionalismus vychází. Dům je obklopen vzrostlou zelení.

Marie Štěchová
Foto: Jana Labuťová, Jiří Vaněk