Gaetano Pesce: Dnešní architektuře chybějí emoce

Gaetano Pesce, designér a architekt italského původu žijící v New Yorku, otevřeně tvrdí, že ho většina současné architektury nudí. Místo opakujících se abstraktních forem globalizujícího stylu používá organické tvary, výraznou barevnost, hravé formy a neobvyklé materiály. „Architektura se má lidí dotýkat. Má reflektovat specifika místa, kde stojí. Zanechat emoci, zprostředkovat otevřený názor architekta,“ říká se zanícením temperamentní tvůrce.

Vaše projekty realizujete v několika zemích. Měníte svůj přístup k tvorbě podle tamních specifik?
Vaše otázka se dotýká jednoho z nejvážnějších problémů tvorby. Je to základní otázka, kterou si musí vyřešit každý architekt či designér. Například funkcionalismus před téměř sto lety tvrdil, že architektura může být kdekoliv na světě totožná – a zbavil ji všech „nadbytečných“ prvků a ponechal jen prvky vyplývající ze samotné funkce architektury. Ale podívejme se na konkrétní příklady: Daniel Libeskind, autor známého Židovského muzea v Berlíně, dostal o několik let později nabídku navrhnout Muzeum moderního umění v Denveru v Coloradu. Obě díla mají společné prvky, přestože židovská kultura je zcela odlišná od kultury v Coloradu.

Jsem zastáncem toho, že architekt má přistupovat ke každému dílu od samého počátku individuálně a plně reflektovat nejen požadavky klienta, ale i kulturní kontext. Opakovat můžeme dekoraci, ne architekturu – ta má podstatně hlubší poslání. Základním problémem současné architektury je vyjádřit podstatu místa, do něhož vstupujeme. Když se podíváme na budovu, měli bychom cítit, že je berlínská, denverská nebo dubajská.  

Takže nejste zastáncem funkcionalismu, který toto celosvětově nastartoval?
Funkcionalismus byl významným krokem ve vývoji architektury a ukázal, že se dá osvobodit od mnoha vžitých názorů na architekturu. Dnes už ale nemá svoje opodstatnění.

Je tedy potřeba vrátit se ke zdrojům kultury jednotlivých zemí?
Ano, do určité míry jde o návrat ke kulturní identitě. Dnes se mnoho cestuje po celém světě. Když vyjdu z letiště a rozhlédnu se, nic mi nenaznačuje, kde vlastně jsem. Současný svět je globalizovaný, a to ve všech ohledech – včetně architektury. Pro jednotlivé kultury to znamená jejich postupný zánik. Ztrácejí se zvyky, jazyk, kultura a typický způsob života, krajinná a národní specifika. A to je nenapravitelná škoda. Jsem-li architekt nebo někdo, kdo má možnost se tvořivě vyjádřit, nesmím promrhat šanci rozvíjet identitu města a měl bych se nechat inspirovat geniem loci.

Myslíte si, že v tvorbě v jednotlivých zemích nebo v masově produkovaném designu lze využít i jazyk archetypů, které jsou v každé zemi vnímané stejně?
Měly by se využívat spíše lokální výrazové prostředky a proporce. Při tvorbě by však architekt neměl přistoupit na všechno. Pokud se jeho přesvědčení liší od požadavků klienta, měl by svůj názor na problém vyjádřit.

Pokud tuto možnost nemá, neměl by ho řešit raději vůbec. Když Norman Foster stavěl pro Dubaj výškovou věž Index a měl říct, co bylo na projektu nejnáročnější, odpověděl, že vyřešit cirkulaci lidí v objektu. Měl totiž postavit věž, v níž se dá co nejsnáz dostat do každé části budovy. Zároveň však musel striktně oddělit dvě podlaží pouze pro ženy. Připadá mi hrozné, že respektovaný architekt jeho jména a společenské síly přistoupil na podmínku, která omezuje ženy ve využívání budovy, aniž by vyjádřil svůj nesouhlas.

Jaké jsou další klíčové problémy, jimž se dnes architektura musí věnovat?
Podívám-li se na konkrétní budovu, většinou nic necítím. Nedokážu ani rozpoznat, jestli je to kancelářská budova, obytný dům nebo fabrika. Myslím si, že velkou výzvou, kterou architekti bohužel ignorují, je vyjádřit ve výrazu náplň a specifičnost budovy. A když je třeba, klidně i jinými výrazovými prostředky, než je běžně vidět na současných budovách. V architektuře je příliš mnoho abstrakce a málo expresivity. Stojíme před úkolem navrátit architektuře její schopnost výrazu.

O čem by architektura kromě vyjádření své funkce a zhmotnění genia loci mohla hovořit?
Může vyjadřovat politické, sociální a osobní přesvědčení architekta. Když jsem před dvaceti pětadvaceti lety vyučoval na fakultách architektury v New Yorku a Štrasburku, říkal jsem studentům: Představte si, že máte navrhnout justiční palác v Moskvě. V tu dobu bylo Rusko pověstné represivním režimem. Studenti se nemohli v návrzích vyhnout osobnímu vyjádření, jestli s režimem souhlasí, nebo ne. Architektura je prostředkem vyjádření osobního přesvědčení architekta a je škoda – nejen pro architekta, ale i pro kvalitu díla –, pokud se této možnosti architekt zřekne.

Proto je tak fascinující Corbusierova kaple v Ronchamp; vyjadřuje neskutečnou spiritualitu Corbusierovy osobnosti. Je o to zajímavější, že v předcházejících fázích tvorby byl iniciátorem přísně funkcionalistického stylu. Když děláte kostel a chcete svoji práci dělat upřímně, nemůžete se vyhnout vlastní výpovědi o vašem chápání víry a spirituality.

Architekt vnáší do tvorby i svoji individualitu. V tvorbě se projeví nejen jeho názor, ale i temperament, vkus, přirozené tendence k určitým tvarům, barvám a řešením. Ve vaší tvorbě je mnoho organických tvarů. Vzpomínáte si na něco z vašeho dětství a prostředí, co tyto tendence ovlivnilo?
Ano. Mnozí tvrdí, že moje výrazové prostředky mají něco společného s vařením, tvorbou jídla v kuchyni. Podobně jako v kuchyni, i já v tvorbě mísím dohromady několik elementů. Vaření chce určitou míru hravosti a zvědavosti a vzniká při něm mnoho překvapujících výsledků. Nebráním se tomuto přirovnání. V mé kuchyni používám netypické ingredience, materiály, které jsou známy spíše z jiných oblastí průmyslu. Inspiruje mě příroda – neustále se mění do překvapujících forem a v každé fázi je nádherná.

Pracujete s kaučukem, gumou, pryskyřicí. Spolupracujete s vědeckými institucemi, které zkoumají vlastnosti materiálů, abyste mohl optimálně využít jejich přednosti?
Několikrát jsem měl možnost spolupracovat s chemickými společnostmi, které právě vyvíjely nové materiály. Při výzkumu se často stává, že vznikne nový materiál, jehož optimální využití není dopředu jasné a je třeba ho vyzkoušet. Párkrát se mi podařilo najít nečekané uplatnění pro tyto materiály.

Většina lidí má pocit, že chemická výroba není dobrá. Ale chemickým produktem je téměř všechno okolo nás – od našich bot přes nábytek, textilie až po stavební materiály. Není účelem nevyužívat produkty chemické výroby, ale vyrábět je s minimálními vlivy na životní prostředí a využívat je šetrně a správným způsobem. Myslím si, že kdybychom nepokračovali ve vývoji nových materiálů, mohli bychom se ukrátit i o mnohá ekologicky šetrná a zároveň pro další vývoj užitečná řešení.

Vaše tvorba je organická a plná neopakovatelných forem. Architektura a design kolem nás je pravoúhlá a minimalistická. Vypadá to, jako byste byl těmito převládajícími ­formami už unavený.
Neustálé opakování strohých forem je příliš nudné a považuji to za negativní jev. Náš způsob života a komunikace není abstraktní, je plný obrazů. Proto by se i architektura měla změnit a začít používat expresivnější výrazové prostředky, určitou obraznost.

Architektura a design by se tak více přiblížily vnímání svých uživatelů. Člověk potřebuje pro plnohodnotný život více emocionálnosti a smyslového vnímání.
Architektura nesmí být indiferentní. Musíme z ní mít pocit, že se jí chceme dotknout, že ji chceme zakusit, pochopit, nechat se do ní vtáhnout. Na rozdíl od toho je většina naší architektury strnulá, chladná a odměřená.

Před dvěma lety mě požádal jeden pár, abych jim navrhl dům na jihu Itálie v nádherném prostředí olivového háje. Rozhodl jsem se, že nejlepším vyjádřením jejich vztahu k architektuře bude, když se inspiruji jejich portrétem. Když se podíváte na jejich dům, nevidíte abstraktní formy, ale vyjádření dvou individualit, ženy a muže v jednom celku. Jedna část je emocionální, druhá racionální, jedna veselá a hravá, druhá seriózní. Je to částečně vtip, ale pokoušel jsem se takto hledat nové zkušenosti a možnosti vyjádření. Snažím se, aby architektura oslovovala a rozmlouvala.

Jak jste popisovali ženské a mužské charakteristiky domu, napadlo mě, že vaše tvorba má více ženských prvků.
Ano, uvědomuji si to. Dnešní architektura je dogmatická, často totalitární, strnulá, chladná a nic neříkající. Jak může mít jedna budova tisíce stejných oken v pravidelném rastru, když za každým z nich žije nebo pracuje jiný, neopakovatelný člověk? Je smutné, jestli je tohle obraz dnešní společnosti. Dnešní technologie nám dávají svobodu tvorby. A ta je doménou ženské mentality – senzuální, elastické, barevné, organické. Mužská mentalita je spíš dogmatická, vážná, odměřená, abstraktní, bez barvy a tvaru. A to je mi cizí.

Mám pocit, že právě v tomto období stojíme v architektuře před významným krokem – musíme se snažit, aby architektura činila lidi šťastnými, aby nás naplňovala radostí a optimismem, pocity, které dosud, bohužel, v architektuře chyběly.

Gaetano Pesce (* 1939, La Spezia, Itálie) Studoval na Fakultě architektury Benátské univerzity. Žil v Padově, Benátkách, Londýně, Helsinkách, Paříži a od roku 1980 žije v New Yorku. Pesce učil na prestižních institucích v Americe i zahraničí, například na Cooper Union v New Yorku; 28 let je členem fakulty v Institut d‘architecture et d‘etudes urbaines ve Štrasburku. Pesce pracoval i v Itálii, Německu, Belgii, Japonsku, USA nebo Brazílii – to ovlivnilo internacionalismus jeho přístupu. V roce 1993 získal významnou cenu Chrysler Award for Innovation and Design. V roce 1996 byl Pesce poctěn retrospektivou svého díla v pařížském centru Georges Pompidou. Za více než 40 let praxe Pesce pracoval na zakázkách v architektuře, urbanistickém plánování, interiérovém a výstavním designu, industriálním designu a publikování. Pesceho práce popsal kritik architektury Herbert Muschamp jako „architektonický ekvivalent brain­stormingu“. Všeobecněji je Pesceho práce charakterizovaná diverzifikovanými sériemi, dvojitou užitkovostí objektů a architektury, kreativním používáním barev, politickou dimenzí projektů, teorií a praxí „poorly made“ (špatně vyrobeného), provokativností, použitím a zdokonalováním syntetických materiálů, teorií ženskosti. Práce Gaetana Pesceho pro svůj inovativní charakter a nekonvenční duch vyvolává rozruch a kontroverzní odezvy. Mezi Pesceho nejznámější zakázky patří projekty pro Les Halles (1979) a přetvořený Lingotto Fiat Factory v Turínu (1983), Children‘s House pro Parc de la Villette v Paříži (1985), Hubinův apartmán v Paříži (1986), Organické budovy v Ósace (1989-1993), galerie Mourmans v Belgii (1994) a Shumanova rezidence v New Yorku (1994).

Martina Jakušová
Foto: ateliér Gaetana Pesceho, Dano Veselský

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.