Materiály a barvy v interiéru

30. května 2008

Partneři sekce:

Svět tvorby interiérů je plný barev, tvarů i materiálů, které je možné mezi sebou takřka neomezeně kombinovat. Jednotlivé variace se řídí nejrůznějšími faktory – individuálním vkusem, módními trendy i nejrůznějšími technickými zákonitostmi v závislosti na účelu interiéru. Podoba interiérů více či méně vychází z logiky podmíněné tradicí či osvědčenými triky. Při realizaci ale nestačí jen zvolit jednotlivé atributy, hlavní je předem odhadnout výsledné působení souhry těchto faktorů.

Stěny jsou spolu se stropem a podlahou největšími plochami v místnosti, výrazně tedy ovlivňují její atmosféru, a to povrchem, použitým materiálem i barvami a vzory. Současným převažujícím stylem v navrhování interiérů je lehký funkcionalismus, ovlivněný případně místní tradicí i národními zvyklostmi, což má vliv na barevnost i užití materiálů v současných evropských i českých interiérech. Ze Skandinávie přichází převaha přírodních materiálů i barev v tónech nugátu, smetany, skořice, zeleného hrášku i oliv s hnědí dřeva a mléčné čokolády. Výrazný je i vliv neobaroka a současně i 60. a 70. let minulého století, tedy výrazné barevné květinové či abstraktní vzory současně s geometrickými motivy, to vše s detaily ve zlaté či stříbrné. Vítané jsou také kontrasty – modrá s bílou, černá s růžovou, stálicí je černá s bílou, hodící se především do „chladných“ interiérů s množstvím kovu a skla. Kontrasty jsou i v druzích a strukturách materiálů – kámen a sklo, kov a dřevo, hladké i strukturované povrchy, vysoký lesk a mat. Obecně převažuje strohá jednoduchost ryze moderního interiéru, protipólem je již zmíněné až přehnaně zdobné neobaroko.

Barvy a jejich vliv

Barvy jsou bezprostředně působícím faktorem. Stimulují lidskou psychiku a nálady, ovšem na každého nepůsobí stejně. Při jejich výběru tedy jistě neprospěje ohlížet se apriori na módní trendy, ale především na vlastní pocity – a zde žádné obecně platné zákony neplatí. Jak všichni víme, barvy se dělí na základní – to jsou žlutá, červená a modrá, a jejich vzájemnými kombinacemi vznikají barvy doplňkové. Vedle toho bílá, šedá a černá jsou tvořeny celým spektrem barev a jde o takzvané barvy neutrální. Jako osvědčené doporučení můžeme brát tradiční pojetí harmonie, podle kterého barvy vzájemně se doplňující, tedy například modrá a oranžová, žlutá a fialová či červená a zelená vyvolávají příjemné pocity. Stejně působí i kombinace dvou barev stejného tónu, ale různé sytosti – příkladně světlezelená se sytou zelenou, červená s růžovou. Napětí snižují i kombinace neutrálních a pestrých barev – černé, šedé nebo bílé s modrou, žlutou nebo zelenou.

Omítkový evergreen

Vhodná barva je při ladění interiéru pouze základním krokem, její konkrétní odstín a působení ovlivní dále také struktura a typ povrchu stěn, jimiž jsou vybrané odstíny v interiéru prezentovány. Nejobvyklejším materiálem pro interiérové povrchy je omítka. Současné omítky, malby a nátěry se vyznačují různorodostí povrchů, snadnou aplikovatelností, a také návratem k tradičním postupům a materiálům. Běžným stěnovým povrchem je vápenná či sádrovápenná omítka, která může být hrubší či hlazená, barevnost a vzorování se většinou řídí aktuálními módními styly. Ozvláštnit tuto omítku je možné nejen barevně, ale kupříkladu i kombinací s dekorativní omítkou. Její vzhled závisí na hrubosti i velikosti plnivových zrn, a také na způsobu nanášení – zednickou lžící, reliéfními válečky, špachtlí či různými hladítky. Čím jsou zrnka větší, tím plastičtější je omítka. Výtvarný kontrast v tomto případě zvýší ještě tónování povrchu stěny, stejná barva vypadá jinak na hrubém nebo na hladkém povrchu.

Průmyslový styl

V moderních interiérech, nacházejících inspiraci v průmyslové architektuře, se více používají neomítané materiály či omítky bez malby i štuku, takzvané tvrdé omítky s charakteristickým barevně nesourodým vzhledem syrového, neupraveného cementu, buď hrubší, nebo hlazené s voskovaným povrchem. Své místo má v obytném interiéru i pohledový beton, jehož povrch může být hladký či se strukturou textilie, dřeva a podobně. Příznivci ekologické architektury začali znovu používat hliněné omítky, které mají příznivý vliv na mikroklima v místnosti. Mohou být povrchově upraveny, velmi často jsou ale ponechávány ve své přírodní podobě. Do této kategorie lze zařadit i marocký štuk, tedy omítku speciálního složení v barevných odstínech od bílého po sytě zemitý, která byla tradičně používána v antickém Římě. Setkat se lze i s benátským štukem, tedy starou technologií úpravy omítky, jejímž výsledkem je vzhled mramoru. Obklady ve vlhkých prostorách může nahradit také vrstvená omítka vytvořená metodou encausto, jíž lze docílit vzhledu kamene či pískovce.

Keramika v obýváku

Současný uvolněný dezénový styl umožňuje použít v zásadě jakékoli materiály, neplatí dokonce ani mnohá nepsaná pravidla, například že obkladačky patří výhradně do koupelny či do kuchyně. Nové výrobní technologie i materiály dávají šanci využít tradiční produkty neobvyklým způsobem. Například velkoplošné keramické obklady či kombinace jejich různých rozměrů vypadají zajímavě třeba i v obývacím pokoji, ať už v přírodních barevných odstínech – například cotto, nebo v luxusním vysokém lesku a výrazné syté barevnosti – takovýmto obkladem lze opticky oddělit část místnosti, například jídelní kout, případně zvýraznit společenský prostor a podobně. Zvláště v tomto případě je ovlivnění barvy strukturou povrchu i materiálem samotným velmi markantní.

High-tech

V high-tech interiérech se dobře uplatní kov, kámen či sklo. Kovem zde nemusí být pouze nerez, často se využívá okopný plech, a to nejen kvůli nižší ceně, ale také pro svůj „techničtější“ vzhled. Kovovým plechem lze obkládat sloupy v místnosti, zvýraznit části stěn, lze ho doplnit drátěnými prostorovými objekty, případně část ozvláštnit výtvarnou aplikací. Na stěnu ho lze lepit, připevnit pomocí lišt, kontrastem je prosté použití hřebíků. Sklo je znovuobjeveným materiálem moderní doby. Takzvaným technickým tvrzeným sklem se obkládají fasády domů, v bytech nahrazuje celé zděné stěny, využívá se jako pochozí či předělový materiál. Stále častěji je ovšem využíváno k obkladům stěn. Ne ovšem ve formě klasických dlaždic, ale velkých desek o šíři asi 1 metr, které se upevňují na zeď v souvislých pásech. Lze tak obložit celou stěnu nebo pouze její část, a to v jakékoli místnosti bytu. Výsledek výrazně ovlivňuje zvolená barevnost.

Dřevo i kámen

Dřevěné obložení stěn mělo vždy svou funkci praktickou, například jako zateplení, ale i estetickou. Do prostorově velkorysých interiérů jsou dnes doporučovány obklady kazetové či deskové, neboť tak vynikne jejich vzor a plasticita. Velmi dobře vypadá takový interiér i s kazetovým stropem. Palubkové obložení se doporučuje spíše coby celostěnné. Jako materiál lze použít rostlé dřevo i desky na bázi dřeva s dýhou s výraznou texturou. Kámen je materiál efektní, ale jako obklad velkých ploch je využívaný minimálně, a to nejen pro svou poměrně vysokou cenu. Jde o velmi dominantní materiál, který nejlépe vynikne ve velkém prostoru. Nejčastěji jsou užívány pískovec, opuka či mramor, v luxusních interiérech lze vidět i leštěnou žulu. Ta je ovšem velmi těžká, na stěnu je proto třeba ji dobře přichytit, což není zpravidla možné bez přiznání upevňovacích prvků.

Dana D. Daňková
Foto: archiv společnosti Hülsta

Autorka je externí spolupracovnice redakce.