Na Horu: Dominanta piazzetty pasáže Bořislavka nepřipomíná lidský výtvor

Obří sloupořadí členitých útesů měří na výšku 7,5 metru a váží 57 tun. I proto nazvat autorský projekt týmu Studia Federica Díaze jen skulpturou je v kontextu objemu a váhy až přehnaně zjednodušující. Připomíná zvětralý skalní masiv, vypadá, jako by tu stál od nepaměti. Co ale znamená?

Plastika, nebo dílo přírody? Při běžném pohledu sousoší Na Horu, které dnes zdobí exteriér piazzetty administrativních budov a pasáže Bořislavka na pražské šestce, nepřipomíná výtvor lidských rukou. Zdání neklame, syntetický skalní masiv totiž fyzicky vytvořilo mohutné rameno stroje.

Avšak za finální podobou masivu, jeho strhujícím vizuálním provedením, stojí lidská invence. A to jak v jeho zvrásněné podobě, tak v materiálu. Kritéria úspěšného uměleckého projektu totiž bývají mnohá, a zhruba desetičlenný tým Studia Frederica Díaze si tu plody své dvouleté práce pojistil hned několikrát.

Tepna, kterou proudí život

Na Horu podněcuje fantazii průchozích a láká k tomu, abyste si jej přečetli rukama. Jaký příběh vypráví? Uměleckou formou upomíná na dobu, kdy první zlaté a solné stezky – trasy obchodníků dávnověku – dávaly vzniknout prosperitě, vedly v krajině přírodou vytvořenými soutěskami.

Projektem daný jazykový rozbor pak přibližuje slova stékat – stezka, protože vyschlé koryto řeky, lemované útvary ne nepodobnými tomuto sloupořadí, k sobě mají svou historií blízko. Ubíraly se po nich cesty kupců. A Bořislavka je i dnes jednou z takových tepen mezinárodního obchodu. Prakticky také na jedné z takových dávných stezek stojí.

Další propojení, na úrovni šedo-černavé barevnosti, pak doslova roste z kořenů země. Protože ztvárnění upomíná na břidličné horniny a sedimenty, které tu čekají pod povrchem už miliony let. Je to augmentované skalisko. Přechod mezi daným a získaným, most mezi dávnou geologickou minulostí, historií lokality a přítomností, pak zdařile dotváří ryze současná technologie robotické fabrikace.

Ta se od principiálně podobného 3D tisku liší počtem integrovaných os (3D tisk má 3, robotická fabrikace 6). Dílo tak evokuje pnutí mezi přírodou a lidstvím, zde reprezentovaným technologií.

Vzniklé sousoší připomíná trvalost, která nás přesahuje, stejně tak jako lidskou schopnost adaptovat sebe a své okolí. Útvar nevytvářela eroze, vulkanická ani eolická aktivita, ale stroj vedený člověkem. Přesto nepůsobí dojmem novotvaru, ale spíš objektu, který předcházel vzniku staveb ve svém těsném sousedství a byl tu dřív než budovy s hladkými a lesklými stěnami.

Beton na věčnost

Výrazným specifikem je tu povaha stavebního materiálu. Tím je modifikovaná receptura na UHPC, tedy ultra high performance concrete. Zvláště subtilní, viskózní a netekoucí vysokopevnostní beton, využívaný u samonosných nebo zátěžových konstrukcí, s charakterem vlastností blízkých litině či oceli.

Pro umělce byl jeho přínos především v tom, že ke své aplikaci nepotřebuje bednění, a tak mohl být v ateliéru nanášen robotickým ramenem dávkovače na kontury rodícího se sousoší. Hodí se zmínit, že oproti klasice je cena materiálu asi pětinásobná, kubík UHPC přijde na 35 000 korun. Takže jeho použití je zřídkavé i mezi umělci.

Tým Studia Federica Díaze speciálně pro realizaci Na Horu vyvinul vlastní technologii robotické fabrikace So Concrete a užil upravený materiál, což jsou další zajímavé vnosy kreativního díla, které se vzpíná gravitaci a hledá si své vlastní těžiště mimo čas a prostor. Jeho součástí je i forma užití, nabízející rozšířenou realitu. S tou vám pomůže aplikace chytrého telefonu. A nechybí ani vodní prvky, které sousoší dodávají život.

Umělec neskrývá ambice poukázat na to, že tato technologie může být celospolečensky užitečná a že nemusí mít jen význam pro pokročilá řešení staveb, ale i pro hodnotná umělecká díla.