Studio Koncern: Určeno ke kopírování
V rozhovoru s Jiřím Přibylem, který společně s Martinem Imrichem tvoří jádro Studia Koncern, jsme hovořili o konceptuálním designu, hrdosti, plagiátorství, bilancování na hraně kontroverzních témat a nesmrtelnosti.
Na podzimní přehlídce designu jsme představili náš zatím poslední projekt Fake It Easy, kterým reagujeme na běžnou praxi padělání a kopírování designu. Byl jsem překvapený, že české publikum ten projekt pochopilo rychle a dobře. Zřejmě je s tímto fenoménem dostatečně obeznámeno. Určitě je to dáno i konceptuálním obsahem našeho projektu. My jsme studio, které dělá produktový design, vyráběný ve velkých sériích, ale snažíme se udělat jeden nebo dva projekty ročně, které mají umělecký náboj. Ty nám poskytují jistou tvůrčí svobodu. Většinou pak takové produkty končí v soukromých sbírkách v zahraničí nebo v muzeích, z čehož jsme sami často překvapeni.
Jak vás projekt Fake It Easy, tedy Padělej snadno, připravený původně pro slavný milánský veletrh, napadl? Před třemi roky jsme přijeli na veletrh do Kolína nad Rýnem a našli tam tři firmy, které napodobovaly naše produkty. To nám vlastně udělalo strašnou radost (smích). Dnes má spousta firem a návrhářů z kopírování průmyslových vzorů hrůzu a vynakládá energii na marný boj proti plagiátorství. Uvědomili jsme si, že ve své podstatě kultura celé západní civilizace vychází právě z principů imitace. Je složená ze znaků, ornamentů, tvarů i vynálezů jiných kultur. Používáme papír, porcelán, hedvábí vynalezené v Číně, píšeme arabské číslice. Ten fenomén je zkrátka všudypřítomný.
Není někdy příliš tenká hranice mezi neetickým kopírováním, falšováním a na druhé straně inspirací či rozvíjením nějakého nápadu?
Inspirovat se je samozřejmě možné, ale v určitých mezích. Ti, co falšují, mají vypnutou „aplikaci“ hrdost, touha po něčem novém, etika. My jsme tyto aplikace vypnuli také a tento projekt je přímo určený ke kopírování. Když nás někdo okopíruje, dá nám vědět a případně pošle vzorky, vystavíme mu certifikát kvality.
Napodobovat mistry
Čínští výrobci prý plagiátorství nechápou jako něco neetického, ale považují jej spíše za schopnost vytvořit stejně krásný design mnohem levněji. Je skutečně velká míra kopírování značek dána zcela odlišnou kulturou?
To je postavené na konfuciánství, filosofii prosazující kopírování vzorů mistrů spíše než úsilí o nalezení originálních, nových řešení. V Číně je také problematické respektování duševního vlastnictví. Člověk je tam součástí společnosti, oddaný autoritám, individualita je na rozdíl od naší západní kultury potlačena. Zajímavé je také to, že čínština ani nezná adekvátní termín k pojmu jednotlivec či individualita. Snaží se napodobit design, aby byl jejich produkt stejně dobrý. Například v Koreji jsem viděl auta, která vypadala jako mercedesy, i když trochu zdeformované – s jinými proporcemi a určité prvky už esteticky nefungovaly.
Neporozumění původnímu designu je u kopírování často charakteristické. Počítá s tím váš projekt?
My jsme přejali i tento princip. Prezentovali jsme produkty funkčně posunuté už v první generaci. To znamená, že jsou zmutované s věcmi, se kterými nesouvisejí. Lidé, kteří vytvářejí napodobeniny, tak často nerozumějí přesně všem detailům. Tím pádem se například na imitovaných hodinkách, které mimochodem sbírám, ztrácí význam některých ručiček.
Myslíte si, že je třeba chránit si vlastní design?
Potřeba to je, také to děláme. Ale už jsme si tuto otázku položili a zjistili, že autorská práva u nás existují teprve od konce 19. století. Předtím byli autoři chránění tím, že potenciální plagiátoři nevěděli, jak určitou věc udělat, v různých částech světa nebyly dostupné všechny technologie, což dnes jsou. Nebo se zkrátka přišlo na vlastní způsob, jak něco vyrobit. To mě vede k myšlence, že autorská práva možná někdy skončí, že se to posune někam jinam, jako je tomu v případě hudebního průmyslu. Projektem Fake it Easy jsme se oprostili od této západní neurózy.
 |
 |
| Kolekce skleněných váz a sklenic inspirovaná domácím násilím nazvaná Domestic Violence – Golden Edition Foto: Filip Šlapal |
|
Například švédská IKEA viditelně přebírá tvary, které navrhli někteří známí designéři a trochu je modifikuje.
Ano, IKEA kopíruje ve velkém. Její produkty z dálky připomínají tvorbu Jaspera Morrisona nebo Arne Jacobsena. Tvary jsou jednodušší, přijatelné pro širokou veřejnost. Bylo by zajímavé projít si obchody této firmy s partou erudovaných lidí a analyzovat, odkud který vizuální gen převzala.
Otisk problémů doby
Kromě analyzování fenoménu plagiátorství se v dalších vašich projektech dotýkáte kontroverzních témat, jako je tomu v případě kolekce skla nazvané Domestic Violence – Golden Edition, kterou jste představili vloni na milánském veletrhu. Chtěli jste provokovat, upozornit na určitý problém nebo jen využít „náhodně“ vzniklou estetiku a kontrast mezi precizním zpracováním skla a tím rozbitým, porušeným?
À propos, před dvěma měsíci jsme kolekci Domácího násilí posílali jednomu sběrateli do Ruska. To je právě ten zvláštní osud našich konceptuálních projektů. Projekt tvoří soubor skla s precizně promyšleným designem. Místa, kde jsou sklenice, karafa či mísa jakoby nalomená, rozbitá, jsou v této Golden Edition pozlacená. Fungují jako dekor a spoustu lidí to provokuje. Součástí projektu je i kontroverzní fotografická performance. Inspirovaly nás články o domácím násilí v novinách a záměrně jsme udělali projekt, v němž tento problém nijak nehodnotíme, otvíráme ho bez komentáře.
Jaké byly reakce diváků?
Většinou negativní a často emocionálně vypjaté. Nejvíc poté, co vyšel náš rozhovor pro izraelské noviny Haaretz. Téma je sice kontroverzní, ale my jsme na něj jen znovu upozornili. Bylo nám často vytýkáno, že nezaujímáme jednoznačný postoj, že zůstáváme ambivalentní. Chtěli jsme však jen určitý mediální fakt a osobní tragédii otisknout do produktu. Protože doba se vždy otiskne do věcí, které z ní pocházejí.
Chtěli jste tedy provokovat?
Svým způsobem ano. Ale chtěli jsme se především dotknout určité politické hrany. Politické téma je vlastně obsaženo i v novém projektu Fake It Easy.
V rámci dalšího projektu Future Crystal jste zakopali exkluzivní produkty ze skla na tisíc let pod zem. Je v tomto aktu přes všechen cynismus jistá touha po nesmrtelnosti?
Jistě, touha po nesmrtelnosti se v tom určitě odráží. Chtěli jsme udělat něco monumentálního, zakotvit se v čase. Dělali jsme výrobek, který je k použití až za tisíc let – je určený pouze k zakopání a dědění. K tomuto projektu se pravděpodobně ještě vrátíme.
Komerční design
Jak se podobné koncepty odrážejí ve vašem designu komerčním?
Myslím si, že trošku méně. Snažíme se, aby všechny věci měly hlavu a patu a určitý vnitřní náboj, což souvislost s konceptem má. Koncept je integrální součástí našeho ateliéru. Například u skleniček, které jsme navrhovali pro Becherovku, jsme otočili dekor, který je většinou zvenku, dovnitř. Technologicky to bylo možné a akceptovatelné zadavatelem.
Setkáváte se s tím, že navrhnete něco, co je problematické vyrobit?
To je součástí profesionality. Máme dostatek zkušeností s různými technologiemi a známe možnosti klientů. Vím ale, na co narážíte. S klientem se často dohodneme na odvážnějších návrzích, ale někdy může být těžké vyhrát válku s technology. Tuto mikroskopickou lokální válku nám pomáhá vyhrát technické vzdělání, které předcházelo našemu studiu průmyslového designu. Specifikujeme si předem míru odvážnosti v konkrétním projektu a pak díky osobnímu nasazení můžeme prosadit i smělé řešení.
Práce pro sklárnu Rückl Crystal je další důležitou kapitolou v práci vašeho studia. Co vás jako absolventy ateliéru průmyslového designu na technické univerzitě v Brně přitahuje na sklu?
Ke sklu jsme se dostali po škole. Ve studiu jsme s ním měli první zkušenost, když jsme navrhli akvárium ve tvaru televizoru, které mělo zvětšovací sklo na místě monitoru. Ale necítím se jako sklář, je mi jedno, s jakým materiálem pracuji. Ale sklo je především vizuálně krásné a je spojené s historií a tradiční kulturou.
Proto spolupracujete se sklárnou s dlouholetou tradicí?
Sklárna Rückl Crystal je jedna z mála, která v rukou rodiny Rücklových stále pokračuje ve své třísetleté tradici. Ve dvacátých letech minulého století vyráběla jednoduché i odvážné, složité a velice pracné výrobky a ve spolupráci s Ludvikou Smrčkovou i konceptuální. Těmto předmětům náročným na výrobu a špičkovou kvalitu se věnují i dnes. Pana Rückla mám moc rád a spolupráce s ním nás těší. Vyráběli pro nás produkty pro projekt Future Crystal, Domestic Violence, sklenice pro soubor Engineering Collection.
Vedle konceptuálního designu pracujete také na ryze funkčních zakázkách, navrhli jste například autosedačky letos podruhé oceněné Red Dot Award. Jak jste se k jejich navrhování dostali?
Ke spolupráci s hongkongskou firmou Cybex, která distribuuje produkty dnes už do celého světa, jsme se dostali před šesti lety. Jeden z majitelů nás přímo oslovil s výzvou, abychom se pustili do něčeho nového a navrhli bezpečnostní dětské autosedačky. Návrh produktu takového charakteru je však týmová práce, jeho vývoj je odlišný pro různý trh a je velmi drahý.
Co na nich ocenila porota v Essenu?
Jsou především kompaktní, uživatelsky srozumitelné a jednoduché. Dobře se prodávají, a to v různých barvách a technických modifikacích. A protože jsme byli už jednou oceněni, odborníci z poroty si začali naší tvorby více všímat.
Nenarazili jste také na její kopie?
Jistě, to bylo v tom Kolíně nad Rýnem. Jedna z kopií byla celkem povedená. Nejlepší by bylo zavést systém certifikovaných kopií, ať už je v tom konečně pořádek (smích).
Při pohledu na vaši tvorbu mě na závěr napadá otázka: Lze stanovit nějakou hranici mezi designem a uměním?
Tím jsem se zabýval v diplomové práci. Zajímalo mne, jestli opět nastane syntéza mezi uměním a designem, jako tomu bylo ještě v secesi. Položil jsem tuto otázku aktivním umělcům i teoretikům a všichni to odmítli. Každopádně se design a umění prolíná: designéři navrhují produkty, které jsou spíše uměním, a umělci se stavějí do role designérů.
| Studio Koncern se zabývá designem průmyslových výrobků pro mezinárodní společnosti i české výrobce. Má široký záběr od nábytkářského a automobilového průmyslu přes osvětlovací tělesa, reklamní předměty, textilní výrobky až po sklářský design. Konceptuální přístup, se kterým studio realizuje volné nekomerční projekty, se promítá i do práce na komerčních projektech. |
Kateřina Kotalová
Foto: Filip Šlapal, Cybex, UP Závody
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
