Citlivě a excentricky: Příběh transformace výdušní věže v Dolních Vítkovicích

Dolní Vítkovice jsou dobře známým pojmem mezi architekty po celé republice. Bývalý areál uhlí a železa prochází již od roku 2012 aktivní transformací. Té se nyní dočkala také původní výdušná věž, která nově slouží kancelářskému provozu. Věži brzy přibude ještě současná „koruna“.

Ostrava je městem industriálního dědictví. Na rozdíl od jiných českých měst se v 19. století etablovala skrze materiály – uhlí a ocel. Krátká, ale velice intenzivní a autentická industriální historie je jedním z hlavních symbolů města, transformace rozlehlého industriálního dědictví zase jednou z jeho hlavních současných otázek.

Hotovou encyklopedií transformace industriálního dědictví je oblast dolních Vítkovic, nyní nejnavštěvovanější mimopražské turistické místo v republice, kde pod dohledem Josefa Pleskota transformace probíhá už od roku 2012. Do této „encyklopedie“ nyní přibylo dílo architektonického ateliéru Kamila Mrvy.

Sídlo ve věži

Věž je archetypálním prvkem. Kostelní, radniční nebo právě i industriální věže ve struktuře města či krajiny automaticky plní důležitou roli – mimo svou funkci se stávají orientačním bodem. Věž jako symbol může mít mnoho podob, které jí jako její uživatelé a obyvatelé měst přisuzujeme.

I to bylo možná jedním z důvodů, proč si marketingová firma LEEMON vybrala bývalou výdušnou jámu z 60. let minulého století z režného zdiva. Je sice nízká a z panoramatu areálu nijak nevystupuje, ale z čelního pohledu na hlavní fasádu s úzkými vertikálními okny má až sakrální charakter. Majitel firmy ji od vlastníka celého areálu zakoupil pod podmínkou, že na projekt bude dohlížet Josef Pleskot.

Radikální změna funkce

V prostoru určeném kdysi k odvětrávání dolu dnes sídlí kanceláře, ale slouží také kulturním účelům. Minulý rok se zde například konal festival Meat Design Ostrava. Naprosto odlišná změna užívání ale stále odkazuje k původnímu účelu. Zůstal zde odvětrávací stroj, který vháněl čerstvý vzduch až osm set metrů pod zem. Aby autoři podtrhli jeho důležitost, uzpůsobením prostoru jej povýšili na artefakt.

„Obráběcí stroj byl jedním z hlavních motivů vnitřního konceptu. Směřuje k němu veškerá pozornost v prostoru, a to i skrze prosklené příčky a prosklené světlíky v podlaze. Největší radost mám z toho, že se nám s odborníky podařilo stroj zrestaurovat, aby si jej mohl návštěvník protočit,“ upřesňuje koncepci interiéru Kamil Mrva.

Citlivě, ale odvážně

Vzhledem k tomu, že se objekt nachází v památkové zóně, bylo vzneseno několik požadavků památkové ochrany. Požadavek by se dal formulovat jako „citlivě zrekonstruovat, a zároveň nové kontrastně odlišit současným tvaroslovím.“ Autoři se úkolu chopili odvážně a původní vstupní prostor na výšku tří pater předělili vloženou ocelovou konstrukcí, čímž vznikla další dvě patra.

„Vstup do objektu je akcentován proskleným parterem, který vznikl na místě popraskaného zdiva. Záměrně kontrastuje s cihlou, stavbu odlehčuje a vytváří příjemný veřejný prostor před budovou. Mimo parter jsou jedinými zásahy v exteriéru nová zasedací místnost v zavěšeném proskleném arkýři v pátém patře a výtah na severní fasádě. Všechny zásahy byly konzultovány v úzkém dialogu s památkáři a s Josefem Pleskotem už od počátku projektu,“ dodává Kamil Mrva.

Čekání na korunu

Stavba je zkolaudována a funkční, její transformace však nekončí. Doplní ji totiž ještě prosklená třípodlažní „koruna,“ která vertikálním členěním navazuje na úzké pruhy oken staré věže. „Korunu jsme původně koncipovali jako protažení věže, ale Josef Pleskot přišel s nápadem excentricky ji vysunout, což zvýraznění současný charakter. Posunutím také vzniká moment přechodu, kdy výtah na fasádě postupně přechází do interiéru nadstavby,“ uzavírá projekt Kamil Mrva.

Projekt je tak dalším povedeným dílem na mapě Vítkovic. Jak se zdá, díky menšímu svazování konzervativnějšími požadavky jako u jiných historických měst se v Ostravě poslední dobou daří realizovat odvážné projekty jak transformací funkce, tak architektonickým přístupem k industriálním památkám. Protože právě podobná transformace je ideálním prostředkem pro to, aby tato minulost nebyla pouze skanzenem, ale živoucím místem různých atmosfér, ovšem citlivě doplněným o soudobé vrstvy.

Autor: Jan Bureš

Článek vyšel v časopisu ASB 1/2024.