Rozhledna Kraličák testuje hranice odvahy. Na turisty klade vyšší nároky

Turisté kladou projektům rozhleden nejrůznější požadavky na provoz, ale stavba na vrcholu Štvanice má i své vlastní nároky vůči výletníkům. Předpokládá u nich odvahu poprat se s vlastním strachem z výšek a závratěmi a také snahu projevit určitou fyzickou kondici.

S kolmou výškou pětatřicet metrů a 152 schody totiž může nepřipravené snadno zaskočit.

Jeseníky a pohoří Kralického Sněžníku máme občas tendenci podceňovat. Považovat je za úsměvné kapesní velehory, podbízející se nedělním výletům v pantoflích. Jenže tu a tam umí nehezky překvapit tím, jak opravdové a divoké dokážou být.

Rozhlednu, tedy spíše věž na Kraličáku, proto můžete považovat za jakýsi vstupní test vlastní odolnosti. Pokud na ni zvládnete výstup bez obtíží, jste připraveni dobře. A navíc odtud z výšky kóty 866 metrů nad mořem, povýšené o 35 metrů vyhlídky, přehlédnete většinu tras, které na vás ještě čekají.

Ne rozložitý komplex, ale vznosný solitér

Huť architektury, tvůrčí studio architekta Martina Rajniše, se s plánem realizace a dimenzováním stavby trochu natrápilo. Požadavek na nerušivé materiálové provedení stavby totiž předznamenával tradičně vedenou konstrukci „z kamene a dřeva“, aby objekt ladil s přírodní scenérií.

Zádrhel představovalo místní sezónně-proměnlivé klima, které umí předvést i svou nemilosrdnou tvář. Poryvy větru, hraničící tu a tam s vichřicí, námraza a sníh. To vše se mohlo negativně promítnout do díla, které si tenhle cíp Jeseníků mezi Hynčicemi a Stříbrnicemi zasloužil už dávno.

Architekt přitom nechtěl ustoupit ze své vize „bodu jednotlivosti“. Tedy rozhledny, která by kvalitu získávala nikoliv rozměrnou plochou vtlačenou do krajiny, ale úzce štíhlým profilem v zásadě jednoduše koncipované stavby.

Rozhledna měla být stejně dramatická jako zdejší hory. Rovná jako kmeny stromů vévodící okolí. Znamenalo to hledání konstrukčních schémat, které by takto odvážně vztyčený obelisk stabilizovaly podle zadání a očekávané funkce. A výsledné řešení je pak odrazem racionální reakce na místní situaci.

Obelisk na vrcholu hory

„Jako konstrukční materiál jsme zvolili modřínovou kulatinu,“ vysvětluje Rajniš. „Je zde použitá více méně tak, jak stojí všude okolo.“ Tedy kmeny ponechané „na stojato“, propojené mezi sebou, vynášející vzhůru vyhlídkovou podestu. Středem kruhového průřezu pak vede schodiště, táhnoucí se až k samotnému vrcholu.

Spíše pro bezpečnost než kvůli pohodlí je chráněno obvodovým sklem. Schodiště pak vyrovnává sílu větru „jako kyvadlo“. Takže když opravdu zafouká, stává se výstup vzhůru poměrně dost intenzivním adrenalinovým zážitkem.

Nikoliv však vyloženě riskantním. Sestavená modřínová kulatina je po každých pěti metrech výšky napojovaná přes ocelový styčník, ke kterému je připojený vnitřně ztužující polygon/trojúhelník. A právě v těchto kritických bodech jsou napojena kotvicí ocelová lana a spoje jednotlivých táhel.

„Vodorovné a torzní síly rozvádí tato lana stranou, zakotvená do patek,“ doplňuje Rajniš. Cíl výstupu naznačí červená signální světla a větrná korouhvička. Skutečnou odměnou je rozhled do kraje, který nemá obdoby.

Rozhledna na Kraličáku, vystavěná a zpřístupněná veřejnosti v roce 2018, svému výraznému pojetí navzdory v kraji rychle zdomácněla. Místní jí přezdívají pro její tenkost Twiggy, zatímco modřínový lesk jí vysloužil přídomek Stříbrná.