Vila Stiassni: Vzorová rekonstrukce památky do poslední dlaždice

13. listopadu 2015

Partneři sekce:

Villa Stiassni byla od svého vzniku v roce 1929 němým svědkem mnoha pohnutých událostí. Její majitelé museli před gestapem uprchnout do Ameriky. Po znárodnění fungovala jako vládní vila a ubytováni zde byli politici od Edvarda Beneše až po Fidela Castra. Dnes patří Národnímu památkovému ústavu, který ji podrobil vzorové rekonstrukci.

Vila Stiassni stojí v brněnských Pisárkách a průmyslník Alfred Stiassni si spolu se svou manželkou Hermine nevybral pro stavbu své vily tuto lokalitu náhodou. Bydlel zde už i jeho otec, po kterém převzal textilní továrnu. Navíc to byla čtvrť, kde bydleli další dobře situované rodiny, využívajíce výhody blízkosti města i rekreační zóny podél řeky. Ve dvacátých letech zde bylo korzo s říčními lázněmi, veslařským klubem i městskou střelnicí, co víc si mohli Alfred a Hermine přát. Jenže idyla netrvala dlouho. Jelikož oba byli židé, museli spolu s dcerou Susanne v roce 1938, pouhých 9 let po dostavění vily, uprchnout. Nejprve do Anglie, odtud pak do Kalifornie, kde jejich potomci žijí dodnes. Podobné příběhy nesou i další vily v okolí. A koneckonců takový osud čekal i architekta vily Ernsta Wiesnera, který uprchl do Anglie na poslední chvíli v březnu 1939.

Architekt modernista

Ernst Wiesner byl spolu s Ladislavem Fuchsem nejvýznamnějším architektem Brna. Byl předchůdcem brněnského funkcionalismu a vnesl do Brna vídeňskou modernu po vzoru Adolfa Loose. V případě Vily Stiassny modernistickým zásadám však odpovídá jen vnější podoba. Podobu interiéru si prosadila paní domu Hermine podle svého vkusu – vládne mu nábytek ve stylech různých historických epoch i zámecké vzory na textiliích, štuky i starožitnosti. Na takový styl byla z rodiny zvyklá. Ernst Wiesner se však na takovém projektu odmítl podílet a tak zakázka na interiér připadla vídeňskému architektovi Franzi Wilfertovi.

Naopak exteriér je pojat jednoduše. Strohá šedozelená fasáda dává vyniknout použitým materiálům – kamenným ostěním z hořického pískovce a spišského travertinu. Zdobí ji pouze předstupující kazetová římsa a kamenný sokl. Výraz ještě doplňovaly technické prvky jako lucerny, výklopné žaluzie a výsuvné markýzy. Budova má půdorys do písmene L – kratší křídlo bylo obslužné, vyhrazené personálu, delší pak obytné, rozdělené na spodní část, kde probíhal společenský život rodiny, a horní soukromou pro rodinu. Zatímco interiér obytné části je velmi zdobný, obslužné křídlo mohl architekt Wiesner navrhnout v souladu s exteriérem. Alespoň zde tedy mohl uplatnit tehdejší nové trendy z Vídně.

Architektonické moderně, kterou Wiesner vyznával, neodpovídal zámecký interiér

Střídání funkcí

Vila Stiassni s rozlehlou zahradou s bazénem a tenisovými kurty a s výhledem na pisárecké údolí byla velmi nákladná a na materiálech se tu rozhodně nešetřilo. Například jenom obklady z kořenové dýhy topolů vyšly tehdy na 85 tisíc korun, tedy sumu, za niž bylo možné pořídit celý dům. Cena domu se odhaduje na 6 milionů (za tuto cifru se dalo tehdy postavit 60 vilek nebo 120 obyčejných domků). A právě vilu po emigraci manželů Stiassni čekaly dramatické chvíle a střídání jejích obyvatel.

Bývaly zde ubytovávány významné státní návštěvy.

Nejprve zde gestapo zbudovalo Offizierskasino, pak zde přebývali ruští kozáci, dvakrát zde pobýval prezident Edvard Beneš a od té doby je označována jako vládní vila. Bývaly zde ubytovávány významné státní návštěvy, například první indonéský prezident Sukarno, egyptský prezident Násir či kubánský prezident a premiér Fidel Castro. V 90. letech se zde konaly konference a společenské akce a od roku 2009 patří vila Národnímu památkovému ústavu. Začala tak její rekonstrukce a od té doby slouží ke studijním a badatelským účelům. Stejně jako Centrum obnovy památek architektury 20. století COPA, novostavba, která nedávno vznikla na témže pozemku. Teprve letos byla její rekonstrukce dokončena a i s přilehlým parkem byla zpřístupněna veřejnosti.

Repliky textilií i obkladů

Důležitým zdrojem informací pro rekonstrukci byly nejen konkrétní nálezy ve vile, ale i amatérské fotografie a akvarely Hermine. Ty posloužily při tvorbě replik některých textilií, či volbě nátěrů, nahrazujících původní luxusní tapety. Například při výrobě koberce se vycházelo z fotografií, změřil se úhel, z jakého byly fotografie pořízeny, a počítačem se narovnal vzor. Barvy se odvodily z akvarelu a následně byl koberec utkán z vlny znovu. Mezi místnostmi nejsou prahy, a tak vzorek na koberci pokračuje bez přerušení celým interiérem obytné části.

Požadavek na obklady koupelen byl tedy kalibrovaný, glazovaný střep ve žlutém odstínu – dle původních, zachovaných obkladů.

Pečlivě se postupovalo i při obnově koupelen replikami dlaždic ze závodu RAKO v Horní Bříze. Původní obklady z téhož závodu se zachovaly pouze jako střepy. „Interiéry koupelen byly v osmdesátých letech rekonstruovány. Původní umyvadla byla nahrazena novodobými a keramické obklady byly nahrazeny mramorovými. Originální mýdlenky však byly odstraněny nešetrným způsobem a nebyly zachovány ani ve fragmentu. Po sejmutí nových obkladů byly na svém místě pouze úlomky střepu v původní vápenocementové, pokládkové vrstvě, tzv. buchtách. Vnitřní keramické obklady ostění mezi okny koupelen zůstaly zachovány.

V případě rekonstrukce bazénu byla barva keramických obkladů odvozena z kousku odštíplého z původního obkladu.

V případě rekonstrukce bazénu byla barva keramických obkladů odvozena z kousku odštíplého z původního obkladu.

Při rozhodování o barevném odstínu nových replik se vycházelo právě z těchto detailů,“ upřesňuje Petr Miklíček, restaurátor keramiky s licencí MK ČR, a pokračuje: „Po dřívějších zkušenostech z Vily Tugendhat byla ke spolupráci vyzvána společnost LASSELSBERGER, výrobce keramických obkladů RAKO. Úkolem bylo přiblížit se co nejvíce původní technologii výroby. Tato technologie tehdy spočívala hlavně v použití olovnaté glazury na předem vypálený, kalibrovaný střep. Vysoký lesk a pokládka beze spár dávaly tehdejším stěnám charakteristický rys, který ještě dnes můžeme spatřit v objektech nezasažených modernizací interiéru. Přitom je paradoxem, že vývoj designu v oblasti keramiky se začíná vracet k počátku minulého století a většina světových firem má ve své nabídce obkladů a dlažeb vzory, vycházející právě z jednoduchosti a dekorativnosti 20.–30. let.“

Z bazénu je výhled do zahrady i na okolní kopce.

Z bazénu je výhled do zahrady i na okolní kopce.

Požadavek na obklady koupelen byl tedy kalibrovaný, glazovaný střep ve žlutém odstínu – dle původních, zachovaných obkladů. Pro hrany stěn, vany či parapetů byly obklady vyráběny i se zaoblenou hranou, kterou bylo třeba ručně opracovávat. „Dle dobových fotografií bylo potřeba vyrobit také spodní, zakončovací obklady, které ovšem přiléhaly k podlaze ve tvaru malého požlábku. Tyto prvky v celkovém počtu cca 240 ks jsem vyrobil za pomoci silikonových forem a kombinací materiálů, které obecně nazývám moderní „stavební chemií“,“ vysvětluje restaurátor Petr Miklíček.
Podobně probíhala i rekonstrukce venkovního bazénu. I v tomto případě byla barva keramických obkladů odvozena z kousku odštíplého z původního obkladu.