Výškové budovy do měst patří

Nejvyšší budovou v České republice je v současné době City Tower s výškou 109 metrů. Po stavebních úpravách bude má nyní dvacet sedm nadzemních podlaží. Následována je objektem City Empria (bývalý Motokov) se 104 metry.

Obě budovy patří do komplexu výškových staveb City, který vyrůstá v Praze na Pankráci a jenž rozpoutal vášnivou debatu především o hrozícím zničení historického panoramatu Prahy.

V Praze–Holešovicích na pozemcích bývalé Tesly mají developeři mnohem odvážnější myšlenky. Plánují zde výstavbu mrakodrapů až o dvaačtyřiceti patrech. Ty by tak současnou nejvyšší budovu překonaly o desítky metrů.

Patří k nám takhle vysoké budovy? Do velkých měst ano. Vytvářejí totiž dominanty, určují charakter metropolí. V našich podmínkách by ale neměly být vyšší než třicet až čtyřicet pater. Musí totiž vycházet z terénních podmínek města. Jinak tedy budou působit mrakodrapy v rovinatých amerických městech, a jinak ve městech s dramatickým terénem a s typickým historickým panoramatem, jako je například Praha. Několikasetmetrové mrakodrapy by se do prostředí naší hlavní metropole příliš nehodily. Pokud bychom je přesto chtěli mít, muselo by se přistoupit ke kompromisnímu řešení, kterým by bylo vybudování nové oblasti výškových budov výrazněji vzdálené od centra města, než je dnešní Pankrác. Podobnou cestou se vydali stavitelé mrakodrapů v Paříži a vytvořili známou čtvrt La Defance.

Kromě toho musí být výškové budovy koncipovány v souladu s okolní zástavbou. Je potřeba doplňovat je nižšími stavbami, rozhodně nemohou být do města postaveny ojediněle. Kromě toho, doba si takové stavby žádá. Mít sídlo v takové budově je v “byznysu otázkou prestiže. Nejčastěji jsou proto využívány pro administrativu. V poslední době ale začínají být atraktivní také pro bydlení, především díky neomezenému výhledu, který poskytují.

Čtyřicet pater, výška hodně přes sto metrů – mnohým se to může zdát opravdu až příliš. Ve skutečnosti ve srovnání se zbytkem Evropy a světa stojíme hodně při zemi. Současná nejvyšší budova Evropy se nachází v Moskvě. Je jí Triumph palace z roku 2005, který měří 264 metrů a má padesát sedm podlaží. Druhou nejvyšší budovou je Commerzbank Tower v německém Frankfurtu s 259 metry a třiapadesáti podlažími.

A v současnosti míří ještě mnohem výše. Prvenství stále zůstane v Moskvě, kde roste jeden mrakodrap za druhým. Federations Tower bude vysoká 354 metrů, s hrotem pak dokonce 448 metrů. Staví se od roku 2004, dokončení je plánované již na příští rok.

Zbytek Evropy však od extrémně vysokých budov upouští. Limity zůstávají zhruba na současných výškách, tedy přibližně do 250 metrů. Například ve španělském Madridu roste čtveřice mrakodrapů Cuatro Torres Business Area. Jejich stavbu si vynutila potřeba nových kancelářských prostor. Nejnižší budova bude mít 223 metrů, nejvyšší 250 metrů. Dokončeny budou v příštím roce.

Také ve Vídni magistrát nedávno povolil výstavbu dvou mrakodrapů. Vysoké budou 220 a 160 metrů. Celosvětovým velikánům se však z Evropy přiblíží snad jen Federation Tower z Moskvy. Nově vznikající stavby totiž překračují hranici půl kilometru a plány architektů do budoucna jsou ještě mnohem odvážnější. Například v Japonsku by do mrakodrapu o výšce jen něco málo pod 1000 metrů chtěli vměstnat celé město. To je ale ještě budoucnost.

V Dubai již však roste mrakodrap Burj Dubai, který se ještě ve stavbě stal nejvyšší budovou světa. Jak přesně vysoká tato budova nakonec bude, není ještě zcela jasné. Výška bude limitována jednak úrovní stavebních technologií, a také poptávkou po prostorech v ní. Pokud vše dopadne podle představ firmy, která výstavbu řídí, bude ve Spojených arabských emirátech ještě tento rok k vidění stavební dílo vysoké 808 metrů, nejvyšší patro by mělo být ve výšce 630 metrů. Vyskytnou-li se problémy, doroste budova na necelých 700 metrů. Světový primát ale získá i tak.

Kolébkou výškových budov jsou Spojené státy americké. Cena pozemků se zde vyšplhala na takové sumy, že ekonomicky se přestalo vyplácet stavět do šířky. To odstartovalo stavbu prvních výškových budov. Klasická cihlová stavba však může mít zhruba osm či devět poschodí. Zdi nejnižších pater ale musely být silné až jeden a půl metru. A byl tu ještě další problém – jak se do vyšších pater dostat.

Aby se tedy mohlo začít stavět výš, musely se posunout „technické limity“. Jedním z nich byl vynález výtahu. Dalším pak objevení oceli coby konstrukčního materiálu. Ocel je totiž lehká, dá se jednoduše tvarovat, transformovat. Na ocelový skelet se dříve napojoval vyzdívaný plášť a příčky.

První „mrakodrap“, který byl postavený touto technologií, byl v americkém Chicagu. Home Insurance Building byl dokončen v roce 1885, měl deset podlaží a byl vysoký 42 metrů. Měl ocelovou konstrukci a fasádu z cihel.
S dalším vývojem se postupně  přešlo na pláště a příčky montované, stejně jako fasády.

S tím, jak se zvyšovaly výšky, začal být problém s požární odolností. Ocelové konstrukce totiž mají určitou nosnost. Ta se ale ztrácí vlivem tepla. Konstrukce tedy při požárech po určité době neudrží váhu budovy a zbortí se.

I v této oblasti se ale limity posunuly výrazně dál. Odolnost konstrukce se řešila nejčastěji obezděním, později obložením nehořlavými materiály. S postupem doby se místo obložení začaly používat nástřiky nehořlavými materiály. Hodně se používá také železobeton nebo monolitické betony v kombinaci s ocelovými nosnými prvky. Udržet budovu co nejdéle stát je důležité především kvůli evakuaci.

Neméně důležitá je z tohoto pohledu také vertikální doprava, tedy výtahy. V mrakodrapech musí být rozdělené do sekcí. To znamená, že některé jezdí až do nejvyššího podlaží, u některých se musí přestupovat. Ani při sebelepším řešení výtahů však nesmí chybět požární schodiště.

Přesto všechno se staví stále výš. Dobře vyřešené musí být založení stavby. Mrakodrapy totiž představují obrovské zatížení na minimální ploše. Pak je třeba řešit i problém statiky. Velkou roli při tom hrají například povětrnostní podmínky. Od určité výšky se totiž budovy kymácí. Potřebují tedy mechanické vyrovnávání, v podstatě závaží. Obvodové materiály musí být mnohem více odolné požáru a také větru, jehož tlak je ve větších výškách podstatně silnější. U obyčejné fasády by totiž při dešti protekla až dovnitř. Ze stejného důvodu nelze v těchto budovách otevírat okna.

Proto jsou nutná technická patra, kde je řešeno právě například větrání nebo inženýrské sítě. Každé takové patro „obsluhuje“ určitou zónu, tedy určitý počet podlaží. A aby toto všechno bylo ještě „pojištěno“, jsou mrakodrapy prošpikovány nejmodernější technologií, která hlídá bezpečnost. Hranice výšky mrakodrapů se tak posouvají ještě dále.