Vyhlídka Špička: tři tenké ocelové nožky a vyklenutý lesklý břich, zrcadlící okolní krajinu

Vzpoura proti usedlým konzervativním normám a současně pokora vůči okolní krajině. Nesmiřitelné protipóly, které se setkávají v realizaci vyhlídky na Malém Špičáku u Tanvaldu. Vyhlídka Špička patří ke stavbám v krajině, ke kterým nelze zaujmout neutrální postoj.

Přesná definice toho, co je vlastně rozhlednou, nám ve výkladovém slovníku zatím chybí. Máme jen nejasné subjektivní představy o stavbě hnané do výšek, nabízející scénický výhled do kraje. Ale bez bližší specifikace. Což souběžně dává široký prostor kreativitě architektů a rovněž nahrává určitým uživatelským kontroverzím.

A právě na rozhraní těchto dvou nevymezených dimenzí se autoři ze studia Mjölk pohybují s jistotou suverénů. Mohou – a také zde opakovaně vytváří – originální díla, která trochu probouzí uživatele z konformní ospalosti tím, jak podněcují jejich fantazii k přemýšlení. Přesně to v praxi demonstruje Vyhlídka Špička, usazená na kótě 678. mezi Tanvaldem a Smržovkou.

Stříbrolesklý UFO přistávající ve skalách

Od zástupu jiných turisty a výletníky vyhledávaných rozhleden se liší materiálovým provedením i svým tvarem. Z lesku objemu hlavní struktury rozhledny nelze napoprvé vyčíst, jestli hledíme na pevný kov nebo efemérně pomíjivou kapku rosy. Tedy patřičně zbytnělou. Zrcadlený obraz zakřiveného povrchu, fragment připomínající organické sklo, totiž odráží okolní krajinu.

„Zrcadlený obraz na zakřiveném povrchu je deformovaný, barvy a odlesky se kroutí a mísí. Zážitek z pohledu na stavbu tak nikdy není stejný. Vyhlídka tu bude desítky let a navštíví ji tisíce lidí, ale každý si odnese jiný pocit pomíjivost,“ prozrazují záměr architekti. Ano, je to krajně neobvyklé pojetí, vzpouzející se zažitým normám.

A tvarové dispozice vyhlídky? Na řezu střízlivé, ale v reálu překvapivě ohromující. Trochu připomínají přistávající UFO, klenutý břich velryby, podivnou pánev anebo sněžný bob. Náhoda to, alespoň v posledním případě, není. Místo vyhlídky totiž těsně sousedí se startem bývalé bobové dráhy v Tanvaldu (nad údolním soutokem Desné a Kamenice) a zimním sportovištěm.

A právě profil tělesa vyhlídky na tuto „slavnou“ minulost upomíná. To jen pro malé popíchnutí těch, jimž lesklý patvar na skalní věži nelahodí. Je pochopitelně zapotřebí znát širší kontext: nenacházíme se někde v liduprázdné divočině, ale v blízkosti civilizace. Není to pustina skal a lesů, ale spíše přírodní předzahrádka Tanvaldu.

Odvaha být originální

Vyhlídka Špičák je dlouhodobě vystavena návštěvám výletníků, takže její momentální atypické provedení spíše podtrhuje vizuální dojem z mimořádné lokality, než aby nějak snižovalo jeho hodnotu. Tisíce lidí se tu ročně zastaví, aby se nad rozlohou malou ale vizuálně výraznou stavbou zastavili. Zhodnocení díla přitom záleží na jejich úhlu pohledu.

To, co se jeví dráždivě ze země (hlavně kvůli efektu lesku a zrcadlení), působí přirozeně, když stojíte na rozhledně samotné, u okraje zábradlí. A z ptačí perspektivy pak stavba zcela podléhá místním konvencím, nevybočuje svými parametry. Přesně tak, jak si vytýčili architekti. Jejich cílem totiž bylo posunout horskou architekturu o krok dál, kupředu ze současné konzervativní ustrnulosti.

Vyhlídka Špička se společně s brzy dokončenými vyhlídkami v Rokytnici nad Jizerou stane součástí cyklu pěti rozhleden a vyhlídek, které architekti ze studia Mjölk za posledních deset let realizovali.

„Uzavře se tak dekáda našeho zkoumání staveb ve volné krajině, jednoho z velkých témat našeho studia,“ říká architekt Jan Vondrák, který ještě doplňuje, že různorodost jednotlivých konceptů vychází z odlišného přístupu k jednotlivým místům a dělá z celé série přehlídku architektonických forem. Které se mezi sebou sice liší, ale vždy stojí na totožně pečlivé analýze místa a opodstatnění návrhů.

Což si žádá nejen invenci, ale i odvahu tvůrců. Prosadit originální přístup totiž není vždy snadné a malá velká díla bývají v době svého vzniku prakticky vždy kontroverzní.