Lucie Koldová: Realizace vlastních snů

Ačkoliv je čerstvou absolventkou ateliéru designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, leckteré realizované návrhy Lucie Koldové se už staly téměř ikonami českého současného designu. Svěží tvůrčí nápady dokáže precizně zpracovat a také prosadit. Sejít se a pohovořit o její tvorbě jsme však mohly pouze virtuálně, neboť tato mladá designérka nyní žije a pracuje v Paříži.

Co vás do francouzské metropole přivedlo?
Dostala jsem v létě příležitost pracovat v prestižním velkém studiu u izraelského designéra Arika Levyho. Je pro mě experimentátorem s materiály i koncepčním umělcem. Na podzim jsem zamířila do Paříže a nasávám tamní styl a atmosféru.

Liší se nějak tamní designérská praxe od té v Česku?
Dokážu srovnávat prozatím jen ze svých malých zkušeností. Principy a postupy navrhování má každý vlastní, důležitá je komunikace a zpětná vazba, která posouvá projekty rychle dopředu. To funguje asi všude podobně. Řeší se tu často velké projekty s tou největší precizností, ale s jakousi lehkostí, která možná u nás doma někdy chybí.

Vaše návrhy v sobě jistou lehkost i preciznost mají. Například jeden z nejnovějších produktů, který byl nyní představen na lednovém prestižním veletrhu Maison et Objet v Paříži a vloni na pražském Designbloku, je vtipný a praktický Treasury Table, stůl pokladů. Jak vznikal?
Tento stůl s průsvitnou deskou a různými šuplíky k přehlednému ukládání všeho potřebného byl poprvé představen v Londýně. Vznikal přímo pro konkrétní příležitost – na akci nazvanou 100% London Design Festival pro prezentaci firmy Process. S touto firmou spolupracuji dlouhodobě, vyvíjíme společně nové produkty a pro Londýn jsem chtěla navrhnout něco užitečného, co by mohlo mít i komerční úspěch. Dala jsem tedy impulz k výrobě tohoto stolu a myslím, že to vyšlo skvěle.

Na mnohých internetových diskusích reaguje publikum slovy, že jde o naplnění snu – konečně řešení pro neuspořádaný pracovní prostor. Vznikl z vlastní potřeby utřídit si věci, které se vám povalovaly na stole?
Mám ráda přehled o věcech, vždycky mě rozčilovalo mít na stole hromady papírů a kancelářských záležitostí, tomu se ale člověk při práci nevyhne. Chtěla jsem mít vše po ruce, na dosah, ale aby to nekazilo čistý dojem ze stolu a hlavně nepřekáželo. Efekt průsvitnosti jsem si naprosto oblíbila a zbožňuji dokonalou puristickou čistotu předmětů MUJI, které si vozím domů z cest a veletrhů. Chtěla jsem navrhnout krásný elegantní stůl, který v sobě schová všechno potřebné, a poklady v něm ukryté budou vlastně záměrnou dominantou celého stolu.

Často se stává, že mladí designéři mají skvělé nápady, jejich prototypy představí na nějaké přehlídce, ale do výroby je neprosadí. V případě tohoto stolu nezůstalo jen u projektu, ale vyrábí se. Jak těžké je pro mladé designéry v Česku prosadit se na trhu?
Záleží, zda designér vyrobil prototyp na své vlastní náklady, či spolupracuje s firmou. Není lehké být designér a zvládat i marketing okolo produktu. Spolupráce s kvalitní firmou je většinou nutná, aby se produkt dostal do výroby.

Podle mě také záleží na oblasti, ve které se chce designér pohybovat, a co rozumíte pod pojmem prosadit se. Jsou u nás mladí designéři s vlastním studiem, pracují samostatně na zakázkách, píše se o nich; dalo by se říci, že se prosadili. Není to ale zadarmo, tvrdě pracují a zakázky nejsou někdy podle představ a nejsou příliš dobře finančně ohodnoceny.

Já v Česku postrádám firmy, které by vyráběly svoje produkty či nábytek, je jich opravdu málo – na toto malé množství se možná produkuje na školách moc designérů. Světlá příjemná výjimka je například mminterier, mm cité či Lucis, ti pracují s mladou krví a cítí správně onen kreativní potenciál.

Je z tohoto hlediska důležitá podpora ze strany státu a institucí?
Nezávislé instituce, jako jsou Design Cabinet nebo Unie profesionálních designérů, se snaží podporovat design jako takový – v případě Unie se to týká především statutu designéra na trhu práce. Design ­Cabinet, jakožto sdružení, které finančně nepodporuje stát, žádný sponzor ani instituce, propaguje začínající tvůrce, nabízí rozšíření obzorů možností designu na odborných seminářích a lekce autorského práva. Design je samozřejmě podporovaný i ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a právě díky jeho podpoře jsem měla šanci vycestovat do Paříže, Milána i Tokia.

Jakých dalších přehlídek vedle již zmíněného londýnského festivalu jste se zúčastnila?
Naposledy jsem absolvovala v říjnu Vienna Design Week, což byl velice speciální projekt, hodně jsem se tam naučila. Organizátoři mají svou přehlídku postavenou více koncepčně a není tolik komerčně zacílená. Poskytují umělcům skvělou podporu, na druhou stranu si tvůrce pečlivě vybírají. Byla to pro mě velká čest. Pravidelně se začaly moje produkty objevovat na milánském veletrhu, ale ještě jsem neměla svou vlastní expozici; k tomu je nutné sehnat potřebné finance. Je to nejsledovanější prestižní záležitost v nábytkovém a produktovém designu snad na celém světě.

Hravost i pokora
Navrhujete nejen nábytek, ale i svítidla a šperky. Liší se nějak přemýšlení o podobě utilitárního předmětu, jakým je židle, a ozdobného – třeba prstenu? Některé vaše židle působí jako šperk.
Vidíte, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela! Dříve jsem si hlavně hrála a občas jsem se nechala kreativitou zavést až na hranice použitelnosti, teď už přemýšlím trochu jinak. Mám před věcmi více pokory a přistupuji ke každé z nich individuálně. Cílem je u předmětu vystihnout moment, kdy zakázku pochopíte jak očima klienta, tak její technologickou stránku a vnesete do toho svoji vizi, svůj rukopis. U šperku vnímám více volnosti, šperk má těšit a zdobit, nejste tedy zpravidla ničím omezováni. Při návrhu jídelní židle je důležitá především pohodlnost a ergonomie, celkově se dbá na náklady na výrobu, a tudíž jste pak více omezena při návrhu.

S jakými materiály ráda pracujete? Vnímáte mezi nimi nějakou hierarchii?
Ani nevnímám, zatím různě zkouším. Poslední dobou mám ráda přírodní světlé dřevo, ale zajímají mě také různé měkké materiály, plstě, neopreny a strukturální textilie, ještě jsem neměla možnost s nimi příliš pracovat, ale těším se na to! Momentálně pracuji s porcelánem.

Můžete prozradit na čem konkrétně?
Pracujeme na řadě dárkových předmětů i na specifickém osvětlení. Projektů běží několik najednou.

Studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste ukončila diplomovou prací, jejímž tématem byl fitness nábytek – tedy nábytek a cvičební nářadí v jednom. Vznikl z potřeby propojit design a sport, vaše dvě vášně?
Řekla jste to přesně, tak jsem to vlastně podávala při obhajobě. Celý koncept vycházel z mého nitra, z mých zkušeností a z touhy spojit věci, bez kterých se ne­obejdu. Takové projekty mám nejraději, když vás vede potřeba realizace vlastních snů, má to jiný průběh než zakázka pro firmu. Myslím, že jsem měla spoustu konceptů na toto téma, které mají opravdu dobrý základ a potenciál, ale skončilo to zatím u prototypů. Tady například měla možnost zareagovat nějaká česká firma s dobrým marketingem a vyvinout zajímavou řadu tohoto náčiní pro evropský trh. Ale třeba ten projekt ještě ožije, vše má svůj čas.

Design je v současné době chápán stále jako nadstandard či luxus, designéři jako Philippe Starck nebo Karim Rashid jsou celebritami a navrhují exkluzivní emocionální designové kusy. Věci, s nimiž jsme denně v kontaktu, však vnímáme jako samozřejmost a po jejich autorech nepátráme. Jaký způsob designérské práce je vám bližší?
Při tomto výběru, který jste nastínila, bych dala přednost těm denním „obyčejným věcem“ před emocionálním designem ­Rashida. Moje volba by byla ještě trochu jiná – mám ráda umělecké věci, které mají charakter i rukopis jednotlivých designérů, ale nemusejí být tak drahé nebo do očí bijící.

Rukopis Matali Crasset, Arika Levyho nebo Konstantina Grcice už je jasně rozpoznatelný, má lehkou hravost a působí výrazným dojem, ale produkty jsou k mání pro normální zákazníky. Pěkně si na autorském designu zakládá i IKEA, kde máte produkty v obrovských sériích dostupné pro masy lidí, ale stejně všude uvádí, kdo předmět navrhoval. Spojuje design s lidskou tváří, který je dostupný úplně všem, podvědomě kultivuje široké spektrum lidí, kteří i třeba designu zrovna neholdují.

Design je umění a pomáhá
Jan Michl, přední český historik a teo­retik designu působící na Vysoké škole architektury v Oslo, prosazuje myšlenku, že veškerý design je redesign. Tedy že design nevzniká z ničeho, ale je vylepšením a parafrázováním již existující věci. Přesto se designéři snaží přijít občas s něčím naprosto novým. Zdá se, jako by přiznání inspirace nebo využití stávajícího řešení mělo nádech negativní konotace. K jaké názorové straně se přikláníte?

Design je umění; někdy je sice z velké časti ovlivněno průmyslem a masovou produkcí, nicméně je to odvětví užitého umění, které má účelně sloužit. Designér se touží realizovat a přinášet svůj pohled na svět, chce být co nejvíce autentický. Někdo se inspiruje více, jiný méně, každý pracuje jinak, ale vesměs se pohybujeme ve stejné globální společnosti a čerpáme z podobných zdrojů. Někdo se potřebuje výtvarně vymezit a posouvat hranice, někdo pracuje na technických projektech pro firmy, kde konstruktivně řeší posun stávajících produktů na trhu – je to různé. Tak jako má volné umění mnoho druhů a interpretací, design je na tom z mého pohledu dost podobně. Já ráda vymýšlím volné autorské věci a realizuji svoje vize. Někdy je však redesign a vylepšování již kvalitních produktů těžší, než se pouštět do volných věcí, kde máte svobodu! Může to být výzva.

Jakou roli a s ní související odpovědnost připisujete své profesi? Designér a teoretik Victor Papanek propagoval odpovědnost vůči životnímu prostředí i společnosti v globálním měřítku. Říkal, že chceme-li uvažovat o designu, pak existuje pouze jedna důležitá otázka: Jak konkrétní věc či zlepšení ovlivňuje život člověka?
Z obecného pojetí vnímám design jako zodpovědnou kreativní činnost, která má těšit člověka, ať už z užitného či estetického hlediska. Designéři vymýšlejí nové věci, dávají jim jiný rozměr a uvádějí do zcela nových souvislostí, stejně jako vylepšují ty stávající. Navrhují spoustu vychytávek pro lidi v nouzi, pro nevidomé, pro nemocniční zařízení – design má opravdu velký záběr. Snažím se pomáhat svými produkty lidem, aby se cítili dobře, měli radost z naprosto běžných věcí. Snažím se zvyšovat kvalitu života.

Například můj úložný systém modulových polic nikdo zvláště nepotřebuje a může bez něj v klidu žít (smích). Ale setkala jsem se s obrovskou poptávkou a vynikajícím ohlasem, že by si je velká spousta lidí přála mít doma. Jsou to milé a hravé poličky, kde má každý prostor pro svoji vlastní sestavu a kreativitu, lidé si je mohou uzpůsobit podle sebe, dává jim to určitou volnost a radost z činnosti. Rádi se na ně dívají… Tím se snažím vysvětlit, že mým designem chci přinášet lidem radost z obyčejných věcí.

Lucie Koldová vystudovala VŠUP v ateliéru vedeném designérskou dvojicí Olgoj Chorchoj. Navrhuje svítidla, nábytek i šperky, své projekty představila na mezinárodních přehlídkách ve Vídni, Miláně, Paříži, Londýně i v Tokiu. Po absolvování školy dostala příležitost pracovat ve studiu renomovaného izraelského designéra Arika Levyho ve francouzské metropoli, kde nyní žije.

Kateřina Kotalová
Foto: archiv Lucie Koldové

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.