Paradoxní klenot: Oblíbené místo pohlavárů i mafiánů čeká na své znovuobjevení

Do luxusního rekreačního střediska na břehu Orlíku se nejprve sjížděly špičky komunistické strany, po revoluci zase mafiáni. Přísně utajený areál vyprojektovali čeští architekti přímo ve vězení a navzdory mnoha paradoxům patří mezi to nejlepší z československé architektury poválečné éry.

Po levém břehu nechvalně známé vodní nádrže Orlík na rozhraní jižních a středních Čech se můžete procházet dlouhé hodiny a při tom objevovat a obdivovat další a další úchvatné stavby. Právě tady, na území vesničky Vystrkov, se totiž nachází rozlehlý areál dnešního Hotelu Orlík, který můžeme bez přehánění označit za jeden z nejlepších architektonických výkonů celého Československa přelomu padesátých a šedesátých let.

Původně se jednalo o luxusní rekreační středisko členů Ústředního výboru Komunistické strany Československa, tedy nejvýše postavených politických pohlavárů. Podobné projekty se stavěly i v dalších zemích sovětského bloku, s ohledem na jejich účel se zpravidla jednalo o nákladné stavby umisťované na odlehlá místa v přírodě, tak aby politici měli naprosté soukromí a zároveň se tyto opulentní areály mohly dobře utajit před veřejností. Podobné rekreační středisko najdeme také na Slovensku, kde v sedmdesátých letech vznikl kdysi nejstřeženější komplex celých Tater podle návrhu týmu architektů v čele se Štefanem Svetkem (spoluautorem například obrácené pyramidy Slovenského rozhlasu v Bratislavě).

Také orlické středisko podléhalo nejvyššímu stupni utajení. Proto nebylo zakresleno v katastrálních mapách a vjezd do obřího areálu znemožňovaly závory a ostraha, takže ani obyvatelé okolních vesnic nevěděli, za čím přesně tam drahé vládní vozy cestují. A že komunistům opravdu šlo o co největší utajení celého záměru, to dokazuje také způsob, jakým návrh celého areálu vznikl.

Architekti v mundúrech

Projekt nezpracovávali žádní straně oddaní architekti a inženýři, jak by se mohlo u takové zakázky čekat, ale jejich odpůrci, které komunisti za tímto účelem na konci padesátých let uvěznili v pražské pankrácké věznici. Jednalo se o kolektiv složený z talentovaných tvůrců, který získal přezdívku Basaprojekt. Mezi jeho ústřední postavy patřili zejména dva architekti: Bedřich Rozehnal a Jaroslav Vaculík.

Bedřich Rozehnal si vydobyl mezinárodní renomé v meziválečném období svými pokrokovými projekty zejména zdravotnických zařízení ve stylu funkcionalismu, které vyzdvihoval i Le Corbusier. Rozehnal byl ústřední postavou brněnské kulturní a umělecké scény, v polovině padesátých let obdržel i státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.

Roku 1960 se však stal obětí vykonstruovaného soudního procesu, který byl o deset let později oficiálně označen za nezákonný, a odsouzen na čtyři roky do vězení. Trest si měl odpykat právě v pankrácké věznici, kde již probíhaly přípravy orlického projektu. Můžeme se proto domnívat, že šlo o účelový akt, aby si komunisté pojistili stavební záměr po stránce odbornosti i zkušeností. Rozehnal byl navíc propuštěn už po dvou letech, záhy po dokončení rekreačního střediska.

O generaci mladší architekt Jaroslav Vaculík byl naopak v době komunistického převratu vycházející hvězdou československé architektury. Během svých poválečných studií v Paříži se dokonce dostal na pracovní stáž do ateliéru Le Crobusiera, a to díky kontaktům Baťova dvorního architekta Františka L. Gahury, který se s tímto velikánem moderní architektury poznal během jeho návštěvy Zlína roku 1935.

Jaroslavu Vaculíkovi modernistická architektura doslova učarovala, proto v padesátých letech nesnesl práci ve státním projektovém ústavu na státně zadaných projektech v duchu socialistického realismu a rozhodl se pro revoltu. Roku 1954, tedy v době komunistického znárodňování, si proto založil vlastní soukromý ateliér, aby měl větší tvůrčí svobodu – to samozřejmě neušlo pozornosti, o pět let později byl zatčen a uvězněn rovněž na Pankráci.

Basaprojekt zpracovával mnoho úkolů, většinou šlo o dokončovací práce již rozpracovaných staveb nebo rekonstrukce a přestavby, projekt rekreačního střediska na Orlíku byl svým rozsahem i zadáním tím zdaleka nejvýznamnějším. Komunisté ve svém zadání přímo požadovali reprezentativní charakter vil na nejvyšší úrovni globální stavební produkce.

„Co se podoby architektury týče, je areál opravdu unikátním celkem v kontextu tuzemské architektury druhé poloviny dvacátého století. Jedná se o výjimečně formované stavby, kterých se u nás z této doby vidí jen minimum. I přesto, že se jedná o areál komunistické smetánky, na architektuře jednotlivých objektů se projevuje závan západním modernismem,“ hodnotí historik a kurátor Adam Štěch.

Vkus komunistických špiček

Výjimečnost orlického projektu spočívá také v tom, že architekti z Basaprojektu nenavrhovali jen jednotlivé stavby, ale vypracovali celkový masterplan rekreačního zařízení na rozloze takřka pěti set hektarů, tedy více než šesti set padesáti fotbalových hřišť. Projekt se začal rodit krátce po světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, která byla zlomovým momentem ve vývoji československé architektury – přinesla definitivní konec socialistického realismu a umožnila rozvoj moderního stylu, který pro své středisko požadovali také komunisté.

„Celý areál dosvědčuje, že se přední vládní činitelé tehdejšího Československa zhlédli v architektuře Západu,“ uvádí Památkový katalog s tím, že si za tímto účelem zvolili právě ty architekty, kteří by jinak oficiálně žádnou státní zakázku nezískali.

Architektura areálu díky tomu organicky navazuje na dobové myšlenky a trendy ze zahraničí. „Vzhledem k tomu, že jedním z autorů areálu je architekt Jaroslav Vaculík, který působil v Paříži u Le Corbusiera, můžeme některé stavby jednotlivých vil či hotelu přirovnat k jeho poválečné tvorbě a obecně k modernismu v západní Evropě padesátých let. Celková estetika mi připomíná tzv. „ludic modernism“, neboli „hravý modernismus“, jak se často právě označuje poválečná moderna ve Francii nebo Belgii,“ upřesňuje stylové zařazení Adam Štěch.

Středobodem areálu se stala hotelová budova s venkovním bazénem, od které vedou asfaltové cesty k vilám situovaným ve svazích nad vodní plochou. Celkem tu vzniklo patnáct vil, každá byla určena konkrétnímu politikovi z nevyššího vedení komunistické strany. Ta nejrozlehlejší a nejnákladnější byla postavena pro tehdejšího prezidenta Antonína Novotného. „Unikátní vila se svým okolím, hierarchicky umístěná na nejvyšším místě areálu, nejlépe symbolizuje dobu vzniku, se všemi politickými, sociálními i kulturními významy,“ uvádí Památkový katalog. Tato konkrétní vila byla ještě nedávno ve stavu ruiny, v posledních letech ale prošla celkovou rekonstrukcí a dnes slouží jako soukromá rezidence s velkým oploceným pozemkem.

Vily byly projektovány ve třech typologických variantách s úpravami podle individuálních požadavků jednotlivých straníků, svým architektonickým pojetím se nicméně jedna od druhé značně liší. Patrové vily mají v přízemí velké vstupní haly a obývací pokoje, v patře se pak nacházejí ložnice. Všechny obytné místnosti mají zpravidla také přímý vstup na terasu, balkon nebo lodžii. Z jejich původního vybavení se prakticky nic nedochovalo, při pohledu na mramorové parapety, rozměrná panoramatická okna a další detaily dlažeb nebo uměleckého kování mříží je ale jasné, že byly koncipovány ve velmi vysokém standardu. Mnohé se také dodnes pyšní krásnými škrábanými omítkami nebo rafinovanou architekturou zastřešení teras a členěním hmot až sochařským způsobem. Většina vil v současnosti spadá pod Hotel Orlík a lze si je tak pronajmout, některé jsou však v majetku jiných osob nebo v dlouhodobém pronájmu, takže je není možné navštívit.

Autorství neznámo

Kdo stojí za návrhy jednotlivých vil, není již možné přesně určit, protože jména autorů se v projektové dokumentaci neobjevují. Vzhledem k rukopisu jednotlivých členů Basaprojektu se však můžeme domnívat, že vily zpracovával především Jaroslav Vaculík spolu s dalšími kolegy-spoluvězni, jako byl Gočárův student Stanislav Tobek a Jiří František Kaisler. Hlavním statikem projektu pak byl František Bäumelt, který je zároveň přímo podepsán také pod malým, byť fascinujícím objektem se skořepinovou střechou někdejší sportovní klubovny. Ta dnes slouží jako zahradní pavilon, který si hosté mohou pronajmout pro pořádání soukromých oslav.

Projekt hotelové budovy pak s nejvyšší pravděpodobností vypracoval Bedřich Rozehnal spolu s dalším Gočárovým žákem Josefem Šolcem. Dochovaly se totiž další Rozehnalovy varianty návrhu, všechny ve značně avantgardním stylu s přísně geometrickými pravoúhlými liniemi. Hotelová budova sloužila jako hlavní společenské zázemí areálu s tanečním parketem a restaurací, její pokoje pak využívali další, níže postavení členové ÚV KSČ. Zaujme u ní plastické členění fasád s předsazenými okny (motiv objevující se také u vil), dynamicky zalomeným zastřešením venkovní terasy i vnitřním zařízením – dodnes se zachovalo v původním stavu zejména schodiště s prosklenou stěnou propouštějící světlo do chodeb k pokojům nebo interiérové prvky jako kapotáž radiátorů a benátské dlažby ze žuly a mramoru.

Pozornost architektů se pak nesoustředila jen na domy samotné, ale také na parkové úpravy. Před hotelovou budovou se proto nachází také původní venkovní bazén elegantního ledvinkového tvaru, který je v rámci volné travnaté plochy prostorově vymezen a současně chráněn před větry pomocí krásné vlnící se pergoly z kamenů a dřeva. Tento architektonický prvek dokazuje tehdejší tendence příklonu k přírodě a z ní vyplývajícím organickým tvarům.

Pomník perzekuovaných architektů

„Jako celek byla „Akce Orlík“ zvláštním experimentem, který v historii naší architektury nemá obdoby. Naší povinností je se k tomuto odkazu hlásit jako k vynikající architektonické památce šedesátých let dvacátého století (s historickým hlediskem), a zároveň také jako k pomníku práce nespravedlivě vězněných architektů,“ píší odborníci z Památkového katalogu.

Důvodů, proč se orlický areál stále nedočkal odborného přijetí, jaké by si zasloužil, je několik. Kromě jeho důsledného utajení před světem po dobu celých třiceti let a nejasnému prokazování autorství perzekuovaných architektů je to také jeho porevoluční osud. V devadesátých letech totiž areál obsadily postavy z mafiánských kruhů kolem podnikatele Miroslava Provoda. Vily tak začali obývat zločinci jako František Mrázek, Tomáš Pitr i Radovan Krejčíř. Orlické středisko se tak v očích lidí změnilo ze symbolu komunistické zlovůle v baštu vrahů a zlodějů, se kterou nikdo nechce mít nic společného.

Na špatnou pověst ostatně doplatila řada jiných výjimečných staveb poválečné éry. V neposlední řadě je příčinou nedocenění architektury areálu jednoduše to, že se nachází na velmi odlehlém místě stranou velkých center a dopravních křižovatek, takže není zkrátka a dobře na očích.

Od roku 2011 nicméně už celý areál funguje pod názvem Hotel Orlík coby standardní sportovně-rekreační středisko. Ubytovat se můžete jak v hotelové budově s wellness, tak i v některé z vil. Kombinace vytříbené architektury a krásné přírody je zárukou silného zážitku, pohnutý příběh pak areálu přidává na jedinečné atmosféře.

Článek vyšel v časopisu ASB 3/2024.