Lávky z VŠCHT hrají skrytou symbolikou a vzdušnou lehkostí

Skripty organické chemie obvykle nedolistujete od začátku do konce, aniž byste přitom alespoň jednou nezahlédli šestiúhelník, graficky znázorňující molekuly benzenu. Je proto jen logické, že se s touto zažitou symbolikou setkáme i v projektu, který nově dotváří moderní podobu areálu Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.

Elegantní kryté lávky, od loňského roku vypínající se mezi dvěma objekty areálu VŠCHT, vytváří víc než jen přitažlivý element a nové prostorové spojení. Jsou nejen novým pojivem vnitřního uspořádání, ale v lehké nadsázce snad i stavebním znázorněním dvojné vazby kovalentní.

V tkanivu molekulární struktury univerzity totiž nabízí sdílení vnitřních potenciálů mezi dvěma jinak nezávislými prvky, dvěma budovami, přičemž tok energie/elektronů tu naznačují sami procházející lidé. Zajímavostí pak je, že lávky vyplňují prostor v místech, kam pocitově i vizuálně patří.

Tady by měly být mosty…

Právě tady v původním grafickém návrhu architekt Antonín Engel v roce 1936 s vytvořením mostního pažení počítal. Idea napojení objektů a vytvoření celistvého areálu VŠCHT však přetrvala a zůstala živá dodnes. V roce 2017 ji znovu VŠCHT v roli investora přednesla a formou architektonické soutěže vybídla oslovené studia projektantů ke spolupráci.

Ze tří působivých návrhů pak vzešel vítězný návrh ateliéru ov-a. Ti jedním dílem nabídli dvě lávky, geometricky se zrcadlící, jež sice navenek vypadají podobně, ale totožné rozhodně zevnitř nejsou.

Lávky vyrůstající ze zdí

Kvalitou projektu je elegance, kombinovaná s přirozenou nevtíravostí. Těží přitom ze vzdušné lehkosti prosklených můstků, které bez viditelných podpěr překonávají délku čtyřiadvaceti metrů. Jištění tu pochopitelně přítomné je, jen se kryje hladkým přisednutím k fasádám stávajících budov.

Je tak snadné přehlédnout, že z klasicistních objektů nepatrně vystupuje železobetonový masiv pilíře, protože jej maskuje soklový kámen. Pilíře jsou založeny u paty objektů na základové roznášecí desce podpírané mikropilotami. Mostní konstrukce tedy splývají s budovami, jsou s nimi opticky sjednoceny, a my vidíme jen nosník, který se volně vznáší.

A stavební řešení? Diagonály ocelové struktury slouží jako vzpěra a táhla a pomáhají vynášet střed mostu. Samotný průchozí tubus je zasklený zevnitř, tepelněizolačním dvojsklem s tmelenou spárou. Kompaktní a plný strop lávky jednak stvrzuje konstrukci a současně zastiňuje koridor před slunečními paprsky.

Brání tak jeho přehřívání. Nedá se sice očekávat, že by studenti vyrazili na přednášku houfně pochodovým krokem, ale i tak tu nechybí robustní betonová vrstva podlahy, která snižuje případně chvění.

Vtip, kterému chemikové rozumí

Vnitřní symbolika prostoru tu vychází z krystalického pojetí můstků, v nichž zřetězená prostorová mřížka ocelových trubek napojuje pomyslný šestiúhelník koridoru na obdélník vstupu, a je tedy jako grafické zobrazení benzenového jádra vstupní branou do vědy chemie.

Lávky neslouží jen jako formální spojovací dílek mezi budovami, ale jsou i místem k zastavení, odpočinku, rozhlédnutí se. Jsou plynule využívanou součástí života vzdělávací instituce a její novou reprezentativní součástí.

Nezjevnou kvalitou celého návrhu bylo mimo jiné i to, že velmi příhodně eliminoval nezbytnost přidružených zásahů do místních komunikací a inženýrských sítí. Doprava byla během instalace přerušena jen na pár nočních hodin, během nichž byla lávka usazena na místo mobilním jeřábem.