Znovuzrozená vila Tugendhat

Nejkrásnější dům architektonické moderny u nás. Nejunikátnější technická řešení. Nejdražší vila předválečného Československa. Dům s nejpohnutějším osudem. Vila Tugendhat v Brně. Toto je příběh její rekonstrukce, díky níž opět září v Černých Polích bílý klenot moderní architektury.

Prudké stoupání směrem do ulice Černopolní náhle zvolní. Ulice se rozlije do delty nevelkého náměstí a doprava se prakticky okamžitě zklidní. Zvuky hlučných tramvají zůstaly hluboko v údolí. Mezi historizující zástavbou brněnských městských vil upoutá pozornost spíše svou nenápadností a neokázalostí. Bílé plochy, jasně definované horizontály kopírující vrstevnice svažitého pozemku. A spousta místa – dům si neuzurpuje celou parcelu, naopak, nechává ulici dýchat. Je tak jiná, přesto všem známá.

Napsat cokoli nového o nejslavnější moderní stavbě u nás je zhola nemožné. Její příběh je dostatečně známý, její konstrukce se vyučuje na odborných školách a její osud naopak přitahuje pozornost i lidí, kterým je jinak architektura ukradená. Přesto stojí za to si ji připomenout.

Rodinná historie
Fritz Tugendhat (1895–1958) a jeho manželka Greta (1903–1970) pocházeli z německých židovských rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci. Tugendhatovi byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren Feldhendler et Co. a Max Kohn. Ještě před sňatkem požádali Ludwiga Miese van der Rohe o projekt rodinného domu. Mies přijel do Brna v září 1928 a okouzlen exkluzivní stavební parcelou, která skýtala nádherný výhled na historické panoráma Brna, zakázku přijal. „Viděli jsme nejdříve půdorys jedné obrovské místnosti s jednou okrouhlou a jednou volně stojící stěnou. Pak jsme si všimli malých křížků v pětimetrových odstupech. Zeptali jsme se: Co je to? Načež Mies zcela samozřejmě odpověděl: To jsou železné podpěry, které ponesou celou stavbu. Tenkrát nebyl ještě postaven žádný soukromý dům se železnou konstrukcí. Není divu, že jsme byli překvapeni. Přesto se nám plán velice líbil,“ vzpomíná Greta Tugendhat. Mies, překvapen vysokou úrovní brněnské architektury a stavitelství, pak neváhal realizaci svěřit do rukou zdejší stavební firmy (brněnské firmy bratří Artura a Mořice Eislerových).

Lokalita v brněnské rezidenční čtvrti Černá Pole byla předem daná, neboť pozemek byl v sousedství vily Gretiných rodičů, takzvané Löw-Beerovy vily. Stavět se začalo v létě 1929, stavba byla hotova za čtrnáct měsíců. Po dokončení interiérů se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Hanou, Ernstem a Herbertem, do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely.

Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. K radikálním stavebním změnám došlo ve čtyřicátých letech minulého století, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel koncernu Klöckner-Werke v Brně. Ten dal například zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí a průchod na horní terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiérech.

Při osvobozování Brna Rudou armádou v dubnu 1945 se na devastaci domu podepsal jezdecký oddíl maršála Malinovského. Od srpna 1945 do června 1950 ve vile působila soukromá taneční škola profesorky brněnské konzervatoře Karly Hladké. V říjnu 1950 byl objekt převeden do vlastnictví československého státu. Pak sloužil jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, a to až do konce sedmdesátých let.

První zásadní komplexní obnova a rekonstrukce vily proběhly v letech 1981 až 1985 – sice podle kvalitního projektu, leč zcela v duchu normalizační pracovní morálky. Výsledkem byl podivný polotovar, který si sice zachovával genia loci mistrovského díla, dlouhá léta podivného hospodaření se však podepsala na neodborných zásazích v interiéru, znefunkčnění unikátních technologií a celkovém zanedbání této kulturní památky.

Fénix z popela
Pokud jste měli to štěstí a navštívili jste tento fenomenální dům v minulosti, nebylo jednoduché najít si k němu vztah. Neodborné zásahy spíše zvýraznily jednoduchost, ba až neosobnost architektova řešení. Unikátní Miesův koncept volného plánu (plan libre) byl tématem diskusí už v době vzniku vily. Je možno ve vile Tugendhat bydlet? Tuto otázku vyslovil historik umění Justus Bier už v roce 1931.

V polovině devadesátých let byla tedy vila už jen stínem své někdejší slávy, místo symbolu prosperity meziválečného Československa a progresivních myšlenek se stala spíše místem rozpadu a rozkladu. Skutečnost, že v ní došlo k faktickému stvrzení rozpadu společného státu v roce 1992, tento dojem jen potvrdila.

Plány na zásadní rekonstrukci se objevily až poté, co byl stav konstrukce posouzen jako havarijní. Jako tolikrát v minulosti, i ve 21. století byla příčinou kontroverzí a svárů. Veřejná soutěž na její rekonstrukci byla několikrát zpochybněna a až následné potvrzení jejích výsledků umožnilo přistoupit k zásadní obnově kulturního dědictví.

Vědecká rekonstrukce
Cílem obnovy bylo navrátit stavbu do podoby pokud možno nejbližší třicátým letům minulého století. Stavební zásahy se zaměřily na sanaci zchátralé konstrukce a obnovu některých technologií.

Podle popisu Karla Říhy ze společnosti Amos Design, která zvítězila v soutěži na realizaci interiéru, se rekonstrukce týkala především odstranění pozdějších stavebních zásahů, obnovy zachovalých původních prvků a nábytku a vytvoření replik původních kusů. Obnově předcházely důsledný průzkum všech dostupných materiálů – dobových fotografií, projektových podkladů uložených v muzeích, jako je například newyorské MOMA, dostupné literatury – a kontakty s rodinou původního majitele nebo architekta. V rámci průzkumu se architekti vydali na mnohé stavby Miese van der Rohe po Evropě a USA. Pak architekti připravili rozsáhlou výrobní dokumentaci, na jejímž základě byla realizována výroba. Bylo nutno zhotovit množství replik zámků a pantů a dílů pro kompletaci skříní, stolů nebo skříněk. Byly přitom využity pouze původní materiály – laťovky, překližky nebo speciální dýhy. Nikde nebyl použit soudobý deskový materiál běžně užívaný k výrobě nábytku; dobové technologie byly použity i při spojování materiálů. V interiéru se rovněž uplatnily materiály jako stoprocentní zinkový plech, masivní ocel, chrom, pružná trubková ocel, mosaz, ručně vydělané kůže, pergamen, opaxit, černé sklo, křišťálové sklo, gumové a kožené popruhy, zelený mramor, textilní potahy a pochopitelně množství dřevěných materiálů a evropských a tropických dýh.

Pro finální úpravu dýhy z javoru, palisandru, hrušky, buku, dubu, zebrana či makasaru byl stejně jako v době výroby původního nábytku použit syntetický olej s alkydovými pryskyřicemi, speciálně vyrobený dle dobových receptur pouze pro potřeby rekonstrukce. Původní materiál posloužil i pro čalounění pohovek, postelí či dalších čalouněných částí interiéru. Svoji renesanci v nábytkovém průmyslu zažily juta, koňské žíně, africké trávy nebo klasické kovové pružiny. Mnohdy se ukázalo, že profese, kterých bylo pro realizaci interiéru potřeba, jsou dnes již zapomenuté.

Dobrodružství s kruhem
Zásadní událostí se stalo navrácení kruhové jídelní makassarové stěny do objektu vily. Tato stěna zmizela z objektu za druhé světové války, v roce 1940, a byla považována za zcela ztracenou. Historik umění Miroslav Ambroz oznámil v roce 2010 nález části této stěny v jedné frekventované brněnské budově, v níž 70 let sloužila rozebraná jako stěnový obklad v menze. Panely bylo proto nutno sejmout, restaurovat, doplnit novými částmi a vrátit na původní místo, kam patří. „Použité panely ročně viděly tisíce lidí a nikdo si této souvislosti nevšiml,“ říká Karel Říha, ze společ­nosti Amos Design, „I pro rodinu Tugendhatových šlo o mimořádný zážitek, když zjistili, že stěna je opět na svém místě.“

Kovový originál
Ve vile je nyní po rekonstrukci umístěn kovový nábytek v původním provedení z roku 1930, jaký žádný soudobý výrobce nevyrábí a jaký ani nelze nikde koupit. Protože řada židlí a stolků vznikla ve stejném roce, kdy byla vila stavěna, případně byla navržena přímo pro vilu, jednalo se o prototypy, které byly různě upraveny již v letech před druhou světovou válkou. Většinou z konstrukčních a uživatelských důvodů – nábytek v té době nebyl testován ve zkušebnách, takže nebylo možné dopředu zjistit jeho skutečné vlastnosti a výdrž.

Úpravy nábytku pokračovaly i po druhé světové válce. Pro rekonstrukci vily byly zpracovány zcela nové výrobní výkresy s odkazem na původní Miesovu dokumentaci, existující původní židle a křesla. Významná část původního kovového nábytku (Barcelona, otoman, křeslo Brno, stůl Dessau, chaise lounge, stůl MR) je ve vlastnictví Muzea města Brna, rodiny Tugendhatových a rodiny dědiců Miese van de Rohe. Nábytek byl fyzicky změřen, obkreslen, důsledně rentgenován, byly dohledány původní obecné výkresy. Šlo vlastně o podrobné výkresy, které měly pomoci vrátit nábytek v měřítku 1 : 1 do stavu v době jeho vzniku, o důkladný průzkumný materiál, ale zároveň i o unikátní výkresy porovnávající současnou a původní výrobu kovového nábytku.

Třípodlažní vila, osazená ve svahu, je orientovaná na jihozápad. Z ulice se do ní vstupuje přes třetí podlaží, kde je průchod na horní terasu, vstupní hala, pokoje rodičů, dětí a vychovatelky s příslušenstvím. Samostatně je přístupný byt šoféra s garáží. Prostřední (druhé) podlaží tvoří především hlavní obytný a společenský prostor se zimní zahradou a terasou, jakož i kuchyň s příslušenstvím a místnosti pro personál. Ve spodním, prvním podlaží je technické zázemí vily.

Technologie jako unikát
Jednotlivé kusy nábytku či makassarová stěna jsou však jen části skládanky jménem Vila Tugendhat. Dům je potřeba zažít. Jen tak zjistíte, jak geniálním řešením je třeba mléčné sklo tvořící stěnu vstupní části. Jedině osobní návštěva vám ukáže třeba umyvadlo ukryté ve vestavěné skříni nebo vysoko umístěná okna v koupelně s táhly umožňujícími „dálkové ovládání“. Nebo geometrickou zimní zahradu, která kdysi tvořila zelenou stěnu prosklené obývací části vily. Ikonický otevřený prostor prostředního podlaží s onyxovou stěnou ozářenou sluncem, která dům proslavila. Obrovská okna, která s tichým bzučením zajedou do suterénu a otevřou obývák zahradě a v suterénu motor s převody, který ovládání oken umožňuje. Nejnižší podlaží, rozlehlé jako průměrný rodinný dům, kde se pamatovalo na sklad zahradního nábytku i úkryt kožichů před moly. Strojovnu vzduchotechniky s unikátním přírodním filtrem, který zbavoval ohřátý vzduch olejového odéru. Propad na uhlí, mechanické ovládání technologií, topná tělesa v podobě chromových trubek, decentně přikrčená pod velkoformátovými okny. Kuchyňský výtah, tmavou komoru… Výsledkem rekonstrukce vily Tugendhat je stav interiéru, který se maximálně přiblížil vzhledu z roku 1930 a který je v podobném měřítku svou detailností a důsledností v rekonstrukci moderní architektury dvacátého století zcela výjimečný. Návštěvníkům tak interiér dokáže zprostředkovat návrat v čase, do roku 1930, kdy vila byla dokončena. Až se budete objednávat na návštěvu (je potřeba s dvojměsíčním předstihem!), klidně si, milí pánové, oblékněte oblek s vestou a do ruky vezměte vycházkovou hůl. Dámy ať neváhají a klobouk doplní stylovou kabelkou. Vila Tugendhat je návrat v čase, kdy se život domů, stejně jako život lidský, nepočítal na vteřiny.

Matej Šišolák
Foto: De Sandalo, David Židlický pro Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat, Brno

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.