Zaniklé interiéry sedmdesátých let

15. prosince 2016

Partneři sekce:

V období sedmdesátých let vzniklo několik pro Prahu významných budov. V té době byla vypsána vyzvaná soutěž na ověřovací studii pro umístění mezinárodního luxusního hotelu.

Projektové ateliéry byly vyzvány na zpracování studie na prostor nábřeží v ukončení Revoluční třídy, dále náměstí Curieových proti Právnické fakultě a konečně i na prostor pomníku Františka Ferdinanda na Smetanově nábřeží. První cenu získali architekti Jan Bočan a Jan Šrámek za řešení hotelu na konci Revoluční třídy.

Přesto byla zahájena projekce hotelu InterContinental, který zpracovávala skupina architektů pod vedením architekta Karla Filsaka. Aby ateliér Jana Šrámka necítil křivdu, že přišel o práci, byl přizván na řešení vnitřních prostorů spolu se známou skupinou z Bruselské výstavy Františka Cubra a Zdeňka Pokorného. Ateliér Jana Šrámka navrhl většinu vnitřních prostorů ve složení Jan Bočan, Zdeněk Rothbauer, Oldřich Novotný a Zbyněk Hřivnáč.

Jednalo se o vstupní halu, coctail bar, snack bar, takzvané lovecké salonky, kongresový sál včetně šatny v suterénu, hotelové pokoje a v nejvyšším patře restauraci Zlatá Praha včetně venkovní terasy.

Obdiv brutalismu

František Cubr se Zdeňkem Pokorným navrhli zbývající vnitřní prostory jako Interconti club, vinárnu Mazhaus, prezidentské apartmá, primátorský salonek a restauraci Cechovní síň. Řešení vnitřních prostorů tehdy znamenalo navrhnout nejen tvary a materiály, ale dotáhnout vše až do nejmenšího vybavení.

Tato práce nám nebyla zcela cizí, měli jsme v té době obdobnou zkušenost z budov našich dvou zastupitelských úřadů v Londýně, New Delhi a ve Stockholmu, kde bylo rovněž nutné navrhnout a nechat vyrobit jako originál veškeré zabudované i mobilní interiérové zařízení, protože na českém trhu se sériové zařízení pro společenské prostory nevyrábělo a na nákup ze zahraničí byla cizí měna pro tento účel nedotknutelná.

Jak poznamenal Jan Bočan, vytvářeli jsme návrhy na vše, na co neprší. Obdivovali jsme LeCorbusiera a související brutalismus, který jsme převáděli i do forem mobilních zařizovacích předmětů, stejně tak, jak se formovala i vlastní budova. Vznikla tak jednota výtvarného projevu vnitřního i vnějšího výrazu architektury. Byla navržena celá řada unikátních sedacích a stolových předmětů, originálních svítidel a interiérových doplňků, které byly vytvořeny ve spolupráci s vynikajícími českými umělci.

Banalita let devadesátých

Je samozřejmé, že zařízení hotelu nepřetrvá věčnost, proto jsme v devadesátých letech byli sice nejprve přizváni k revitalizaci hotelu, vše ale dopadlo poněkud jinak. Podařilo se realizovat terasu, navrhnout nová úniková schodiště a fitness, které již realizováno nebylo.

Vzhledem k tomu, že došlo k neshodě s panem architektem Filsakem, byly ostatní práce na revitalizaci vnitřků převedeny na architekta Karla Koutského, který byl v té době vedoucím ateliéru po Karlu Filsakovi. Vznikl tak přistavěný bazén a posléze i dnešní podoba interiérů budovy, kterou navrhla spolupracovnice Karla Koutského, architekta Leníčková.

Nadstandardní vztahy ředitelství hotelu a jisté italské interiérové firmy měly jistě velký vliv na utváření nové podoby vnitřků budovy, a tak původní velmi výrazný a jednotný charakter zcela vymizel. Nahradilo jej banální mobilní i vestavěné zařízení bez souvislostí s vnějším výrazem brutalistické architektury.

Ještě jeden malý dovětek: Když architekt Karel Filsak dojednával s americkým investorem, jak řešit vnitřní prostory, byl názor investora takový, že by bylo dobře, aby některý prostor byl jako vnitřek lodi na moři a jiný zase jako barokní palác. Nebylo jednoduché přesvědčit, že česká architektura umí pro americké turisty přinést zážitek z prostorů vytvořených romantickou, ale moderní a originální formou.

„Lovecký“ salonek