Jak duchovní prostor spojuje sousedy. Architekti vdechli smíchovskému kostelu nový život

Jakou roli dnes může hrát kostel v budování sousedské komunity? A jak k sakrálnímu prostoru přistupovat citlivě a s pokorou, ale zároveň vytvářet nosné prostředí pro víru současného člověka? Je vůbec možné kombinovat symboliku a multifunkčnost? Na Smíchově se to povedlo.

Když byl v roce 1930 položen základní kámen smíchovského kostela, sbor se rozhodl, že spolu s ním přijme i zodpovědnost vůči okolní komunitě a zaměří se na vzdělávání a kultivaci člověka. V kostele se provozovalo divadlo, knihovna a kino, které ve 30. letech dokonce promítalo německou a ruskou avantgardu.

Za protektorátu se stal duchovním útočištěm perzekvované Milady Horákové a později na politickou činnost navázal podporou organizace bojující za klimatickou změnu Extinction Rebellion, poskytnutím místa pro porady týmu Milionu chvilek pro demokracii či spoluprací s Člověkem v tísni. Evangelický sbor se podílel také na vzniku neformální platformy „Sousedění“, která propojuje aktivity dalších organizací sídlících v blízkém okolí.

Krize a nové rozhodnutí: zachránit, nebo opustit?

Zdálo se však, že ani stávající činnosti pro vytvoření živého společenského místa nestačí. „Před sedmi lety jsme si přiznali, že jsme jako společenství finančně nesamostatní a nemáme žádnou společnou vizi,“ reflektoval tehdejší situaci pro evangelický měsíčník farář Maroš Klačko. Objevily se úvahy o zbavení se finančně tíživé budovy kostela a fary. Nakonec se však zvolila jiná cesta: rekonstrukce a znovuobnovení tehdejšího lokálního kulturního centra.

Některé části budovy byly již v předhavarijním stavu a nutnost provedení údržbových prací tak spustila úvahy o rozsáhlejším zákroku. Součástí měla být i modernizace a zlepšení technických parametrů daného prostoru. V roce 2015 tak byl na stole první návrh na rekonstrukci, ten však neuspěl. Kritika se ozývala od členů sboru i z řad odborné veřejnosti – zpochybňován byl rozsah zásahu či dostatečná příprava projektu.

Od neúspěchu k vítězství: cesta k rekonstrukci

„Původní návrh nakonec sborové shromáždění shodilo ze stolu, muselo se začít znovu a lépe – důkladněji zjistit, na čem sbor lpí a co je naproti tomu možné přetvořit, a lépe tak definovat zadání pro architekty,“ popsal důležitost zapojení sboru místokurátor Aleš Kratochvíl pro evangelický měsíčník Český bratr.

Prvotní nezdar se tak stal impulzem pro diskusi, reflexi dosavadních hodnot a znovuověření významovosti. Došlo tak k poměrně nezvyklému kroku – vypsání veřejné architektonické soutěže dle pravidel ČKA, do které se přihlásilo celkem 18 ateliérů. Několik z nich nemělo předchozí zkušenosti s evangelickým prostředím, což si nepochybně žádalo odvahu a důvěru obou stran. V roce 2018 pak proběhlo druhé kolo, do kterého byla vybrána trojice návrhů – ateliér Štěpán, studio ORA a ateliér MCA, jehož návrh se nakonec stal vítězným.

Komplexnost přístupu a především cit pro historickou kontinuitu místa byly hlavními důvody, proč ateliér v čele s Pavlou Melkovou a Miroslavem Cikánem obhájil první místo.

„Ukázalo se, že nabídnout prostor kostela a fary k výtvarnému zpracování bylo šťastné. Architektonickou soutěž vyhrálo ‚neevangelické‘ architektonické studio a prostor kostela se otevřel pro širokou veřejnost, která přináší do evangelického prostředí tvořivost, hledání a působení, které můžou být tradičně založenému věřícímu ze Smíchova cizí,“ popsal Klačko.

Právě hlavní prostor odráží současný otevřený přístup místního sboru. Původní krémová výmalba se sytě červenými čtverci na klenbě byla sjednocena v jemném odstínu šedé, která nepoutá tolik pozornosti a díky jemným plastickým detailům umožňuje rozehrát hru světla a stínu. Kazatelna s povrchovou úpravou z umělého mramoru byla nahrazena dřevěnou stěnou, která kopíruje křivku zaklenutí lodního prostoru.

Méně křiklavých barev, více harmonie

Akcentováno je také propojení horizontality v prostoru – člověka se zemí – a vertikality, která je naznačena stropní klenbou a zvoleným typem osvětlení. Práce se symbolikou je u sakrálních staveb zásadní. Parabolický tvar kazatelny má symbolizovat rozpřažení, předávat poselství Slova z ohniska paraboly do prostoru a zároveň přinášet pocit objímající náruče. Dřevěný oltářní stůl umístěný v jejím středu pak symbolizuje chléb – chléb vydaný zemí, chléb zakrojený k přijímání.

Dřevo se stalo sjednocujícím materiálem celého prostoru – byly obnoveny původní dřevěné parkety, zachovány byly i dřevěné lavice, ze kterých byl odstraněn povrchový nátěr. Téma lavic bylo podstatnou součástí diskuse předcházející specifikaci architektonického zadání.

„Uvítali jsme nápad architektů umístit lavice na posuvné moduly, které lze libovolně přesunout na kterékoliv místo v sále podle toho, jestli se zde konají bohoslužby, koncert, divadelní představení či nějaká pohybová aktivita,“ potvrzuje místokurátor. Pro lepší adaptabilitu byl pak interiér doplněn o prvky prostorové akustiky, technologie řízeného osvětlení a AV médií.

Kavárna, komunitní zahrada i terapie

Kromě rekonstrukce interiéru vznikla také kostelní kavárna Na věky a Komunitní Prostor Smíchov. Ten nabízí pestrou škálu aktivit – od přednáškových cyklů, tanečních a expresivních terapií, bohoslužeb s prvky současného umění, péče o včelstvo, komunitní dílny či práce na společné zahradě.

Právě programová rozmanitost se zdá být klíčem k vzkříšení místního společenského života. Projekt tak navázal na původní zakládající myšlenku – a dnes je tu opět živo.