Plachetnice na nábřeží New Yorku

Gehry v New Yorku dosud neměl velkou realizaci – adaptoval byt (Boxenbaumova rezidence, 1983), navrhl interiér kavárny (v budově Condé Nast, 2000) a butiku (Isseyho Miyakeho na Hudson Street, 2002), ačkoliv velkolepé plány spojené s jeho jménem tady byly a také budou: čtyři byly zrušeny a připravuje se kontroverzní největší: komplex Atlantic Yards za 4 miliardy dolarů.

Budova InteractiveCorp stála zlomek této sumy, kolem 150 milionů dolarů. Společnost InteractiveCorp je mezi prosperujícími světovými firmami tím, že se rozhodla posilnit svou značku i osobitou architekturou tvůrce světového jména, spíše výjimkou. Top management se obvykle obává, že akcionáři nebo správní rada je obviní z marnotratnosti, a raději si pronajímají prostory v běžné budově. V pronajatých prostorech sídlila i InteractiveCorp, i když to nebyla běžná budova – Carnegie Hall Tower od Caesara Pelliho (1991).

Nové sídlo je jednou z nemnoha manhattanských dominant blízko vody. Postavili ho na rohu westsidské dálnice a 18. ulice v prostředí skladišť a menších továren. Mělo být podstatně nákladnější. Majitel firmy, bývalý manažer Paramount Pictures and Fox Inc. a nynější podnikatel v oblasti internetu Barry Diller, by ho byl rád viděl na molu vybíhajícím do řeky, od čehož ho odradili realitní experti.

Budova dlouho dominantou nezůstane, zastíní ji okolní budovy. Už teď ji převýšilo rozestavěné kondominium od Jeana Nouvela, v ulici přibude dílo postmodernisty Roberta A. M. Sterna a naproti se bude tyčit klenot od japonského experimentátora Shigery Bana.

Architektura je zdrženlivější než předcházející Gehryho kultovní díla – Guggenheimovo muzeum v Bilbau (1997) nebo Koncertní síň Walta Disneyho v Los ­Angeles (2003). Frank Owen Gehry na ni vypracoval jedenapadesát variant i s modely. V jedné z prvních dům vypadal až všedně. Byl to užší kvádr položený na širším, v jiných variantách se zase podobal pražské stavbě Ginger a Fred (1996).

Realizovanou verzi modeloval tak, aby měla z každé strany jiný tvar: ze severu symetrický, s ostrými hranami, z jihu kompaktní. Na odlehčení uspořádal hmotu v dolní řadě do pěti rotujících bloků, v horní řadě jsou tři bloky s penthousy top managementu.

Dům je populární a média se předhánějí v porovnávání: „Je to spíš ledovec, nebo pták?“ Většina však v jeho podobě poznává přání investora ztvárnit ho jako škuner s roztaženými plachtami – je o něm známo, že holduje jachtingu.

Další Dillerova přání, aby byl objekt celý ze skla, architekta určitě zaskočilo. Není to jeho typický materiál a realizovat ve skle až tak oblé tvary – přičemž v zadní části je rotace vrcholu v porovnání se základnou až 150 stupňů – není ani dnes jednoduché. Použilo se specializované nízkoželeznaté sklo francouzské a belgické výroby, tvarované na místě technologií cold bending (ohýbání za studena), s keramickým nátiskem, tzv. frity. Více než tři čtvrtiny panelů je atypických. Díky sklu získala budova proměnlivý vzhled. Nejlépe prý vypadá ve špatném počasí, kdy se na horních poschodích odrážejí mraky. V noci zase zmizí mléčné keramické pásy a budova září.

Architekt splnil všechna majitelova přání kromě jediného, které nebylo v jeho silách – aby měl z kanceláře výhled na Sochu svobody, která je odsud vzdálena necelých šest kilometrů jižným směrem. Vidí ji však ze soukromé terasy.