Nová tvář plzeňských výstavních síní

Západočeská galerie v Plzni se proměňuje v moderní evropské muzeum umění.  Má nejen novou strategii rozvoje, logo a vizuální styl – novou tvář získaly i interiéry výstavních síní v historických budovách – velké bílé prostory v Masných krámech z konce čtrnáctého století a komorní černé ve starém měšťanském gotickém domě s renesančními prvky. „Architektura vstupuje do vnímání celého lidského života. Důkazem, že to platí také v galeriích, je i tento projekt: způsob, jakým bylo možné vnímat umění v původních a současných prostorech, je diametrálně odlišný,” říká v rozhovoru pro ASB architektka Šárka Malá, která na projektu pracovala společně s druhým zpovídaným – Romanem Kouckým.

Jste autory nové tváře výstavních prostorů Masné krámy a síně v historickém domě v ulici Pražská 13. Co vás k tomuto projektu přivedlo?
R. K.: Díky ambiciózním plánům nového ředitele Romana Musila se Západočeská galerie v Plzni postupně mění v moderní evropské muzeum umění. První změnou na této cestě měla být nová tvář galerie. S tímto úkolem se Roman Musil obrátil k naší radosti právě na nás.

A obrátil se na vás s nějakými konkrétními požadavky, anebo podobu projektu nechal na vás?
R. K.: Úkolem byla především změna. Architektonickému návrhu předcházela obsáhlá práce Alexandry Brabcové o strategii rozvoje galerie a také změna vizuálního stylu, kterou zpracovával Robert V. Novák. O podobě galerie jsme pak vedli společné diskuse v širším týmu. Finální návrh byl ale výhradně v našich rukou a je třeba panu řediteli poděkovat za důvěru, kterou v nás vložil, a také za odvahu, se kterou se do této poměrně radikální proměny pustil.

Existuje něco jako ideální prostory galerie? Je například známá doktrína nevinného oka, která předpokládá izolované výtvarné dílo, a z ní vyplývající pojetí „čisté” expozice v bílých prostorech.
R. K.: Jsou galerie a muzea s různými barvami. České prostředí je však konzervativní a bílé galerie tu převažují. Nicméně hovoříme-li o principech špičkového současného muzejnictví, neptal bych se rozhodně na Česko. Navíc ideální galerie je „ideální“ většinou jen pro to období, ve kterém vzniká. Je velmi málo galerií, které jsou ideální po celou dobu své existence. Pochopitelně že je nikdo neruší a většinou ani nebourá, ale vždy je v průběhu času přizpůsobuje podle toho, jak se mění požadavky na jejich uspořádání, velikost, způsob užívání, ochranu a podobně. Je potřeba si uvědomit, že galerie a muzea jsou dnes určitým vrcholem architektury. Uchovávají vzácnosti, představují specifický pohled na svět, a proto se většinou jedná o špičkové stavby, alespoň ve světě. To také znamená, že mají v sobě sílu překonat čas. I jejich proměna je však vždy po nějaké době nutná.
–>–>
Š. M.: V první řadě je třeba vědět, co chceme vystavovat, výtvarná díla mají nepřeberné množství forem a podob, pro některá může být ideální rozptýlené světlo a bílá a pro jiné prostor s ostrým bodovým světlem a černá. S jistou mírou nadsázky ale ideální prostor jistě vytvořit lze, pokud ovšem už jen samo slovo ideální v sobě neskrývá cosi nedosažitelného.

Pro jaké umění jste tedy navrhovali galerii?
R. K.: Sbírka Západočeské galerie v Plzni obsahuje mimořádně kvalitní soubory umění 19. století a české moderny, ­například velice kvalitní sbírku kubismu, ale i některé kusy mnohem starší
a naopak současné.

Nejprve je ale nutné ujasnit si pojmy. Západočeská galerie v Plzni není galerie ale muzeum, v zahraničí se takové instituce nazývají museum of art. Stejné je to v případě Národní galerie. Muzeum je sbírko­tvorná instituce, jejímž úkolem je především shromažďovat a uchovávat – v tomto případě umění. U nás je muzeum chápáno jako přírodovědné nebo historické, tedy s vycpanými medvědy, mincemi a minerály. Galerie nemusí nic vlastnit, ta jen vystavuje. Západočeská galerie má v současnosti k dispozici dva prostory pro vystavování a nemá ani stálou expozici, své sbírky proto vystavuje pouze na tematických výstavách, proto se v podstatě chová na první pohled jako galerie.

Masné krámy jsou v Plzni přestavěny na výstavní prostor už velmi dlouho, na rozdíl například od Českých Budějovic, kde je v obdobné budově restaurace (což původní funkci odpovídá jistě víc). Plzeň je na tento výstavní prostor zvyklá, a je proto správné tuto tradici potvrdit. Mnohem hůře je na tom renesanční dům č. p.13, to je běžný měšťanský dům, z jehož původních hodnot zůstalo po přestavbě v devadesátých letech jen velmi málo a jako výstavní prostor nebyl nikdy zamýšlen ani užíván. Tady bylo nutné galerii teprve vytvořit.

Jak vypadá nová tvář těchto ­prostorů?
R. K.: Ve třináctce jsme se nemohli a do jisté míry ani nechtěli stávajícího domu vůbec dotýkat. Abychom v jeho velmi členitých prostorech vytvořili co nejcelistvější a nejabstraktnější výstavní plochu, vložili jsme do něj nezávislou, nekonečnou linku výstavní stěny. Vznikl malý, velmi členitý, ale přesto výstavní prostor, potemnělý kabinet s ostře nasvícenými obrazy.
Výstavní síň v Masných krámech jsme upravovali jen velmi málo, v podstatě jsme jen zvýraznili její světlost nahrazením všech dřevěných prvků bílými.

Š. M.: Interiér trojlodní baziliky Masných krámů byl částečně asymetrický. Přední část pravé boční lodi je od hlavního prostoru oddělena a skrývá zázemí s šatnou a toaletami. Přední část levé boční lodi zůstala otevřená a umožňovala návštěvníkům rovnou vkročit do výstavních prostorů. I tuto část jsme proto stavebně oddělili, a tak vznikla jakási zóna zklidnění, obklo­pená po obou stranách nikami. Tou je třeba projít do míst, kde se galerie teprve otevírá do trojlodního výstavního prostoru.

R. K.: Zdá se, že zazdění vchodu do boční lodi je nepatrný zásah, ale pro systém výstav je to podstatná změna. V takto vzniklé vstupní hale, aniž bychom se na tom domlouvali, bývá vždy poměrně obsáhlá informace o výstavě. Návštěvník zjistí, co a proč ho následně čeká, a teprve pak začne výstava.
Pro novou tvář ZČG tak vznikl jeden prostor černý a druhý bílý. Jeden malý a druhý velký. Černý kabinet pro exkluzivní drobnější soubory, bílá galerie pro velké výstavy.

Řekli jsme si, že když použijeme krajní polohy – malá černá a velká bílá – je mezi nimi zcela volný prostor pro cokoli, pro jakoukoli novou aktivitu galerie. Vymezili jsme prostor pro iniciativu.

Galerie jako bílá kostka se přetvořila v černý prostor „bez hranic”. Bylo toto motivací k vytvoření oblých rohů?
R. K.: Tak nějak. Nekonečná linka částečně minimalizuje velkou členitost stávajících prostorů a vytváří maximum čisté výstavní plochy. Původní stěny jsou různě křivé – vodorovně i svisle, zavěšování obrazů bylo obtížné, takže zde bylo mnohem méně výstavních ploch.
Navíc černá barva je základ, žádné dogma, barevnost stěn je možné pro jednotlivé výstavy podle potřeby zcela libovolně měnit.

Navíc jsou tam krásné stropy, které tak více vynikly.
Š. M.: To byl také jeden z cílů: potlačením nepodstatného vynikne to nejdůležitější – v tomto případě autentické klenutí a trámový strop. Právě proto je v celé horní lince stěny řada zářivek, které mohou v celém prostoru vytvořit rozptýlené světlo, pokud to některá z instalací vyžaduje, nebo mohou výrazně nasvítit právě ony zajímavé stropy a připoutat k nim tak pozornost.
 
Zrekonstruovali jste také přednáškovou síň a dali jí novou tvář. Vybrali jste židle, které přesně ladí k novým výstavním prostorům – z jedné strany černé, z druhé bílé. Prostor díky tomu vypadá jinak zezadu a jinak zpředu.
Š. M.: V přednáškovém sále se oba koncepty potkávají. Původní podkrovní prostor s nakašírovaným kazetovým stropem bylo potřeba změnit v moderní sál. Všechny šikmé trámové prvky jsme ukryli v malých skladovacích prostorech a vytvořili nový podhled s nepravidelnými vlysy okolo kvalitních stávajících světel Guzzini. Ačkoliv jsme tím sál fakticky trochu zmenšili, pocitově působí prostorněji a elegantněji.

R. K.: V tomto sále lze konat přednášky, tiskové konference i výstavy. Posuvné dveře přes okenní niky umožňují prostor zatemnit, takže tam lze dobře promítat i ve dne; spolu se závěsy zakrývajícími stávající dřevěné dveře tak vzniká celistvý dojem.

Plánovali jste nějakou změnu, ke ­které nedošlo?
Š. M.: Místo vstupních dveří měl být prosklený turniket, ale kvůli požárním předpisům jsme museli nechat stávající dveře. Abychom ale utlumili jejich hřmotné postmoderní tvarosloví, překryli jsme je barvou i šrafurou vycházející z nového vizuálního stylu galerie.

A v Masných krámech?
R. K.: Tam jsme velké změny neplánovali. Jediné, co se z původních plánů prozatím nepodařilo zrealizovat, byla prosklená vestavba prodejny knih.

Změnila se nejen tvář výstavních prostorů, ale došlo také k celkové proměně vizuálního stylu, který navrhl grafický designér Robert V. Novák. Pracovali jste na nové tváři společně?
R. K.: S Robertem se známe dlouho, ale ještě nikdy jsme spolu na ničem nespolupracovali. Novou grafiku jsme znali předem a víceméně jsme z ní vycházeli. Na obou vchodových dveřích, stejně jako na pokladnách v malých prodejnách knih, jsou šrafy, které navrhoval a realizoval právě Robert Novák. Prvky nového vizuálního stylu se objevují i jinde.

Vraťme se ještě k umění, pro které jsou nové prostory určené. Jak hodně může architekt zasahovat do vztahu divák – umění, potažmo umělec? Může jej nějak měnit nebo stimulovat, pomoci k aktivnímu prožitku díla?
Š. M.: Rozhodně. Architektura vstupuje do vnímání celého lidského života. Všichni jsme neustále obklopeni architekturou, ať dobrou nebo špatnou. A uvnitř galerie je to stejné. Způsob, jakým bylo možné vnímat umění v původních a současných prostorech, je diametrálně odlišný.

R. K.: My jsme věděli, jaká konkrétní výstava bude v prostorech galerie v době jejího znovuotevření, byla to kubistická sbírka Západočeské galerie, která je druhá nejlepší v Česku. Chtěli jsme, aby barevné kubistické obrazy v ostrém nasvícení jakoby vystupovaly z černého podkladu proti divákovi, aby nebyl ničím rušen. Aby jediné, co uvidí a bude vnímat, byly právě obrazy. To je příklad, jak lze posílit vnímání diváků.

Je samozřejmě těžké překonávat vžité stereotypy a našli se lidé, kterým se zdálo, že černá barva je špatně, protože „má být“ bílá. Některým to vydrželo několik hodin, některým doteď. Jedna paní na vernisáži doslova křičela, že je to jako v krematoriu, tak jsem jí položil otázku, jestli zná nějaké černé krematorium, že bych se tam rád podíval. Neodpověděla.

Může architektura prožitek výtvarného díla naopak oslabit?
Š. M.: Vždy je nutné hlídat, aby na sebe architektura nestrhla více pozornosti, než je potřeba, a u galerie to platí dvojnásob. Architektura by neměla být nudná, právě naopak. Vzhledem k tomu, že tvoří velkou část našeho životního prostoru a nesmírně nás všechny ovlivňuje, je potřeba, aby byla vidět, aby byla veselá inteligentní a krásná, a většinou může a má hrát dominantní roli. Ale uvnitř galerie je třeba být obezřetný, tady je vystavované dílo tím nejpodstatnějším.

R. K.: V posledních letech vzniklo mnoho skvělých domů, které umění skutečně používají trochu jako svou dekoraci, ale v některých případech to rozhodně není na škodu, zvláště v galeriích současného umění dochází často k interakci. Některá díla jsou ale natolik dominantní, že nemají být ničím rušena. Potřebují klid a neutrální prostor. Souhrnně lze říci, že pokud dopředu víte, co budete vystavovat, je možné výsledné vnímání díla ovlivnit velmi silně.

Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: Ester Havlová

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.