Klasika v současném hávu

Jemné prolínání

Původní komplikovanou střechu adaptované vily nahradila pravoúhlá nástavba s nanejvýš současnou, u rodinných domů však ne běžnou dvojitou fasádou. V jejím tvarosloví dominuje čtverec, klíčový tvar celé tvorby architekta, který říká, že ve svých stavbách chce dosáhnout klidu a harmonie. Tento vyvážený, či spíše rovnovážný tvar se však úplně vymyká principům, jimiž se řídili tvůrci původní neoslohové fasády. Dekor s prvky nizozemského manýrizmu je záměrně pravým opakem stability.

Spojení starého a nového, statického a dynamického působí sourodě díky dvojnásobnému kompromisu: původní historická fasáda s kontrastním cihlově červeným odstínem zmizela pod nánosem jednotné bílé – barvy příznačné pro nový interiér. A na revanš pronikly do moderní architektury nástavby historizující prvky.

Úseky světlého a tmavého betonu navazují na klasické římsy, je v nich dokonce znát i náznak profilu; původní rizalit opticky pokračuje v nástavbě čtvercovým rámcem kolem terasy a černé madlo na zábradlí terasy je umístěno tak, aby navázalo na rytmus členění nižších podlaží.

Dvě okna, dva světy

Nástavba je samostatným bytem, jehož místnosti jsou uspořádány kolem podélné osy, oddělující společenskou část od odpočinkové. Dlouhou chodbu protínají dvě krátké – jakási reprezentační chodbička, která vede od schodiště rovnou před krb mezi kuchyní a obývací místností, a privátní, jíž se z ložnice projde do kuchyňské zóny v obývacím prostoru.

Obývací prostor je v duchu současných trendů značně prodloužen, působí spíše jako široká chodba než tradiční obývací pokoj. Spolu s chodbami vytváří v bytě okruh, díky němuž působí prostory opravdu rozlehle. Zasahuje i do odpočinkové části bytu, ale v případě potřeby se dá uzavřít posuvnými dveřmi.

Volnost prostoru umocňují impozantní výhledy, které se otevírají při procházce bytem: okno ve spojené jídelní a obývací části nabízí pohled na námořní lodě, zatímco na opačné straně u ložnice zklidňuje podívanou sloupořadí starých vil. Z obou směrů se dá odbočit a vyjít na terasu – na jedné lze pozorovat živý ruch v přístavu, na druhé vychutnávat ticho. 

Přes zasklené nároží obývacího pokoje je výhled na Labe s rušným Waltershofským kontejnerovým terminálem.		Detail interpretace římsových profilů staré vily na nové nástavbě. Zajímavá je kombinace světlého a tmavého betonu.

Architektura světla a prostoru

Architekt Nieberg zdůrazňuje, že prvky jeho staveb, ačkoli bychom je na první pohled přiřadili k moderně, jsou odpozorovány z historické architektury. Přesvědčíme se o tom už u rozvržení fasády, je to však zřejmé i na zmíněném okruhu– plocha zdi je tu rozčleněna až barokově, tak, aby upoutala hrou světla a stínu. Tu podporuje i pásové osvětlení, skryté za výstupky stěn či stropu, a bodová světla, která vytvářejí měkká a oblá světelná rozhraní.

Světlo vytváří na podkladu rovných linií decentní kontrast, jenž chtěl architekt udržet; nesnažil se jej ani prohloubit, ani potlačit. Proto omezil barevnou škálu od bílé přes šedou po černou a zřejmě – z téhož důvodu hojně využívá i pohledový beton. V bytě z něj navrhl mimořádně výrazný prvek sdružené části hlavního prostoru – dlouhé přístěnné lavice, jakoby středověké sedilie. V hamburské nástavbě však hraje v prostředí různorodých matných ploch (betonu, bílých stěn, neobvyklé rustikální douglaskové podlahy a pískovaných skleněných tabulí) jednoznačný prim světlo, prostor a výhledy.

Dlouhá stěna hlavního sdruženého prostoru je řešena jako série výklenků – je do nich zakomponována kuchyňská linka, těleso krbu i dlouhé lavice. Velmi efektní je zrcadlo po celé délce stěny v kuchyni.		Umývací pult v koupelně navrhl sám architekt, armatury dánské firmy Vola jsou dílem klasika Arna Jacobsena. Jeho tvorbu obdivoval Nieberg už jako student.