Z vesnického parkoviště je třešňový sad. Srdce Portugalska sbírá ocenění

Místo ukryté v samém srdci Portugalska prošlo proměnou. Rekonstrukce náměstí horské vesnice Piódão se neslo ve jménu břidlice. Dřívější parkoviště nahradily třešně a místo tak bylo opět navráceno pěším. Za projekt, který okouzlil především svou přirozeností si nominaci na prestižní cenu Mies van der Rohe Award 2024 odnesli architekti João Branco a Paula del Río z portugalské Coimbry.

Hluboko ve středu Portugalska se v chráněné krajinné oblasti Serra do Açor nachází historická vesnice Piódão. Vesnice se tyčí na úbočí pohoří v jedné z ostrých zatáček klikatících se cest. Její břidlicové domy protkané strmými a úzkými uličkami tvoří amfiteátr na severozápadně orientovaném srázu.

Uskupení nízkopodlažních domků díky použití místních materiálů působí samozřejmě až nenápadně. Se stejnou samozřejmostí přistoupili k projektu přestavby místního náměstí a turistické kanceláře architekti ze studia Branco del Río.

Vstupní brána do vesnice

Náměstí Praça Cónego Manuel Fernandes Nogueira je jediným rovinným místem v celém sídle a zároveň vstupní branou do vesnice. Dlouhé roky proto sloužilo především jako parkoviště k odložení aut návštěvníků – stalo se zbytkovým prostorem. „Projekt vrací prostor chodcům jako místo setkávání v obci a podporuje výměnu a sociální interakci,“ komentují architekti, kteří tak navrací hlavnímu náměstí jeho důstojnost.

Jedním ze zásahů je výsadba ovocných stromů. Rastr třešní je umístěn na samotné rozhraní silnice a začínajícího osídlení. Stává se tak přirozeným filtrem zjemňujícím hluk a smog z aut a díky jednotlivým rozestupům slouží i jako zábrana pro jejich vjezd. Náměstí uzavírá a pocitově tak vytváří vymezený prostor s čitelnější hranicí, která návštěvníkům nabízí pocit bezpečí.

Náměstí tvoří malé kamenné domky ve kterých jsou umístěné restauraci či kavárny v kontrastu je jen bílý farní kostel zasvěcený Panně Marii. Kostel původně z 17. století prošel na začátku 19. století přestavbou fasády dle projekty kanovníka Manuela Fernandese Nogueiry jehož jméno dnes náměstí nese. Eklektický styl a netradiční sloupy se odstraněním aut mohou vyniknout a stávají se dominantou.

Charakteristická břidlice

Dalším zásahem pak byla nová břidlicová dlažba, na první pohled malý krok, který ukazuje jak důležitou roli může hrát výběr správného materiálu. Břidlice je charakteristickým rysem této horské vesnice – díky obtížné přístupnosti se při jejím budování používali místní materiály. Vyskytuje se zde ve velkém množství, je to hlavní materiál všech domů i křivolakých cest mezi nimi. Architekti postupovali dle místní konstrukční tradice a do formálně složitého prostoru náměstí pak přidávají architekti kruh, který umisťují na osu kostela.

Z břidlicových kamenů v dlažbě vyskládaný obrazec se stává těžištěm místa a posiluje jeho čitelnost. Místo se tak stává přehlednějším. Sjednocenou barevnost vesnice pak narušuje živá modř oken a dveří některých domů, která je pro místo také velmi typická. Traduje se, že i zde je důvod čistě praktický – jediný obchod ve vesnici prý neměl na prodej nic jiného než modrou barvu a tak vinou své odlehlosti si místní museli vystačit s omezenou nabídkou.

Citlivá očista

Charakteristické modré okenice jsou pak použity i na rekonstrukci turistického centra, které se nachází na jižní straně náměstí. Architekti i zde přistoupili ke stávající budově velmi citlivě a jejich cílem bylo hlavně odstranit zbytečně přístavby a přílepky. Stavbu očistili a v interiéru zkombinovali dřevěnou podlahu s bílými stěnami doplněnou, kde nejvýraznější prvek tvoří již zmiňované modré okenní rámy. Před vstup byl přidán přístřešek, který díky lavičkám nabízí místa ve stínu chráněna před ostrým sluncem.

Dvě verandy na přístupech k turistickému úřadu a veřejným záchodkům byly postaveny s jemnou konstrukcí z kovových sloupků a dřevěných trámů a zastřešeny břidlicovými deskami, stejně jako všechny střechy ve vesnici. Využitím lokálních materiálů a tradičních konstrukčních řešení získává projekt kontinuitu. „Je zde tedy určitý pocit, že se nic nedělalo, že to vždy bylo tak, jak to je.“ shrnuje celý projekt João Branco. Právě za přístup k návrhu, který si klade za cíl přispět k uspořádání a vyhnout se narušení vztahu místních obyvatel a zároveň rozostřeme hranice mezi novým a původním byl projekt mezi dvěmi finalisty letošního ročníku EU Mies Awards v kategorii Emerging architekta pro začínající architekty.