Zapomenutý klášter, nezapomenutelný zážitek: Z kláštera Bouro je dnes zážitkový hotel

Sever Portugalska možná není ve srovnání s prosluněným jihem tak častou turistickou destinací, právě díky tomu si však uchovává autentický ráz. Krajina severu je protkána zelenými kopci, řekami a jediným národním parkem Portugalska – Peneda-Gerês.

Pokud se vydáte objevovat jeho krásy, neměl by vaší pozornosti uniknout ani klášter Convento de Santa Maria do Bouro, přeměněný na moderní pousadu, která propojuje středověkou architekturu s dílem slavného architekta Eduarda Souto de Moura.

Klášter se nachází v obci Amares, leží v regionu Minho na severu Portugalska. Region Minho je známý svou bohatou historií, tradicemi a přírodní krásou, která zahrnuje zelené kopce, vinice a rozlehlé lesy. Tato oblast je také kolébkou portugalské národní identity, protože právě zde byla v roce 1139 vyhlášena nezávislost Portugalska pod vedením prvního portugalského krále Alfonsa I. Dobyvatele (Afonso Henriques).

Od poklidné askese k zániku

Přestože přesný původ Santa Maria do Bouro není znám, dnes se má za to, že vznikl jako klášter obývaný poustevníky, jejichž patronem byl svatý Michael. Malá komunita poustevníků se pak koncem století připojila k cisterciáckému řádu. Cisterciácké hnutí, které se v té době šířilo po celé Evropě, kladlo důraz na jednoduchost, askezi a spojení s přírodou, což se promítlo i do podoby kláštera. Zpočátku šlo o prostou románskou stavbu, která však byla v 18. století barokně přestavěna, a většina pozůstatků, která se dochovala, pochází z této doby.

Klášter byl významným náboženským a hospodářským centrem regionu, podobně jako mnoho cisterciáckých klášterů v Evropě. Tyto kláštery často vlastnily půdu, zajišťovaly zemědělskou výrobu a podporovaly technologický pokrok. S úpadkem cisterciáckého řádu a rozpadem klášterních institucí v 19. století však klášter ztratil svou funkci a postupně chátral. Řeholní řády byly zrušeny a mniši byli z kláštera vyhnáni, a ten byl následně prodán v dražbě. Pouze kostel unikl procesu chátrání, kterým místo od té doby procházelo.

Moderní design s historií v srdci

Na konci 80. let se však zrodil nápad, jak chátrajícímu klášteru znovu vdechnout život. Hlavním architektem se stal Eduardo Souto de Moura, pro kterého byl projekt přestavby kláštera nejen profesní, ale i osobní záležitostí: „Návštěva ruin tohoto kláštera byla součástí našich rodinných výletů. Je součástí vzpomínek z mého dětství, kdy si jej pamatuji pouze jako ruinu. Ruiny jsou poslední stádium každé budovy. Jde o vyvážený stav. Když navrhnete dobrou budovu, tak z ní bude i dobrá ruina.“ Bylo tak otázkou, jak dále k projektu přistoupit, do jaké míry konzervovat existující stav, nakolik se vracet do minulosti či jak se otvírat budoucnosti.

Souto de Moura se spolu se svým týmem rozhodl pro cestu budoucnosti: „Tváří v tvář dvěma hypotézám jsme se rozhodli odmítnout čisté a prosté scelení ruiny pro kontemplativní využití a rozhodli jsme se vložit materiály, využití, formy a funkce. S tímto přístupem nemáme v úmyslu stavět výjimku, hledat originalitu manifestu, ale spíše naplnit pravidlo architektury, které bylo v průběhu času téměř vždy konstantní. Projekt usiluje o úpravu, respektive využití dostupných kamenů pro stavbu nové budovy. Jedná se o novou stavbu, která zahrnuje různé výpovědi (některé již zapsané, jiné se budou stavět), nikoliv o rekonstrukci budovy v původní podobě.“

Souto de Moura tak odhlédl od cesty nostalgie a rozhodl se hotel zbudovat v současném stylu. „Pro projekt jsou ruiny důležitější než „konvent“, protože jsou dostupným, otevřeným, manipulovatelným materiálem. Z kláštera v Bouru jsem za použití starých kamenů vytvořil moderní budovu. Při rozhodování jsem si vybral dvacáté století a všechna předchozí staletí tvoří podporu současnému architektonickému jazyku. Udržel jsem ruiny a vytvořil něco, co pochází z dnešních časů.“

Interiér plný kontrastů

Výsledkem je působivé místo se silnou atmosférou, které kombinuje odkaz historie s moderní funkčností a standardem. Původní dřevěný krov, který se stal obětí požáru, nahradila plochá zelená střecha. Stropní desky jsou tvořeny čtvercovým rastrem z cortenu a kromě současné vrstvy designu fungují především ke statickému podpoření původních kamenných zdí. Při úpravě zahrad a pomerančových sadů obklopujících klášter byla zachována struktura vymezená zdmi a cestami ohraničujícími jednotlivé plochy. Hlavními novými prvky jsou malý oválný bazén v jižní zahradě a vodní plocha na jižní terase.

Nejvýraznější změny však můžeme vidět v interiéru. Nový nábytek vkusně doplňuje historický kontext, aniž by s ním soupeřil o návštěvníkovu pozornost. Studené zdi původního kláštera ožívají teplem sálajícím z velkého krbu v hlavních místnostech. Pokoje rekonstruované v asketickém nádechu pracují s jednoduchým a funkčním designem. Do každé ubytovací jednotky je vložen modul stěny, který v sobě kombinuje úložný prostor a z druhé strany tvoří čelo postele.

Stěna zároveň odděluje koupelnu, která je s hlavním prostorem spojena pouze jemným, ale promyšleným detailem mléčného skla, jež přivádí přirozené světlo přes ložnici. Materiálově kombinují pokoje dřevo a ušlechtilý kámen. Stěny zdobí obrazy, historie se zde již ale nepřipomíná a najdeme tu spíše moderní díla, která prostupují celý komplex kláštera a dobře balancují s bohatou minulostí. Hlavním dekorativním prvkem jsou však samotné výhledy do okolních lesů či vnitřních atrií rámované tenkými ocelovými rámy, které skvěle kontrastují s těžkým kamenným ostěním.

„Dnes si samozřejmě uvědomuji, že se z budovy mohlo stát něco pitoreskního a romantického, ale přesto si myslím, že se mi podařilo udělat moderní budovu, ale to vše ukáže čas…“ komentoval projekt pár let po jeho otevření architekt. Více než 25 let od rekonstrukce se stále setkáváme s velice současným designem, který se vyhnul trendovosti a umí tak s citem stárnout. Stejně jako pomerančový sad i osm let práce Eduarda Souto de Moura tak přinesla své ovoce. Původní ruině byl znovu navrácen život a strávit noc v hotelu Pousada Mosteiro do Amares je opravdovým zážitkem.