Co má společného koblihový efekt a komunitní centrum v rakouské vesnici?

Pokud se přidržíme pekařského příměru, města prý dříve o dost víc připomínaly koblihy, těstem obalenou marmeládovou náplň ve výživném středu. Zatímco dnes jsou spíš jako donuty, americké koblihy s dírou uprostřed. Co za tím stojí? Souhrnné působení řady ekonomických a demografických faktorů, včetně gentrifikace, pandemie a snahy zbavit centra měst osobní dopravy.

Každý si může najít interpretaci, jež je mu bližší. Žádná ale nezastře fakt, že se jádra měst vylidňují a vyprazdňují a jejich živá výplň, lidé, se přesouvají spíše na předměstí.

Protože obchody, zdravotnická péče, servisy a nakonec úřady, prostě veškerá obslužnost, se dříve nebo později z předraženého a vysídleného centra také přesune tam, kde existuje klientela.

Dá se s tím něco dělat? Jedním z mála řešení navrátit středům měst jejich původní účel. Udělat z nich znovu místo, které budou lidé s chutí vyhledávat a budou mít chuť tu žít.

Inspirace z Dolního Rakouska

Jednoduchý a univerzální recept neexistuje, ale příklad z mnohem skromnějších měřítek, vesnice velikosti městečka, Großweikersdorf v Dolním Rakousku, si klidně vzít můžeme. I tady totiž odpozorovali postupný donutový efekt, spojený s přesunem lidí a obchodů na periferie, po němž následovalo utichnutí života v centru. Proto se tu rozhodli trend obrátit tím, že do širokého bulváru pro pěší, malého náměstí před velkým náměstním, vsadili nový objekt komunitního centra.

Stavbu složenou ze tří propojených částí, nestejných velikostí a objemů nicméně pod jednou střechou, s níž nabídli obyvatelům důvod proč se vlastně k cestě do centra města vydat. A tím myslíme skutečný důvod a nejen pseudoobhájení dotačního titulu na novostavbu v centru, jako že se uvnitř bude pořádat workshop o třídění odpadů a bude výstavka exponátů současného umění.

Přirozený magnetismus místa

Ty tu samozřejmě nejspíš také chybět nebudou, ale na ploše 3701 metrů čtverečních našlo místo i pět ordinací praktických lékařů (+ gynekolog, stomatologie). Je tu i nezbytná klubovna a zasedací sál a také pobočka místního úřadu, v podstatě ústící na hlavní velké náměstí s radnicí. V čem je ten chyták?

Toto unikátní komunitní zařízení je ve své podstatě zastřešenou ulicí, kterou můžete využít jako nedeštivou spojnici mezi centrem a periferií. Pokud jdete něco zařizovat na úřady, máte nějaké jednání nebo schůzi, potřebujete-li k lékaři, zavítáte sem. Budova působí jako magnet a jeho přitažlivá síla je přitom velmi přirozená.

K návštěvě vás vybízí – i když nejste místní – široce otevřeným vstupním portálem, uvnitř je sérií polootevřených krytých prostranství, lákajících k posezení a popovídání se sousedy. Z nichž jakoby mimochodem odbočují dveře k čekárnám ordinací nebo do sálu. Stavba nejednotného objemu, jež se lehce uklání do stran (aby se okny otevřel dennímu světlu), si uchovává vnitřní symetrii.

Návštěvníky hladce provádí svým interiérem. Přičemž netvoří dojem zacházky nebo bariéry v jejich cestě, ale nejkratší spojnice mezi dvěma body. Linie pohybu osob jsou přímé jako Winzergassen, řádky vinohradu. Což je k Großweikersdorfu, vesnici se silnou vinařskou tradicí, mile příslušné.

Místo k zastavení

Jistým kouzlem, možná architekty původně nezamýšleným, je velmi civilní vzhled celé stavby. Nepůsobí dojmem administrativního centra nebo sterilní zdravotnické budovy. Je to živá součást centra, a odpovídá tomu volba materiálu i měřítka. Výsledkem je objekt, který lokalitu pozvedává a láká k navštívení. Je místem, které dává centru vesnice znovu ožít.