Pamětní park v Osvětimi: Průmyslový odpad posloužil jako připomínka minulosti

Každý architektonický vstup na půdu tématu holocaustu je posuzován velice přísně a vzbuzuje silné reakce. Ještě těžší to pak autoři mají, jedná-li se přímo o místo, které se stalo synonymem masového vyvražďování Židů a dalších menšin – o Osvětim. Ačkoliv od osvobození vyhlazovacího tábora uplynulo už skoro 80 let, zůstává symbolem těch nejhorších zvěrstev, kterých je lidstvo schopno.

První zmínka o synagoze v Osvětimi pochází už z roku 1588. Během staletí pak chrám nejednou vyhořel nebo byl zpustošen vojsky v nesčetných konfliktech, které se touto krajinou prohnaly. V letech 1873 pak byla vystavěna Velká synagoga s prvky neorománského, neogotického a maurského stylu, která pak dlouhá léta sloužila zdejší početné židovské komunitě.

Budova však byla, jako stovky jiných po celé Evropě, zničena nacisty v listopadu 1939. Ruiny byly zahlazeny a na její existenci se mělo zapomenout. Ani po válce nebyla synagoga obnovena, nezbylo ostatně mnoho členů místní komunity, kteří by se toho ujali, většina jich byla vyvražděna v nacistickém vyvražďovacím soukolí. Pozemek byl ponechán svému osudu jako připomínka války a postupně zarůstal náletovými dřevinami.

Jak uctít památku

V roce 2004 se při archeologických průzkumech podařilo nalézt základy Velké synagogy, stejně jako množství předmětů spjatých s židovskou vírou jako byly svícny, dekorativní předměty nebo modlitební knížky. Osvětimské židovské centrum, edukativní nevládní organizace, následně navrhla projekt na vybudování Pamětního parku, který by v dějišti strašlivého utrpení miliónů lidí z celé Evropy připomněl i pozapomenuté osudy místních Židů.

Navýsost obtížného úkolu se zhostil mladý polský architekt Bartosz Haduch z krakovského ateliéru NArchitekTURA. Ten si okamžitě vzpomněl na jeden materiál, který chtěl už dlouho využít, nenaskytla se mu k tomu ovšem příležitost – šedé pískovcové desky s nesčetnými nepravidelnými zářezy. Tento v podstatě průmyslový odpad se stal leitmotivem nového parku a symbolizuje jednak ruiny Velké synagogy a také cesty života multikulturní komunity, která v Osvětimi dříve žila.

Cesta života

Půdorys bývalé synagogy je vyznačen úzkým obrubníkem, který odděluje prostor parku od husté zeleně, jež jej obklopuje. Vstupy do parku jsou přizpůsobeny stávajícím komunikacím, a navíc rámují dvě místní městské památky – kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatyni Panny Marie Pomocnice křesťanů.

Hlavním prvkem parku je mozaika ze čtyřiceti šedých pískovcových desek. Jejich nepravidelné uspořádání evokuje pozůstatky bývalé synagogy (zejména její podlahu z podobného kamenného materiálu). Jednotlivé desky tvoří cesty vedoucí k dalším prvkům parku: venkovnímu výstavnímu modulu představujícímu historii synagogy, „studni“ s historickou podlahou, mělkému vodnímu jezírku a lavičkám z cortenu. Rozměry, tvary a barvy těchto nových forem jsou spojeny nejen s židovskou tradicí, ale také s univerzální symbolikou, čitelnou pro různé konfese a kultury.

Samotnou „cestu života“ bylo možné vytvořit pouze díky jedinečnému materiálovému řešení. Desky z šedého pískovce o rozměrech 120 x 220 cm zdobí „vlys“ tvořený nesčetnými různě hlubokými drážkami. Tyto linie vysekané do kamene vytvářejí jakýsi zvláštní „reliéf“, který mění svůj vzhled v závislosti na úhlu dopadu slunečního světla a jeho intenzitě nebo na atmosférických podmínkách – dešti, sněhu apod.

Odpad posloužil i symbolicky

Zajímavé je, že tento geometrický vzor není výsledkem práce architektů využívajících nejmodernější technologie, ale vznikl zcela náhodně. V lomu se tyto velké desky používaly jako podklad pro řezání menších formátů a nikdo nikdy nepřišel na nápad použít je ve stavebnictví.

„Byly klasifikovány jako průmyslový odpad, a proto byly znovu použity a „oživeny“ v Osvětimi – jako gesto odporu proti nadměrnému využívání přírodních zdrojů. Symbolický rozměr získávají také křížící se linie vysekané do kamene. Bez jasného začátku a konce jako by směřovaly do nekonečna. Zdánlivě abstraktní mozaika může také připomínat dnes již neexistující urbanistické uspořádání předválečného města – jeho ulice, chodníky a budovy,“ vysvětluje Bartosz Haduch.

Tato „do kamene tesaná“ historie Osvětimi, Velké synagogy a ruin zbylých po jejím zničení má za cíl uchovat paměť minulosti s varovným poselstvím pro budoucnost a zároveň oslavit přítomnost. „Kdo ví, třeba se toto místo za pár set let stane tajemným archeologickým nalezištěm? Vždyť po celá staletí se lidstvo dozvídá o dávných dobách z ilustrací a textů zvěčněných v kameni. Často přemýšlím, jak bude v daleké budoucnosti interpretováno poselství ukryté ve čtyřiceti kusech památného parku,“ uzavírá Haduch.