Polyfunkční Telegraph z Olomouce vypráví příběh o velkém návratu

Rekonverze, přesun významu objektu a zpřístupnění jeho nové funkce využití, nebyla v tomto případě zrovna spěšnou depeší. Bezprizorní stavba se ke svému plně industriálnímu pojetí vrátila prakticky až po devadesáti letech, poté, co v ní investor a architekti objevili její někdejší hloubku a potenciál.

Ještě než vystoupíte z hlavní budovy do před-prostoru nádraží v Olomouci, dostávají vaše smysly jeden výrazný podnět za druhým. Výzdoba vestibulu v duchu socialistického realismu, povýšená moderní úpravou dopravního uzlu, přechází v chaos a ruch kolem linek tramvajových nástupišť, za nimiž se proti nebi staví dvacet pater kolosu RCO2.

V neuspořádané skladbě toho, co má reprezentovat vstupní bránu do druhého nejdůležitějšího města celé Moravy, pak zapadne i nevlídný dojem z průmyslového areálu, stojícího v samém cípu výhledu. Pevný roh jinak neuzavřeného bloku, vymezující se adresou Jungmannovy a Smetanovy ulice, se jevil a stále jeví být další budovou, která všeobecnou změť nekonkrétně doplňuje svou přítomností. I takhle může vypadat budova s historií.

Dát nový smysl starému prostoru

Mnohokrát adaptovaný objekt nese ve svém jádru prapůvodní podobu areálu poloviny továrny na výrobu telefonů, telegrafů a zesilovacích lamp, na níž se v rámci demolic a dostaveb navázaly bytové domy a administrativní objekty, učiliště. Pokud nefandíte industriálu, nepřijde vám tohle místo na první pohled nejspíš zajímavé a podnětné. A bylo nelehkým úkolem architektů z olomouckého studia Ječmen tu něco takového teprve vytvořit.

Jsou totiž místa, která přirozeně vábí a strhují, lákají. Jenže i taková, která nejprve potřebují pomoci a zachránit. To byl i příklad projektu Telegraph, jehož stěžejní úlohou byla rekonverze někdejší továrny na poptávané polyfunkční centrum. Inspiraci tým architekta Lukáše Blažka přitom hledal v industriální jinakosti, k níž se vzhledem ke stavebně neusazenému okolí mohl upnout.

Poezie industriálního dědictví města

Tři patra budovy, která v současné podobě již neměla městu co říct, se velmi atraktivním způsobem podařilo přimět k dialogu se zbytkem města. Projekt má za ambici nástavbou akcentovat nároží, které vystupuje z rozpačitého celku okolních budov, a vytváří tím prostor pro místo, které se jednou stane vyhledávanou kulturní instituci významově přesahující čtvrť i region.

V praxi to obnášelo velmi důslednou prohlídku celého objektu a důsledné dělení toho, co je jen balastním vývržkem a co hodnotou součástí stavby. Architekti to popisují s osobitou poezií vyjádření: „Nahlížíme na objekt bývalých skladů optikou úcty. Úcty, která si je vědoma síly a krásy železobetonového konstrukce à la Hennebique, který budovu vynáší ve smyslu učebnice tektonické struktury, ale i zdobí krásou surového betonu a lehounkých pavučinek výplní v duchu Semperovy teorie odívání.“

Nevnímají vyžilou ruinu, ale fascinující prostor s ohromným potenciálem. Do jehož vnějšího skeletu se dá umístit mnohé: výtvarné galerie, ateliery, prostor pro workshopy, kavárna, klub, loftové byty, ozeleněná střešní zahrada. To vše uvnitř a na kostře, která už víc než jasně projevila svou odolnost nepřízni okolí. Budova se stává patinovaným rámem pro nový obraz, podkladem pro umění.

Očištění nánosu odhalilo podstatu, kterou demonstrují tovární okna, otevřené dispozice hal, přiznaný žebírkovaný strop včetně propsaných mastných skvrn od oleje. K této hrubé vyprázdněné obálce se pak nově upínají utilitární sendvičové panely, dodávající diskrétní odluky a vertikální spojení. K separaci při zachování prostornosti přispívají vložená točitá schodiště, výtah, sklady, ale také rozšiřující prvky třetího patra s atriem, navazujícím na prostorově výraznou terasu se zahradou.

S úctou k minulosti, potenciálem pro léta příští

Základy a sloupy původní struktury jsou posíleny, aby unesly nástavbu. Ta je lehká ocelová a hladká. Maximum instalací je skryto v dvojité podlaze, aby pohledově nekonkurovaly. V sérii zákroků, které připomínají práci chirurga – který bez anestezie řeže, aby tělo mohlo přežít – se tu rodí šance na záchranu života.

Smělá úprava někdejšího areálu továrny na výrobu telefonů a telegrafů Roberta von Lieben vrátila Olomouci jednoho veterána, který může hodně prozradit o své minulosti a má, pokud mu bude věnována dostatečná péče, předpoklad pro dlouhou budoucnost. Telegraph vysílá do světa signál, že velké návraty starých objektů mají smysl.