Zrcadlo moderní architektury

Brněnský výstavní areál byl mnohokrát popsán a oceněn mnoha českými i zahraničními architekty, novináři i historiky dějin umění jako unikátní urbanistický a architektonický celek, který si po celou dobu své existence zachoval zvláštní charakter a vysokou výtvarnou a uměleckou hodnotu. Snad nejlépe to vystihla renomovaná historička architektury paní Radka Valterová při příležitosti udělení Ceny Vladimíra Karfíka za architekturu novostavbě pavilonu E v roce 1993: „Brněnské výstaviště v sobě odráží vývoj moderní české architektury.“

Založeno v roce 1928 při příležitosti Výstavy soudobé kultury stalo se okamžitě symbolem vítězství funkcionalizmu u nás a dlouho žilo z této tradice. Teprve na sklonku 50. let bylo doplněno první poválečnou stavbou s lehkým obvodovým pláštěm zavěšeným na administrativní budově a pak vznosnou ocelovou konstrukcí pavilonu Z. Další vstupy už nebyly sice tak pronikavě nové, přesto dále držely krok s vysoce nasazenou úrovní areálu. Dnes se ale podívejme na jeho kvality také z hlediska stavebního. Brněnské výstaviště je totiž mimo jiné významným dokumentem o rozvoji českého stavitelství.

Zastavme se tedy u několika objektů, které tento vývoj dokumentují.

Především je to nejrozsáhlejší a asi nejvýznamnější stavba Výstavy soudobé kultury – Obchodně-průmyslový palác, dnes pavilon A (J. Kalous, J. Valenta). Vítěz soutěže Josef Kalous předal realizaci budovy Jaroslavu Valentovi. Ten změnil původně navržené půlkruhové nosné oblouky a dal jim tvar řetězovky. Jako statik totiž zvolil tvar bezmomentové konstrukce v souladu s vlastnostmi materiálu, ze kterého byly vyrobeny – totiž železobetonu.

Jednu změnu proti Valentovu projektu však realizátoři udělali. Jím navržená ocelobetonová táhla spojující v podzemí paty řetězovkových oblouků jsme při realizaci podzemních kolektorů v 70. letech nenalezli. Měla eliminovat vodorovné síly klenebního účinku oblouků. Asi se – jako vždy – šetřilo, ale drobné trhlinky (podle pamětníků) údajně vzniklé ve vrcholcích oblouků po odbednění způsobily řadu starostí projektantům a realizátorům. Pavilon však bez problémů stojí dodnes a podle stavebních průzkumů je v dobré technické kondici a u vystavovatelů velmi oblíben.

Jinou významnou stavbou v areálu výstaviště je palác B.V.T., dnešní pavilon G (B. Čermák, 1927–1928). Původně byl navržen jako stavba kombinovaná ze železobetonu, cihel a dřeva. V roce 1957 byla dřevěná křídla stržena a nahrazena železobetonovou konstrukcí se skleněnými výplněmi (J. Luc). Nejzajímavější částí celého komplexu je věž (46 m) s podvěžím. Její konstrukce jakoby předurčovala dnešní oblíbený princip výškových staveb – nosného železobetonového jádra s deskou na vrcholu, na které je pomocí ocelových táhel zavěšena fasáda. Jako podle učebnice, betonová část je namáhána tlakem, ocelová tahem. V nosném centrálním pilíři je umístěn výtah a po vnější straně jsou do něj spirálovitě vetknuty schody na vyhlídkovou plošinu. Po obvodu schodiště jsou umístěna kluzná ložiska, která drží ocelová táhla fasády. Když jsem v roce 1957 pracoval jako student u architekta Gahury, vyprávěl mi, jak po návštěvě Zlína doprovázel Le Corbusiera také po brněnském výstavišti. Ten se stále vracel k věži pavilonu G a s velkým uznáním studoval její konstrukci a skicoval si detaily kluzných ložisek fasády.

Věž ale byla první částí objektu, kterou bylo nutno rekonstruovat. V roce 1958 byl totiž původní lehký výtah v šachtě nosného jádra nahrazen svižnějším, ale těžkým rychlovýtahem. Brzdné síly při zastavování způsobily, že robustní kabina fungovala jako beranidlo a zarážela betonový dřík hlouběji a hlouběji do podloží. Dilatační spára mezi fasádou a podvěžím brzy zmizela, obvodový plášť se opřel o desku střechy a začal se deformovat, skleněné výplně praskaly, vypadávaly z rámů a plachtily prostorem. Celý plášť musel být sňat a rekonstruován.

Ale ani ostatní části stavby neměly dlouhého trvání. Hlinitanový beton, který byl použit při stavbě původních křídel, způsobil, že se konstrukce deformovaly a obě křídla musela být v roce 1989 asanována. Celý pavilon byl pak na základě studie odboru hlavního architekta (Z. Műller, J. Stříbrný) rekonstruován podle projektu atelieru Rudiš + Rudiš (V. Rudiš, Z. Vydrová, M. Rudiš, J. Opatřil). Přestavba byla natolik úspěšná, že obdržela v roce 1996 ocenění Grand Prix Obce architektů za nejlepší realizaci.

Mimořádné realizace však nevznikaly v areálu brněnského výstaviště pouze v období funkcionalizmu. V 50. letech, které zrovna nepřály moderní architektuře, zde bylo realizováno několik pavilonů pro první československý mezinárodní strojírenský veletrh.

Mezi nimi vyniká zejména největší stavba v areálu – pavilon Z (Z. Denk, Z. Pospíšil, M. Steinhauser, Z. Alexa, 1958–1959). Původním záměrem bylo ukončit touto rozsáhlou stavbou (asi 290 000 m³) celou zástavbu na výstavišti, proto jeho poloha tvoří dominantu dvou ze tří nejvýraznějších kompozičních os celého konceptu.

Základnu objektu tvoří třípodlažní kruhový tambur o výšce téměř 18 m a průměru 120 m. Centrální kruhový prostor je zastřešen kopulí ve tvaru vrchlíku koule s lucernou o průměru 92 m a výšce přes 46 m. Základní tambur je proveden jako železobetonový skelet, kopule je vytvořena z ocelových trubek, spirálově tvarovaných ve dvou směrech proti sobě. Ty jsou pak v průsečících svázány s vodorovnými kruhovými prstenci pomocí ocelových třmenů. Jako krytina celé báně byl použit hliníkový plech v kombinaci se sklem.

Celá konstrukce byla navržena (F. Lederer) na základě propočtu kombinovaného s měřením deformací postupně zatěžovaného modelu 1 : 25.

Flexibilita kopule a zejména její deformace působením tepelné roztaživosti ocelových prutů (centrální bod lucerny se v průběhu dne ohříváním východní a západní části sluncem posunuje až o 70 cm) způsobila postupné uvolňování spojovacích třmenů. Po prověření statiky celé konstrukce počítačem (které v době vzniku pochopitelně nebylo možné) bylo v roce 1989 rozhodnuto o celkové rekonstrukci a statickém zajištění kopule. Ta je dnes v dobrém technickém stavu a stále si drží světový rekord v nejnižší váze velkoprostorového zastřešení – 93 kg/m² zastřešeného prostoru.

Tolik tedy alespoň o třech význačných stavbách v areálu brněnského výstaviště, které svým způsobem dokumentují i vývoj československého a českého stavitelství. Podobných příkladů by se dalo v tomto areálu najít ještě mnoho, namátkou zmiňme Fuchsovu stavbu pavilonu Morava, Gočárův pavilon Akademie výtvarných umění, Krohův pavilon Antropos, Janákův pavilon Uměleckoprůmyslové školy v Praze, Králíkovo kino s kavárnou, první biofasádu v Československu na pavilonu Obchodní komory, zavěšené ocelové konstrukce na pavilonech Škoda a Vítkovice a mnoho dalších. Však také Brněnský výstavní areál je snad největším střediskem celostátně oceněných stavebních realizací.

A co budoucnost? V současné době se zpracovává nový koncept rozvoje brněnského výstavního areálu jako příprava pro novou výstavbu. Přejme si, aby byla stejně úspěšná jako ta dosavadní a přinesla českému stavitelství řadu nových myšlenek a realizací.