Stodoly české komerce
Jaký je stav architektury komerčních a retailových prostorů v České republice? Je srovnatelný s vyspělým světem, nebo spíše rozvojovým? Kam se za posledních pětadvacet let posunul?
Srovnatelní nepochybně nejsme. Kupní síla ani prodejní kultura nejsou na tak vysoké úrovni jako v zahraničí. Pozitivní na druhé straně je, že neplýtváme nad své možnosti tak, jako je to zvykem na východ od nás. Ano, jsme utilitární a požadavky máme spíše účelné. Pomáhá to vyhnout se kýči, ale nepřináší to vyšší míru kultivovanosti. Prodejní řetězce se u nás staly mistry v tom, jak postavit co nejlevnější halu, která ale díky laciným trikům, jako je mírně – ale opravdu mírně – šikmá střecha, nepůsobí jako montovna. Jako by k nám přistály z širých plání Ameriky. Tam se ztratí, tady bohužel devalvují příměstskou krajinu.
Udržitelnost, nebo PR divadélko?
V našich končinách se samozřejmě najde i několik dobrých příkladů, bohužel ale zatím nemají mnoho následovníků. Slavná je Billa v Litomyšli. Město se rozhodlo čekat na investora, který splní jejich podmínku kvalitní architektury a integrace autobusového nádraží. Trvalo to více než sedm let, ale vyplatilo se to. Ano, trvalo to déle než jedno volební období! Věc u měst v ČR málo vídaná. Naopak v Ostravě, která uspořádala mezinárodní architektonickou soutěž na Karolinu, již po dvou letech magistrát snahu vzdal a území věnoval developerům s minimální kontrolou, co skutečně postaví. Zajímavý je i příklad Tesca v Jaroměři. Před nějakými deseti lety jsem četl anglický článek o tom, jak velké řetězce usilují o udržitelný přístup. Budou preferovat obnovitelné materiály i zdroje. Tesco v Anglii postavilo několik obchodních domů se zelenou střechou pro zlepšení odtokových poměrů, fotovolatickou a větrnou elektrárničkou. Nepochybně to byla z velké části PR akce, ale vzhledem k rozsahu obchodních center podle mě smysluplná. Doufal jsem, že tuto vyšší kulturu přinese Tesco i k nám. Znám ale zatím jediný pokus, a tím je právě Jaroměř s vysokým podílem dřeva. Blýskání na lepší časy to nezpůsobilo. Většina obchodních řetězců má stále své „výstavní stodoly“ vystavené na odiv u hlavních příjezdových cest do měst a obcí. Pokud výhledu na ně brání stromy, často za nejasných okolností zmizí. A města namísto kultivace prostředí zkrášlují kruhové křižovatky se slovy, že jde o brány do města. Ano, je to levné a pohodlné, ale hrůzu dnešní periférie to opravdu nezlepší. Lidé nakupují, a čím dál horší prostředí považují za něco normálního. Zvykají si na nekvalitu.
Režimní kontrasty
Iritující jsou také polopatické obchodní praktiky nákupních center: eskalátory zásadně proti pohybu lidí, aby byli nuceni projít kolem co největšího počtu výloh, nepřehlednost, měnění rozmístění zboží… Tuším, kolik peněz se investuje do sledování a výzkumu způsobu nakupování, včetně očních kamer. Mrzí mne, že tyto prostředky nejdou na něco smysluplnějšího, trvanlivějšího, co by zlepšilo prostředí a náš život. V tom jsou dle mého názoru právě „socialistické“ obchodní domy upřímnější a samozřejmě: přehlednější. Navíc Kotva či Máj vznikly na základě architektonických soutěží, byl zájem na tom, aby to byla po všech stránkách kvalitní architektura. Jejich architekti jsou známí a stojí si za svým dílem. To se o „porevolučních“ stavbách často říci nedá. Kdo projektoval Palladium v Praze, nebo Špalíček v Brně? Na druhou stranu musím ale vyzdvihnout přínos pražského Quadria. Jako jedno z mála obchodních center má normální městský parter s obchody přístupnými přímo z ulice. Nevytváří mrtvé plochy výloh, jak to bohužel učinil i Máj a Kotva. Quadrio je pozitivní i svou polyfunkční náplní s byty a administrativou. Zajímavé a na naše poměry velmi invenční je také pražské nákupní centrum Šestka u letiště, které využilo střechu k parkování a část bočních stěn zakrylo zelenými svahy. Bohužel umístění mu zákazníky přináší horko těžko.
Jedním z nejznámějších evropských časopisů, který se věnuje interiérům, včetně detailu, je holandský Frame. Na prezentaci českého interiéru tam ale narazíte velmi, velmi zřídka. Bohužel. Zahraniční investoři mezinárodních obchodních značek k nám nepřinesli standard spolupráce s kvalitním architektem. Ani svým dvorním, ani českým „domorodým“. Zřejmě mají pocit, že by to byly vyhozené prostředky a nápady.
Kreativní průmysl
Značky jako Botas nebo Pietro Fillipi ale postupně začínají spolupracovat s českými architekty a designéry. Díky nim se standard pomalu, ale přece zvyšuje. Přitom retail a obchody by měly být prostředím progresivním, kde se testuje to, co ve velkém (s domy a městy) nejde. Ne nadarmo se Jan Kaplický uplatnil převážně právě v návrzích interiérů obchodů. U nás najdeme několik příkladů interiérů vzniklých s parametrickým přístupem, jsou to ale ojedinělé výkřiky. Problémem je mimo jiné i absence kritického a mediálního zázemí. U tuzemských časopisů se o kritičnosti a debatě, která by kulturnost posouvala dopředu, nedá hovořit. Holandsko má přitom s námi srovnatelných patnáct milionů obyvatel. Jenže v Holandsku už před časem vsadili právě na kultivaci, mimo jiné i svým vládním programem Super Dutch. Řekli si, že jako střední země bez přírodních zdrojů nemají jinou šanci, než vsadit na kvalitu svých lidí. A daří se jim to. Holandští architekti se dostali mezi světovou špičku a navrhují po celém světě.
V současnosti se i u nás kromě inovací začíná hovořit o kulturních a kreativních průmyslech. V Plzni již mají centrum Depo 2015, v Brně a Praze se podobná centra plánují. Snad díky tomu budou mít čeští designéři a architekti možnost zaujmout české obchodníky. Um i zkušenosti nabyté při práci v zahraničí na to mají.
Text: PETR LEŠEK
Foto: SHUTTERSTOCK
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 5/2016.
