Betonový živočich

Syrové autentické místo s vůní práce a stále přítomným hlukem. Drsný šedý solitér, který si na nic nehraje, pouze plní svou funkci. Taková je administrativně správní budova betonárky ve Strančicích, která získala hlavní ocenění ve třetím ročníku České ceny za architekturu.

Budova vznikla pod rukama architekta Davida Levačky Krause a jeho kolegů z ateliéru Architektura, jakožto originálně koncipovaný experiment se souhlasem investora. Industriální charakter pozemku má silnou atmosféru díky nikdy nespící betonárce i čtyřicetimetrovému skladovacímu silu. Náplň činnosti se promítá do neuspořádaného a neušlechtilého výrazu objektu, který je celý výhradně betonovým odlitkem.

Funkce a pohyb

Architekt popisuje objekt jako betonového živočicha, jehož forma vychází pouze z funkce provozů, vztahů k okolí, pohybu slunce i pohybu aut a lidí kolem. Vzrostlé stromy byly zachovány, stejně tak obří vjezdová brána do betonárky, to vše tvarovalo dům.

Pohledový beton různých struktur je na podlaze, stropech, stěnách, objekt sám včetně střechy je vylitý bez dalších obkladů, úprav či dokončovacích prací. Je hrubý a divoký, nedokonalý a zároveň krásný. „Výkvěty na fasádě nejsou estetično, ale chyba při lití stěny,“ říká David Kraus. „Mnohé se nepovedlo.“ To ale domu ani v nejmenším neubírá na jeho celkové kvalitě. Možná právě naopak.

Tvůrčí proces

Nutné instalace jsou viditelné, vedené vně, okna jsou očima betonového živočicha. Parkování je situováno na střeše objektu spolu s fotovoltaickou elektrárnou a nabíječkami pro elektromobily. Dům skrývá prvky, které jsou dlouhodobě vyvíjeny investorem (desetimetrová vyklápěcí vrata sloužící jako hluboké zastřešení před vjezdem, prototyp robota provádějícího zdění na stavbě, detaily zábradlí, pojezdných skel, topení objektu…).

„Celkově šlo o živočišný proces a komunikaci mezi mnou a investorem, který nás utvrzuje, že je možné dělat si věci sám, s radostí z tvoření, amatérsky, necertifikovaně, bez atestů, předpisů,“ říká Kraus. „Pak může být člověk stále zvídavým dítětem, hrajícím si chlapcem a tvůrcem vlastního prostředí.“

Pokus – omyl

Koncem minulého roku získal projekt hlavní cenu třetího ročníku soutěžní přehlídky Česká cena za architekturu. Budova zaujala díky své hrubé neuhlazenosti. Mezinárodní porota stavbu popsala jako „projekt s jasným rukopisem a architektonickou ambicí, která je ale držena v pozadí, projekt jednoznačný, průkopnický, moderní, zároveň skromný“.

Pro Davida Krause spočívá specifičnost budovy především v procesu, kterým během návrhu a realizace prošla. „Náš vztah s klientem nebyl typický a neměl pravidla. Improvizovalo se, měnilo, hledalo, zkoušelo. Technicky bylo největším oříškem nalezení té správné směsi betonu, který bude fungovat jak v zimě, tak v létě, bude nosný, proveditelný a rozumně levný.

Zkoušelo se, vzorkovalo, nechávalo venku. Výsledkem nyní je, že se dům chová nízkoenergeticky a v létě bezvadně chladí – bez vzduchotechniky.“ Davidu Krausovi se podařilo vytvořit objekt, který je možná na první pohled hrubý a neurvalý, tím ovšem zcela přirozeně zapadá do hrubého a neurvalého prostředí plného prachu a betonové tvořivosti.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 1/2019.