Zadrhávat soukolí norem a požadavků

Trochu bych se vyvaroval generalizování, protože každý úkol je specifický sám o sobě, nicméně vytváření interiéru obchodních jednotek má svoje pravidla. Mají podobnou formu projektování v tom, že pouze část je idea, nápad, ale je potřeba nadefinovat prostor tak, aby fungoval – vzduchotechnika, osvětlení, teplo atd. U obchodních jednotek jsou tyhle prvky podobnější než u bytové architektury.  

Vždycky tady existuje role developera nebo klienta, který si obchodní jednotku pronajímá. Projekt je určen součtem jednotlivých požadavků. Jako projektant si musíte přidružit specialisty, kteří vyprojektují vzduchotechniku, osvětlení a jiné.  

Musím udat směr, úplně na počátku je to prvotní návrh, idea, ze které vychází dispozice prostoru a základní rozdělení na atypické a typové prvky v interiéru.To znamená, jaké mají být proporce těchto prvků, v jakém mají být vztahu, jak mají být velké apod. V závislosti na náš architektonický projekt vznikají souběžně jednotlivé projekty specialistů. Pak je moje funkce koordinační a manažerská. Musím uhlídat, aby se všechno vešlo do konceptu a aby to neohrozilo prvotní nápad.  

Jsme malé studio, které specifickým úkolům věnuje potřebnou proporci času a které projektuje hodně atypů. Snažíme se zakázky vybírat a zároveň v projektu vytvořit něco navíc. Nevymýšlíme tím něco nového, protože se už nic nového skoro vymyslet nedá. Jak říkal můj profesor na VŠUP Otakar Diblík, design je záležitostí kopírování a barvy, i když to říkal s jistou nadsázkou. Ale v podstatě to tak je, naše role je ve vyplňování mezírek, samozřejmě s ambicí o jistou inovaci a hlavně osobitou a originální atmosféru a hodnotu. Mnohokrát jsme navrhli interiér do obchodní jednotky a narazili na nějaký problém, protože naše projekty vybočují z mainstreamu a narážejí na normu a omezení. Jedině díky silné vůli a vlastnímu přesvědčení o kvalitě našeho záměru se podařilo přesvědčit jednotlivé tvůrce norem, aby vydali speciální posudky a umožnili tak vůbec vzniku těchto interiérů. 

Projektovali jsme jednotky na Zličín, do paláce Flóra, do brněnské Vaňkovky. Všechny jsou v něčem podobné – projektování trvalo skoro stejně dlouho, stáli jsme tam před podobnými problémy. Velkou část projektu zabrala koordinace, jestli konkrétní specialista a pak dodavatel něco neobešel, jestli si to nezjednodušil a podobně.  

Tady hrálo kladnou roli sepětí klienta, projektanta a dodavatelů, takže oproti jiným zakázkám tady nebylo tolik limitů. Ve velkém shopping centru vždycky řešíte problém skladových prostor, průchodnosti komunikací a vazeb s ostatními jednotkami. Tady jsem vstoupil do centra už utvořeného města. Stávající stav nebyl moc příznivý, byla tam změť na sebe nepravidelně navazujících kleneb, takže hlavním úkolem bylo sjednotit, zklidnit a sladit prostor. Samo se nabízelo zabalit prostor do nějaké ponožky, a tím ho definovat.  

V podstatě jsem zachoval všechno. Snažil jsem se do prostoru citlivě implantovat fólii Barrisol, která vlastně jenom obešla to, co tam je. Když demontujete lehkou konstrukci, která drží fólii, dostanete se k tomu, co tam bylo na začátku. Vyměnil jsem stávající dveře za skleněné, aby obchod víc komunikoval s Dlouhou i Týnskou ulicí. Tady nebylo možné prosadit devizu každého obchodu, aby měl velkou vitrínu, protože Scott sousedí s restaurací, jejíž majitel nechtěl rozsáhlejší zásahy, a jednak by to pravděpodobně neprošlo ani u památkářů. Vznikla však zdařilá věc, protože investor je zhruba stejné generace jako já a má podobné smýšlení. Když se pokusím generalizovat, potřebujeme pro svou práci přesně tento typ klientů, kteří mají zkušenosti ze zahraničí a mají ambici z Prahy udělat něco podobného, aby měli šanci konkurovat světu. Z obchodního hlediska je dobré, když turista nepozná, jestli je ve Vídni, v Paříži nebo v Praze. Kdyby takových klientů bylo víc, tak to je přesně to, co začínající architekt-designér potřebuje. Mít možnosti, chuť takovéto věci dělat. Když vidíte, jaké u nás vznikají domy a interiéry, a srovnáte je s tím, co se publikuje v zahraničí, v časopisech jako Domus, Detail nebo Frame, tak trochu pokulháváme. Donedávna jsem měl iluzi, že to u nás půjde rychle dopředu, mýlil jsem se pouze v té rychlosti. Viděl jsem nedávno realizace slovinských architektů a musím říct, že jsou dál než my.  

Když srovnáte, za kolik se staví u nás a za kolik v cizině, tak vidíte, že jim jednoduše nemůžeme konkurovat. U nás stavíme projekty, které se pohybují okolo 30 – 35 000 Kč/m², v Německu jsou rozpočty v přepočtu na naši měnu 200 000 Kč/m². A přitom je to průměrná produkce. A mě baví interiéry právě proto, že i když musím kličkovat mezi tím, co musím a co bych chtěl, tak mi tenhle typ tvorby umožňuje dělat autorské věci. U větších projektů je tahle možnost omezená, ba skoro mizivá. Snažíte se do projektu zakódovat nějaké hodnoty a investor je pod tlakem čísel vyškrtá. Nejtěžší ze všeho je věci udržet a dotáhnout tak, aby to odpovídalo představě na začátku.  

V tomto případě to byl kompromis mezi dvěma extrémy. Na jedné straně stála váha jmen, jako byl Josip Plečnik, a na druhé straně musím zmínit devizu Rema Koolhaase Fuck the context.  Takže obojí, jak pokora k tomu, co tam vzniklo, tak zároveň i odvaha přijít s novou myšlenkou.   Jak vy jako interiérový designér respektujete kontext?  Možná, že to bude znít jako klišé, ale je to zakázka od zakázky. U Scotta jsem kontext trochu pomíjel, ale prvoplánově, protože jsem viděl, že nic jiného mi situace neumožňuje. Něco jiného byla rekonstrukce vily na Ořechovce, kde bylo třeba respektovat tvarosloví autora, ale na druhé straně bylo nutné přinést kvalitní soudobý architektonický detail.  

Nevím, jak je to v Japonsku, kde si myslím, že to zrovna bude na vysoké úrovni, nebo v New Yorku, ale i v Evropě vidíme vývoj, kdy se majitelé jednotlivých firem snaží stylizovat se nezávisle na okolí. Ale existují rozdíly ve strategii. Některá firma se chce ukázat, proto utrácí hodně peněz za interiér. Jiné stejně bohaté a veliké firmy jdou opačným směrem a pojímají to z filmového hlediska, udělají kašírku a mění neustále celý koncept prodeje. Nedá se moc paušalizovat, ale kultura prodeje je u nás horší než v Londýně nebo v Paříži, ale i my zaznamenáváme vývoj v kvalitě. Ale pořád je to u nás horší podprůměr. Výrazné butiky s jasným architektonickým názorem můžete možná vidět v Pařížské ulici, ale ani tam to není srovnatelné s Milánem.