Tři modely památkové péče

V základní klasifikaci rozdílných modelů památkové péče nám pomůže známé Nietzscheho rozdělení (z jeho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život) na antikvární, monumentální a kritickou historii. Antikvární přístup k památkám nadhodnocuje pouhé stáří památky na úkor její estetické hodnoty pro současnost. S tímto modelem se můžeme setkat všude tam, kde se stavba vyjme ze živého kontextu a muzealizuje se. Nebo můžeme hovořit o antikvární historii v případě, že se vytvoří replika původního stavu, jako se to děje v současných Drážďanech. Monumentální postoj je typický pro tzv. puristickou doktrínu. Architekt – památkář dotváří stavbu tak, aby splňovala určitý ideál, představu o tom, jak objekt původně vypadal. Heroizuje minulost, aby vyzdvihl přítomnost. Že může jít o tragické (či až groteskní) omyly, si můžeme ukázat na řadě přestaveb a dostaveb Josefa Mockera, ať už šlo o dostavbu sv. Víta v Praze nebo o rekonstrukci Karlštejna. Ten vypadá monumentálně, ale je to architektonicky zhmotněná Mockerova představa o gotice, nikoli rekonstrukce původního stavu. Kritický přístup může zahrnovat jak analytický model (o něm se zmíníme později), jenž má dokládat jednotlivé stavební fáze, nebo může jít o syntetickou metodu, která přihlíží k celkové stavební, konstrukční a estetické integritě stavby. 

V šedesátých letech minulého století si historik umění Hans Sedlmayr stěžoval ve své Demolované kráse, že památkářství v románských zemích je o půl století vpředu před rakouským: „Porovnáme-li moderní standard památkového zákonodárství ostatních zemí, například Francie, dojdeme k tomu, že náš (rakouský) památkový zákon zaostává daleko za dobou. Rakouský památkář musí hledět s oprávněnou závistí na své kolegy v jiných pokročilejších zemích v celé Evropě, kde se nyní toto francouzské pojetí prosadilo, že totiž musí být chráněna nejen jednotlivá památka, ale i její bezprostřední okolí ve formě památky – ensemblu, který už nalezl zákonné zakotvení.“¹ Italský (nebo obecněji románský) památkářský model kombinuje monumentální a kritické pojetí. Chráněná památka, do níž se v různé míře intervenuje, slouží tomu, že připomíná heroickou minulost, tedy něco, na co je nejen hodno, ale i nutno navazovat, ale zároveň je na základě stavebně historického rozboru, tedy na základě kritického zhodnocení stavu a vývoje, restaurována nebo rekonstruována. Rakouský model je oproti tomu antikvární. To znamená, že při konzervaci je památka izolována od svého kontextu. Jak ukázal Sedlmayr na Salcburku, často se památkově chráněné sídlo stává městem bez krajiny. Český model je o něco rozporuplnější než dva předchozí a je k tomu nutný krátký exkurs do zrodu památkové péče, která je velmi mladou kulturní či kulturně právní institucí.  
 

Až do přelomu 18. a 19. století převládala ve vztahu k památkám mimoestetická motivace zájmu o památky. Až v první polovině 19. století se začíná v nejvyspělejších evropských zemích, zejména románských, památková péče institucionalizovat. Péče o památky se postupně přesouvá na bedra zákonodárců a institucí. Jednou z prvních vln památkové péče byl purismus. Puristická doktrína podřídila stavbu idealizované představě o době vzniku, aniž by vzala v úvahu časové vrstvy vzniku a vývoje památky. Až poté, co se prosadilo vývojové a zároveň stylově kritické hledisko, které do estetiky, a tudíž i do památkové péče vnesli Heinrich Wölfflin (Kunstgeschichtliche Grundbegriffe, Basel 1915) a Georg Dehio (5 svazků Handbuch der deutschen Kunstdenkmäler, 1905–1912), se památky začaly chápat v perspektivě evoluce, tedy z časového hlediska.

Skutečnou revoluci přinesla vídeňská škola a Alois Riegl svým Kunstwollen, souborem dobově podmíněných estetických kánonů, z čehož vyplynul požadavek, že restaurovat památku neznamená vytvářet repliky starého, jak to dělal purismus, ale nové intervence do stavby měly jasně a čitelně nést stopu doby zrodu tohoto zásahu. Toto pojetí pak dovedl do konsekvencí Max Dvořák ve svém Katechismu památkové péče (1916). A zde se dostáváme k českému modelu památkové péče. Česká škola (Vojtěch Birnbaum, Antonín Matějček), která navazovala na vídeňskou (řada jejích představitelů byli žáky Maxe Dvořáka či Aloise Riegla), posunula toto pojetí tak, že postavila do středu péče celé sídlo. V Praze se zrodil model ochrany celých urbanistických souborů. Tato novátorská a silná tradice způsobila, že i v třeskutých 50. letech minulého století (konkrétně v roce 1950) bylo vyhlášeno 30 městských památkových rezervací, něco, co z nás v době bezhlavého komunistického obrazoborectví činilo památkářskou velmoc. Toto pojetí – nejen jednotlivá památka, ale celý urbanistický soubor je uměleckým dílem – nás přibližovala francouzskému modelu památkové péče. Přední místo nám zajistila i syntetická metoda Václava Wagnera (Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana (1946), která činila nebo v mnoha případech spíš měla činit z celých historických jader měst umělecká díla. Ještě v době vzniku Benátské charty, základního programového dokumentu památkové péče, tedy v roce 1964, doznívalo toto velkorysé pojetí. Vilém Lorenc a Dobroslav Líbal prováděli stovky či spíše tisíce pasportizací historických měst a sídel, opět něco ve světovém měřítku jedinečného.

Ještě v roce 1958 u nás vyšla první památkářská právní norma, zákon č. 22/1958 Sb. (Zákon o kulturních památkách). V polovině 60. let však došlo nejen k odklonu od syntetické metody, tedy záchrany celých historických jader, ale dokonce k opětovnému příklonu k analytické metodě, která činí z památky pouhý doklad stavebního vývoje, jak to u nás nejlépe shrnul Břetislav Štorm. Právě v této době totiž začínala mocensky vítězit sílící socialistická stavařská lobby, která zvrátila vývoj zcela opačným směrem. Z přední památkářské velmoci jsme se stali a stále ještě jsme jednou ze zemí na evropském kontinentě nejhůře chránící své památky. Každý jistě potkal i v nejzapadlejší české vesnici kostel, kde v barokním zdivu je osamoceně a stavebně nelogicky odhaleno románské sdružené okno. Často jde o jediný románský prvek na celé stavbě a činí z ní nesourodou směs slohů. Analytická metoda je bohužel velmi častým a také nesmyslným přístupem, zejména nadužívá-li se ho v takovém množství jako u nás. Jestliže barokní zdivo zjizví ostrůvek gotického či románského zdiva, může to působit didakticky, ale zároveň to snižuje hodnotu památky. Zákon č. 20 z roku 1987 o státní památkové péči již zcela bezostyšně přitakával socialistické stavební lobby, jejímž nijak skrývaným záměrem byla likvidace historických jader.

Sedmdesátá, osmdesátá, s částečným dozníváním i devadesátá léta jsou dobou památkářského temna v České republice. Tomu, abychom se mohli opět propracovat do špičky evropských kulturních zemí, brání několik okolností, z nichž nejpodstatnější jsou dvě: 1. Stavební politika čerpá z tradic socialistické lobby, z jejího odkazu ničit vše, co lze označit za okamžitě neziskové. 2. V odborné veřejnosti chybí osobnosti velkého kulturního rozhledu, jaké měly na památkové dění vliv ještě v 50. letech minulého století. Připomeňme rozdíl obou epoch dvěma předními osobnostmi oboru. Jaromír Pečírka, který zemřel v roce 1966, byl žákem Maxe Dvořáka a přes svou ideologickou nepřijatelnost měl jeho hlas velkou vážnost nejen v odborné, ale i široké kulturní veřejnosti. Dnes si lze velice nesnadno představit, že by hlas Mojmíra Horyny, předního historika umění dneška, mohl zastavit nějakou demolici.

Posledním, jehož hlas měl váhu, byl doyen historiků umění Dobroslav Líbal, což mohu doložit vlastní zkušeností. Vedoucí památkové péče na pražském magistrátu odmítla návrh výmalby oken v nejmenší pražské rotundě sv. Longina poblíž Václavského náměstí. Se zkušeností odmítnutí se mi svěřil dotčený výtvarník. Sebrali jsme se a šli do Šubrtovy ulice u Vinohradského divadla, kde až do své smrti bydlel Dobroslav Líbal, s nímž jsem vedl mnohé disputace o stavu Prahy. Představil jsem mu kamaráda i kartony, podle nichž měla vzniknout nová figurální okna. Líbal kresby pochválil, prohlásil, že zasklení v rotundě je z roku 1930 a že takto výtvarně zpracovaná okna by byla rozhodně lepší. Jeho mocné slovo zviklalo památkářské stanovisko vysoké úřednice a památkářky na magistrátu, a tak dílo Zdirada Čecha zdobí nejmenší rotundu v Praze. Hlas Dobroslava Líbala byl však posledním hlasem autority, před jejímž míněním se pokorně sklonil představitel odborné veřejnosti a zástupce zájmů magistrátu.  
 

Ale vraťme se k modelům. Italský model památkové péče, jak jej popsal Roberto Pane, se liší příkře od českého právě v tom, že památku začleňuje do živého kontextu. Pro památku se většinou nemusí hledat uměle a administrativní cestou nová funkce, jestliže doslouží ta původní. Orti farnesiani v Římě již neslouží šlechtické rezidenci, ale tvoří součást archeologického areálu na římské hoře Palatin. Pro česká šlechtická sídla, která nejsou předmětem umělecké turistiky nebo nebyla restituována, se často hledá nesmyslná nebo nadbytečná funkce nebo – což byl častější případ zejména v 90. letech minulého století – se stávají předmětem spekulace. To je případ zámku rodiny Daubků v Litni, kde žila slavná operní diva Jarmila Novotná. V Římě lze narazit na činžovní dům, který je umně zakomponován do antického akvaduktu. Ten bývá navíc zhusta funkční. V Čechách by se buďto zbořil akvadukt, nebo by nevznikl obytný dům. Italský model má jistě své opodstatnění, když lze na téměř každém rohu v Římě nalézt fragment kanelovaného antického sloupu nebo sochy z období kopírování řecké skulptury. Jenže i v zemi daleko menší koncentrace kulturního dědictví, než má Itálie, (hovořím o České republice) se vysoce fundovaným stavebně historickým rozborem podařilo vzkřísit či obnovit řadu historických jader a včlenit je do současného organismu města. Italský model zachází s památkami v duchu věty Jeana Jaurèse: „Z minulosti nechceme převzít mrtvý popel, ale živý oheň.“ Je to organický přístup, kdy jednotlivé historické vrstvy prorůstají jedna druhou. 

Rakouský model popsal Walter Frodl. Není zdaleka tak kontextuální jako italský. Ještě v šedesátých letech minulého století se některá vzácná rakouská historická města potýkala s nesouladem mezi cenností historických jader a bezcenností a chaotickou monotonií současné zástavby. Respektive zde chybělo umění sladit standardy současného bydlení a historického dědictví. Na příkladu Salcburku tuto „demolovanou krásu“ popsal Hans Sedlmayr: „Destrukci krajiny rozpoznáme na jedné straně ideálem, na němž vznikal podle tzv. zkypřeného zastavění, a na druhé straně bezplánovitostí zelených obytných čtvrtí vznikajících volně v krajině, jejichž nesmyslné umístění je většinou náhodným důsledkem vlastnických vztahů.“² Na rozdíl od Itálie se Rakousko při svém úsilí o včlenění památek do současného zastavění nesetkalo s takovým úspěchem.  Přes vytčené rozdíly však dochází k integraci památkářských strategií, jejíž institucionální počátky můžeme spatřovat v Mezinárodní chartě o zachování a restaurování památek a sídel, stanovící obecný rámec pro konzervaci a restaurování památek z roku 1964 (tzv. Benátská charta). Na tento základní dokument pak v roce 1987 navázala Mezinárodní charta pro záchranu historických měst. Porovnáním obou dokumentů můžeme zaznamenat výrazný posun od konzervace/zachování jednotlivých památek k metodám a nástrojům při plánování ochrany měst a historických čtvrtí. Předně se zde pečuje o celé soubory. Další důležitou změnou je pluridisciplinární význam. Stavebně historický průzkum již nestačí: „Plán ochrany musí obsahovat analýzu údajů zvláště archeologických, historických, architektonických, sociologických a ekonomických a musí definovat hlavní orientace a způsoby činnosti, která má být podniknuta v oblasti právní, administrativní a finanční.“³ S globalizující se památkovou strategií se může při příznivém vývoji naopak ještě prohlubovat diverzifikace modelů péče o památky, jak jsme ji nastínili a částečně snad i doložili ve třech modelech.

Druhová pestrost je podmínkou nejen organického života, ale i „umělého“ světa kulturních lidí. A to je v době krajně nebezpečné hrozby „tyranie většiny“ (Alexis de Tocqueville) ten nejsebezáchovnější životní požadavek.