Mít kancelář v bývalém brownfieldu

Budova Machine House v Karlíně je příkladem téměř dokonalé symbiózy architektury s interiérem a vlastně i s jejími „obyvateli“. Jsou to prakticky samí lidé z branže: architekti a designéři. Důvod této symbiózy tkví už v době, kdy se její rekonstrukce teprve ocitala „na papíře“: jeden z nájemců, Jiří Řezák a jeho studio Qarta Architektura, je přímo projektantem rekonstrukce. Díky svému stáří (konec 19. století; předtím zde byla energocentrála ČKD Dukla, za první republiky firmy Breitfeld – Daněk) si budova zasloužila pozornost památkářů.

Architekti M. A. Tomáš a Jiří Řezák šli díky vstřícnosti investora mnohem dál, než jim ukládali památkáři. Zachovali původní masivní litinové sloupy a traverzy v konstrukcích, „přiznali“ nosnou zeď z cihel a opuky, obnovili původní bránu s kovanými ornamenty. Jen původní hliník v rámech oken nahradil pozinkovaný kov. Industriální povahu objektu podtrhují další prvky: nerezové dveře s velmi originálními zámky, podkladová podlaha z pozinkovaného plechu, pohledový beton na chodbě.

„Takový podklad asi nikde neuvidíte,“ upozorňuje Miloš Petřík z Real Estate Pernerova, která dům vlastní a zároveň spravuje. „Když budoucí nájemce, architekt Ranný, viděl, jak vypadá podlaha před dokončením, líbilo se mu to a trval na tom, ať to tak zůstane.“ Na podlaze tedy zůstaly stopy po stěrkách, šmouhy a obtisky všeho, co se na ni v době potěru položilo. Podobně i litinový sloup v třetím patře zůstal s původní patinou. Chybí snad jen dotek kolomazi.

Neformální dojem, jaký by asi těžko potkal návštěvník tradiční administrativní budovy, dotváří podsvícené skleněné tabule s černobílými fotografiemi architektů „strojovny“ a nájemců domu, které míjíte cestou po schodišti. Permanentní výstava.

O předvedení své práce v nejlepším světle usilují v druhém patře Machine Housu holandští designéři kancelářského nábytku – pobočka nizozemské firmy Ahrend. Proto si na jeho vyřešení najali designérku Barboru Škorpilovou a její studio Mimolimit. Prostor – už tak výrazný díky kulatému oknu ve štítě – dál zvýraznila zvláštní zrcadlovou mozaikou, soustavou šikmých polic pod mezaninem a monstrózními květináči. Prostor funguje jako kancelář typu open-space a zároveň jako showroom kancelářských stolů, křesel, stojacích lamp, netradičních věšáků či skříní. Pracovní místa zaměstnanců jsou oddělená jen nízkými stěnami a nábytkem. Při příchodu se dokonce loajálně hlásí ke svému sídlu jako symbolu – fotografie Machine Housu funguje jako tapeta na stěně, kryjící první pracovní kout.

Ztrátu soukromí tu nepociťují, telefonovat mohou i z chodby díky bezdrátovým přístrojům. Pro diskrétní jednání s klienty je pak vymezena místnost vzadu za mezaninem, oddělená skleněnou příčkou, kterou si firma zabudovala po nastěhování. Spojení showroomu s kanceláří jim prý nevadí, naopak každého nutí neudělat ostudu firmě a udržovat si v okolí svého počítače pořádek. Jediné, co postrádají, je víc denního světla. Druhé patro je i při své opravdu nadprůměrné výšce vlastně podkroví a okna z části zakrývá převislá střecha, přičemž ani další řada oken v hřebeni střechy prostor úplně neosvětlí. Proto je tu velká přehlídka svítidel, která vidí klienti a zároveň nenápadně přisvěcují prostor.

Na nedostatek světla si určitě nemohou stěžovat o patro níž. Okna tovární haly jsou nejméně třímetrová. Architekti ze studia Qarta zachovali jejich původní podobu i výšku, ale už dávno to nejsou jednotlivá sklíčka vsazená do kovového rámu – izolační dvojsklo je z jednoho kusu a rám je na něj svrchu nalepen. Nedochází tak ke zbytečným tepelným ztrátám. Objekt je také izolovaný se zatepleným pláštěm. K chlazení slouží centrální jednotka Carrier, jako vytápění slouží podlahové topné jednotky fan-coil a minib.

Podle výpovědí „obyvatel“ Machine Housu se zdá, že klimatizační systém funguje až příliš dobře; na některých místech mají pocit chladu. Nejspíš jde o „průvanový efekt“ – chladný vzduch vháněný do místnosti přichází intenzivněji na jedno místo, a pokud zrovna tam sedí zaměstnanec, nemusí mu to být příjemné. V případě open-space prostorů se asi nikdy nezavděčíte všem. Ti, co sedí poblíž topení, mohou mít pocit tepla, ostatní, sedící více v prostoru, zase můžou mít dojem, že na ně odkudsi „táhne“.

Teplo bylo na obou horních patrech bez rozdílu jen na mezaninech. Nejsou to tradiční mezaniny, zůstávají součástí místnosti. Za jejich zdmi se skrývá sociální zařízení a zázemí. S předsunutým stropem působí v obou prostorech jako kapitánské můstky, na které vystupujete po opět industriálně pojatých kovových schodech, což vypadá v obou horních patrech impozantně. Ve druhém patře je navíc drží ocelová lanka tažená od střešních traverz. Blízkost stropu, resp. střechy v druhém patře způsobuje, že se na mezaninu hromadí teplo z lidí i spotřebičů. Proto tam majitel po čase přidal podstropní chladicí jednotku, která klima zlepšila. V druhém patře je umístěno na mezaninu designově přiznané potrubí klimatizace.

Navzdory těmto drobnostem působí budova Machine Housu jako dosti příjemné místo pro pracovní aktivity. Nejen díky industriálnímu vzezření a spoustě originálních uměleckých nápadů, které jí autoři vtiskli. Dnešnímu člověku, přesycenému barevností a kýčovitostí reklamních poutačů a přesvícených výloh, poskytuje úlevu pro všechny smysly.

V mnoha směrech odlišným příkladem rekonstrukce administrativní budovy je Regiocentrum Nový pivovar. Pivovar stál na vysoce lukrativním místě. Jediný pahorek v Hradci Králové na ostrohu soutoku Labe a Orlice, historické centrum města s výhledem na věže kostela sv. Ducha na západě a do zeleně Jiráskových sadů na východě. Po krachu pivovaru si na něj jistě brousili zuby developeři s vidinou zisku z komerční výstavby. Vše nakonec dopadlo jinak. Do hry se totiž vložil královéhradecký kraj. Hledal prostory, do nichž by mohl sestěhovat své zaměstnance, dosud roztroušené na několika místech v Hradci, a které by zároveň lépe reprezentovaly kraj navenek. Rozhodlo se pro financování formou leasingu a pro realizaci získal developerskou společnost Immorent.

Návrh ateliéru 3Q Projekt, který si kraj ve výběrovém řízení zvolil, zaujal jak hejtmanství, tak hradecký magistrát, protože „zabil sedm much jednou ranou“. Kraji splnil sen o reprezentativních prostorech, magistrátu Hradce zase spadl kámen ze srdce, protože došlo k oživení mrtvé zóny a navíc se pokryl nedostatek parkovacích míst v centru města: čtyři patra krytých garáží pro téměř pět stovek aut saturují poptávku po parkování v centru přímo vrchovatě. Architektům se také podařilo urbanisticky začlenit uzavřený celek areálu tím, že vytvořili nové náměstí s kašnami a symbolickou zelení.

Zasedací sál krajského zastupitelstva a rady kraje je součástí novostavby, jež přiléhá ke kanceláři hejtmana, administrativa je tedy v těsném sousedství exekutivy. Gotický dům naproti hejtmanství získalo ministerstvo pro místní rozvoj – vznikl tzv. Evropský dům, v němž se jedná především o dotacích z Evropské unie. Rekonstrukce přinesla také nové učební prostory studentům výtvarné kultury pedagogické fakulty. Získali místo s nejhezčím výhledem – do Jiráskových sadů – v sousedství zelených teras podobných těm, které obklopují centrální pahorek na několika místech. Náměstí se může díky možnosti ukotvit pódium proměnit v koncertní sál nebo divadlo pod širým nebem. Společenské akce mají přilákat obyvatele Hradce, aby akceptovali místo jako novou součást historického centra.

Stavitelé podle slov architekta Tušla zbourali vše, co bylo postaveno ve 20. století. Nádvoří hyzdily technické budovy lahvovny, trafostanice a varny, postrádající jakoukoli historickou hodnotu. Zůstaly jen původní budovy pivovaru a jeho administrativního a obytného zázemí. „Obnovili jsme dokonce funkci gotické vodárenské věže,“ chlubí se architekt Pavel Tušl. Do věže byly vsazeny požární nádrže pro hašení parkoviště. Vstup na věž je bohužel veřejnosti odepřen, podle správce nemovitostí Jiřího Moravce proto, že schody nevyhovují evropským normám na jejich výšku a věž není zabezpečena proti nechtěnému pádu.

Komunikační střed komplexu je ukrytý pod dlažbou nádvoří, zajišťuje propojení všech budov včetně podzemního parkingu, což jistě ocení zaměstnanci zejména v době zimních plískanic. Vchod do něj vede z úrovně náměstí proskleným hranolem, jeho střechu podpírají litinové sloupy. Architekt Tušl odkazuje na inspiraci pařížskou galerií Louvre. Zde se jedná o subtilnější stavbu (návrh Helena Dařbujánová), prostor vstupní haly je díky ní a prosklené stěně osvětlen jen ze strany; bistro přisvěcují ještě světlíky. Strop snižují nepříliš vzhledné sádrokartonové podhledy se vsazenými kulatými svítidly, narušené navíc různými stříbrnými vyústěními klimatizace, protipožárními čidly apod. Výška lobby přibližně 2,8 metru sice vyhovuje normám, vzhledem k potenciálně velké kapacitě místa v době společenských akcí by alespoň zde mohla být vyšší. „To máte jistě pravdu, ale my jsme nemohli dál zvedat úroveň náměstí, protože by stínilo vedlejší budovu,“ vysvětluje úskalí okleštěných prostor architekt Jiří Dařbuján. Podle jeho slov realizaci do jisté míry narušil i fakt, že musel přepracovat návrh křížení cest mezi objekty, aby mohl vyhovět žádosti památkářů a zachovat na místě zbytky gotické obvodové zdi a sarkofág jílového valu starého dva až tři tisíce let.

Vstupní hala je však prakticky jediným místem, kde se návštěvník setká s pozůstatky původního interiéru – litinovými sloupy, přesunutými ze skladů pivovaru. Ostatní bylo rozprodáno předchozím majitelem. Původní účel pivovaru tak připomíná fotografický polep skla vstupní haly, který zobrazuje vybavení varny.

A jak dopadli úředníci? Neslavně. Kanceláře jsou často malé s velice nízkými stropy, úzké chodby vzbuzují klaustrofobní pocit. Interiéry zde vybavoval externí dodavatel typickým kancelářským nábytkem a je to velice znát. Na chodbách strohé šedé koše na tříděný odpad a všude hodiny, aby si úředníci byli vědomi, že nesmí ani minutu strávenou v práci promrhat. Pavel Tušl říká, že vzorem v počtu čtverečních metrů na úředníka byla nová budova ČSOB v Praze, v jejíž open-space verzi vychází 12,5 metru na osobu, prý včetně sociálního zázemí. V Regiocentru – např. v kanceláři odboru dopravy – to vypadá tak, že mezi dvěma psacími stoly má úředník se svou židlí vymezen prostor zhruba metr a půl krát dva metry. Kancelář je přecpaná nábytkem a díky zachování klenby působí velice sevřeně. Úředníci si stěžují na nedostatek denního světla, protože jejich kanceláře jsou stíněny okolní zástavbou. Architekt Tušl vysvětluje velikost kanceláří krajských úředníků faktem, že trvali na jejich oddělení. „Pokud by akceptovali open-space, ušetřila by se spousta místa,“ říká. Paradoxní je, že v přepočtu na metry čtvereční někde víc prostoru než lidé vlastně dostala auta.

Z titulu své vysoké pozice si velkorysejší zacházení zasloužilo pouze zastupitelstvo kraje a hejtman. Design jeho interiéru od architekta Jiřího Dařbujána je na první pohled o několik tříd výš než u běžných úředníků. Zajímavý zakázkový nábytek z masivního dřeva, sedací souprava odpovídající posledním trendům, monstrózní moderní lustry, vyplňující velkou část klenby v obou věžích, určených kdysi k sušení pivovarského sladu. I se zasedací místností se Jiří Dařbuján vypořádal s noblesou – zdobí ji masivní kulatý stůl se světlou intarzií.

Peníze na lamely, které by stínily prosklené stěny a stropy kanceláří tiskového odboru v nejvyšším patře, se však už nenašly. Možná, že byly raději použity pro další venkovní prezentaci Regiocentra: „zpívající stromy“. Jde o stromy na terasách schodiště u výtvarné katedry, za nimiž jsou ve zdi schované reproduktory a z nich se nepřetržitě line esotericko-ambientní hudba. Na noc se stromy ještě barevně rozsvítí.

Iva Nachtmannová
Foto: autorka, Filip Šlapal, 3Q Projekt