Všeobecný penzijní ústav

Od purismu k funkcionalismu

V roce 1928, kdy Josef Havlíček a Karel Honzík spojili své tvůrčí síly ve společné kanceláři, měli za sebou na svůj věk bohaté praktické i teoretické zkušenosti. Měli mnoho společného především díky vizionářským idejím sdružení Devětsilu, ve kterém se v rámci Puristické čtyřky angažoval zejména Karel Honzík. Devětsilovský sborník Život už v roce 1922 publikoval texty Le Corbusiera, jehož tezemi abstraktní architektury se zaklínala nastupující generace architektů. Přechod od jednoduchých objemů „nahé architektury“ purizmu k radikálnějšímu stylu požadujícímu důslednou shodu formy a účelu lze v české architektuře pozorovat od druhé poloviny 20. let.

Projekt Všeobecného penzijního ústavu vzniká v době, kdy se funkcionalizmus na české architektonické scéně diferencuje a kdy se vlivem hospodářské krize začínají stavět standardizované domy. Někdy se také mluví o tzv. „utopickém období“ české architektury, kdy mají architekti pro nedostatek zakázek čas na teoretizování. Funkcionalizmus v obzvlášť extrémní poloze – tzv. vědecké linii – razil teoretik Karel Teige, jehož racionální přesvědčení, že architektura je především věda, se kriticky vymezovalo vůči Le Corbusierově chápání architektury jako umění. Oproti tomu Karel Honzík s Josefem Havlíčkem byli stoupenci Le Corbusierovy emocionální linie zdůrazňující hlavně plastické a umělecké kvality.

H&H

V období dlouhé a intenzívní autorské spolupráce Havlíčka a Honzíka (H&H) vzniká řada společných soutěžních návrhů a studií. Zejména návrhy domu s malými byty typu Kol-Dom či soutěžní návrh na obytný blok pro družstvo Včela korespondují s dobovými programy. Ovšem nejvýznamnější společnou prací Havlíčka a Honzíka je Všeobecný penzijní ústav (dnes Dům odborových svazů) na náměstí Winstona Churchilla. Vítězství v architektonické soutěži na stavbu budovy byl ohromný úspěch, mladí architekti H&H sice měli za sebou už řadu samostatných i společných realizací, ale museli obstát ve velké konkurenci a obhájit do té doby bezprecedentní řešení úřední budovy.

Autoři totiž obešli běžné normy státní regulační komise a zavedený požadavek půdorysu s uzavřeným dvorem. Určující charakteristikou budovy, je půdorys pravidelného kříže, orientovaný podle světových stran a vložený mezi dvě další ramena různých délek. Návrh opouštějící blokovou výstavbu byl inspirovaný dispozicemi Le Corbusierových a Perretových úředních domů, její aplikací H&H sledovali podle vlastních slov „jasný střed veškerého vnitřního života“, přehledné komunikace a co největší počet kanceláří orientovaných na volná prostranství.

Ještě radikálněji zní první věty v autorském záměru:„Zříkáme se předem zvykového, dusného, činžákového zastavění bloku, které sleduje obrys parcely, ačkoli by mělo sledovat obrys své vnitřní skladby, své vnitřní funkce. Zříkáme se předem činžákového zastavění, které by se pro vždy uzavřelo kolem nikdy nevyvětraných dvorů.“  I přesto, že vypisovatel soutěže měl na mysli tradiční kancelářský blok, zdůvodnění těchto i dalších výhod komplexu s otevřenými dvory přineslo v roce 1929 autorské dvojici vítězství. V dubnu 1932 bylo započato se stavbou a v únoru 1934 zasedli do typizovaných buněk úředníci.

Forma sleduje funkci

Přínosem křížového půdorysu Všeobecného penzijního ústavu je, že se dvojice pásů kancelářských místností protínají v hale s navazujícími schodišti a „rychlovýtahy“, čímž je maximálně využito přirozené světlo. Tato výhoda se týká schodišť, chodeb, ale především všech kanceláří, kterých je sedm set. Jejich základní variabilní modul 6,5 x 3,4m lze násobit dle potřeby do větších pracovních hal. Další kapitolu této technicky vyspělé stavby představuje důmyslná železobetonová konstrukce, pozoruhodná i přes to, že H&H museli slevit z myšlenky ocelového skeletu. K moderním prvkům patřila také kovová konstrukce oken. Realizací Všeobecného penzijního ústavu byly v Praze poprvé aplikovány další technické vymoženosti: především úplná klimatizace, jejíž zařízení v zimě sloužilo k ústřednímu vytápění a v létě vhánělo do kanceláří chladný vzduch. 

Budova byla obložena světlými rakovnickými keramickými deskami o velikosti 20 x 40 cm, které se teplem rozpínají stejně jako základní železobetonová hmota stavby. Ve své době dávalo světlé, hladké obložení úřednímu paláci oslnivý vzhled, takže budova působila v kontextu tradiční Žižkovské zástavby skutečně monumentálním, ne-li burcujícím dojmem. Je toho mnoho, co by stálo za podrobnější rozbor této emblematické architektury a stálo by jistě za to probrat detailněji i samostatnou tvorbu obou autorů poté, co jejich jedinečná spolupráce skončila.

Tuto kusou informaci o životním díle Josefa Havlíčka a Karla Honzíka, jímž Všeobecný penzijní ústav nepochybně je, zbývá jen uzavřít slovy jednoho z jejích autorů. Vývoj náročné stavby, který se od projektu do dokončení několikrát proměnil, výstižně popisuje název kapitoly Tři roky v zajetí stavby Karla Honzíka v knize Ze života avantgardy. Podle jeho slov jim realizace této velkolepé stavby přinesla renomé, ale současně své autory snad až příliš zviditelnila „důkazem viditelným ze všech výšin Prahy“ na to, aby jim po této realizaci, v pokračující krizi stavebnictví investoři házeli lano: „Na úřadech se divili, jak si troufáme přijít se žádostí. Jediné, co jsem znova a znova slyšeli: Vy jste se přece už dost vyřádili! Až nadosmrti!“ 

Josef Havlíček (1899 – 1961) – architekt, sochař, malíř, designér a teoretik. Studium architektury na ČVUT v Praze (do 1924) a na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. J. Gočára (do 1926), v jehož ateliéru pak pracuje do roku 1928. V letech 1928-36 spolupracuje s Karlem Honzíkem aj. Členem Devětsilu, Levé fronty, SVU Mánes, předsedou redakce časopisu Architekt SIA. Členem družstva Artěl. Od r. 1929 působí v CIAM. V roce 1948 se stává prvním ředitelem pražského Stavoprojektu.  

Karel Honzík (1900 – 1966) – architekt, designér a jeden z nejvýznamnějších českých teoretiků architektury 20. století. Po absolutoriu na architektuře na ČVUT v Praze se angažuje v meziválečných uměleckých spolcích (Devětsilu, Levé frontě, SVU Mánes,  ve Svazech architektů). Začínal jako architekt-projektant, představitel tzv. „umělecké“, „emocionální“ či „poetické“ větve funkcionalizmu. V letech 1928-36 má společný ateliér s Josefem Havlíčkem. Publikuje i v zahraničních časopisech. Od r. 1945 profesorem na fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze.

Společné dílo:

Mariana Serranová
Foto: Dano Veselský